Democratic backsliding (dále DB) bude v dohledné budoucnosti přetrvávat v celosvětovém měřítku. Stejně tak bude pokračovat instrumentalizace společenské polarizace a tenzí ze strany různých politických aktérů, které k DB přispívá. Vzhledem k tomu, že se jedná o celosvětově propojený fenomén, je obtížné předpovědět, kde bude posun od liberálně demokratického vládnutí k hybridním nebo autoritářským režimům výraznější nebo pomalejší. A to zejména s ohledem na různou dynamiku tohoto fenoménu v různých částech světa a dalších externích či interních vlivech, které se na šíření a intenzifikaci DB spolupodílejí. V USA, kde politická polarizace a institucionální nedůvěra již narušují demokratické normy, lze očekávat, že situace bude obzvláště akutní a bude náročné ji zvrátit, což může trvat celé generace. DB je globální fenomén, protože je interaktivní – z určitého tématu v jedné zemi se může stát trend v jiných zemích a strategie některých vůdců se může změnit ve vzor pro ostatní.
Různé regiony zažívají DB odlišnými způsoby: (1) v Evropě vytváří migrační a hospodářská politika živnou půdu pro krajně pravicovou politiku, která ohrožuje liberálně demokratické hodnoty a společenské normy; (2) v Kanadě a USA ideologický střet mezi levicovým multikulturalismem a ultrakonzervativními tradičními hodnotami prohlubuje polarizaci a nevraživost mezi oběma tábory (přičemž migrace je rovněž silně rozdělující téma v USA); a (3) v Latinské Americe podporují ekonomické krize, korupce a násilí všeobecnou nespokojenost, která připravuje půdu pro vzestup autoritářských politických osobností. Vzestup konzervativního nacionalismu obecně posílí hranice národně definovaných komunit a postaví je proti domnělým nepřátelům a vnějším hrozbám (např. migrace) a vnitřním výzvám, jako je liberální progresivismus.
K erozi demokratických systémů přispívá a bude přispívat několik faktorů, včetně fragmentace veřejné sféry v důsledku sociálních sítí (ty budou přispívat k poklesu důvěry v demokratické vlády a státní instituce), vzestupu umělé inteligence (AI) včetně technologie deep-fake a podvratných aktivit státních aktérů, jako je Rusko a Čína. K tomu někteří respondenti dodávají, že sociální sítě, vzestup AI a aktivity zemí jako Rusko a Čína jsou vzájemně propojeny, neboť všechny souvisejí s vývojem masové komunikace od centralizovaných, veřejnoprávních médií k decentralizovanějším, internetovým a soukromým zdrojům informací. Tyto nové formy masové komunikace upřednostňují emotivní a senzační zprávy před vysíláním založeným na faktech, což je další příčinou DB.
Schopnost demokratických institucí bránit procesům své demontáže autokratickými lídry záleží do značné míry na vyspělosti a odolnosti těchto institucí. Tato schopnost může být, jak dokládají případy Maďarska a diktatur mimo EU, dosti omezená. Významnou příčinou DB je všeobecná eroze důvěry v demokratické instituce, která pramení z toho, že důležitá politická rozhodnutí – např. rozhodnutí týkající se přistěhovalectví a evropské integrace – přijímají volení představitelé bez dostatečné veřejné diskuse. Pokud nebudou vyvinuty nové participační mechanismy v rámci zodpovědné politiky, jež by znovu získaly podporu stoupenců antipluralistických, krajně pravicových stran, je pravděpodobné, že v příštím desetiletí se DB v západních demokraciích prohloubí. Navzdory těmto „strukturálním“ tendencím ale není úpadek demokracie nijak předurčen. Je to příběh s otevřeným koncem, a není proto třeba hovořit o demokracii, jako by byla předurčena k zániku, protože má šanci se znovu utvrdit a tyto tendence zvrátit. Mezitím se také může nečekaně vytvořit masivní antiautoritářská poptávka po demokracii, jako tomu bylo v Bělorusku v roce 2020, kdy to nikdo nepředpokládal. Úpadek demokracie zároveň neznamená, že by demokracie a demokratické instituce byly příliš slabé.
Jedním z primárních problémů v rámci DB je polarizace společností, která bude mít významný dopad na transformaci správy věcí veřejných. S určitým zjednodušením lze říct, že kontrast mezi multikulturním liberalismem a nacionálním ultra-konzervatismem bude živen soupeřícími hodnotami. Toto soupeření, navzdory jistým nuancím v rámci nového dělení politiky (viz níže v textu), vytvoří vhodné podhoubí pro politické násilí, kdy (pociťovaná) nedostatečná reprezentace obou stran může vést k radikálním a násilným akcím. Radikalizace bude probíhat i v online světě, kde si jednotlivci a skupiny vytvářejí vlastní ontologie světového dění a možných řešení. V situaci, kdy žádná ze stran nepovažuje tu druhou stranu za legitimního soupeře, se volební proces promění v hru s nulovým součtem.
K polarizaci budou přispívat i genderové otázky, které již nyní začínají prohlubovat propast mezi liberálně orientovanými mladými ženami a stále konzervativnějšími mladými muži. (Anti)gender bude i v budoucnu jakýmsi „symbolickým tmelem“, který drží pohromadě různá témata ultra-konzervativních antiliberálních hnutí. Autoritativní režimy na různých místech budou mít velmi podobnou strategii přijetím antigenderové rétoriky jako náhražku za politickou ideologii, kterou nejsou schopny formulovat.
V takto polarizovaném prostředí bude probíhat volební soutěž mezi aktéry a jejich příznivci, kteří se navzájem vnímají jako existenční hrozby. Toto vnímání poskytne „legitimitu“ vládnoucím stranám ovládnout média, soudní systém, perzekvovat či zastrašovat oponenty během voleb, což může skončit eskalací násilí mezi příznivci jednotlivých táborů. Mobilizace silně komunitaristické, nacionalistické alternativy ztělesněné autoritářskými vůdci povede k mobilizaci liberálně progresivistických složek společnosti na obranu toho, co vnímají jako podstatu demokracie. Tato polarizace může vytvořit podhoubí pro násilné akce, jež dále zvýší nejistotu a vnímaný chaos. Část liberálně progresivistické společnosti pak nebude schopna rozlišit legitimní požadavky stoupenců nacionalismu od nebezpečných myšlenek směřujících k nedemokratické budoucnosti, včetně populárního vytváření paralel mezi současným nacionalismem a vzestupem nacismu před sto lety.
Migrace, klimatické změny a rovnost pohlaví jsou témata, které společnost rozdělují a tvoří obsah společenské polarizace (gender vs. anti-gender; pro-klima vs. anti-klima, pro-imigrace vs. anti-imigrace). Hlavním motorem společenské polarizace je frustrace části společností vůči „liberálnímu establishmentu“. V Evropě tato frustrace odpovídá euroskepticismu a v globálním měřítku antiamerikanismu (či odporu vůči Západu obecně). Určitá skupina obyvatel je frustrována progresivistickou politikou v oblasti rovnosti pohlaví, klimatických změn nebo imigrace, protože tato témata dominují veřejným diskusím a jejich sociálně-ekonomické obavy jsou z politické agendy vyřazeny. Proto se obracejí k přijetí anti-liberálních hodnot a podporují krajně pravicové politiky, kteří těží z jejich frustrace. Dynamika mobilizace a proti-mobilizace prohloubí rozdělení mezi sociálními skupinami, v nichž se vytvářejí pevnější bariéry redukující jednotlivce na pouhé členy odlišných skupin s předem definovanými charakteristikami. Tento proces odráží erozi univerzalistické myšlenky lidských práv, kterou liberální demokracie předpokládá jako inkluzivní pro všechny bez ohledu na místo narození nebo kulturní původ. Toto symbolické vytváření nepřátel jako radikálně odlišných „jiných“ usnadňuje dehumanizaci konfliktů a připravuje půdu pro politické násilí.
Pokud se reprezentanti a sympatizanti politických sil navzájem neuznávají jako legitimní konkurenti, mohou se jejich zradikalizovaní příznivci uchýlit k násilí. Polarizace živená radikálními ideologiemi a „kulturními válkami“ podporuje prostředí náchylnější k násilí ve srovnání s prostředím, kde převládají umírněné hlasy. Pokud se k moci dostane krajně pravicová politická strana, mohou se stoupenci této strany cítit utvrzeni ve správnosti násilných řešení komplexních problémů, což povede k útokům proti menšinám a zvýší riziko násilí nebo represí vůči politické opozici v důsledku neschopnosti vnímat oponenty jako legitimní, ale pomýlené soupeře. Dalším problémem může být podle některých respondentů normalizace krajně pravicového chování (včetně násilí).
Autoritářsky smýšlející populisté nemusí být, navzdory často opakovaným tezím, nutně „konzervativci“. Pravděpodobně jde o nějaké nové dělení politiky, které lze starými nálepkami uchopit jen částečně. Stejně tak progresivisté se nemusí automaticky řadit do liberálního tábora. S novou levicí jsou spojeny určité problémy se svobodou slova, protože kolektivní identity a společenské změny mívají často přednost před individuálními právy a svobodami, což navazuje na tradice, jež v minulosti daly vzniknout některým z nejvíce antiliberálních a represivních režimů, jaké kdy existovaly.
Další otázkou je vztah mezi DB a legitimitou demokratických systémů, která by mohla být ještě silněji podkopána, pokud by další země následovaly maďarský model, kde nacionalisté využívají volebních vítězství k provádění ústavních změn. Pokud však nacionalistická vítězství v jiných zemích nepovedou k výrazným změnám ústavních záruk a pravidel, mohla by demokracii paradoxně posílit. K tomu by mohlo dojít, pokud by se ukázalo, že nacionalisté nemají účinná řešení pro výzvy, jako je migrace, globalizace nebo vztahy s Ruskem a Čínou, což by vedlo k možnosti, že se jejich úspěch v příštích volbách nebude opakovat. Pokud ale demokratické vlády nebudou schopny rychle a pružně reagovat na společenské změny, hrozí jim, že ztratí podporu a legitimitu mezi občany. V některých případech navíc může být napáchaná škoda tak veliká, že může vést k permanentní transformaci politického systému i poté, co nacionalistické a nativistické síly ztratí moc. Ústavní demokracie ale pravděpodobně vydrží, protože konsolidované demokratické systémy disponují určitou mírou odolnosti umožňující jim zvládat výzvy. Tato odolnost se však nemusí týkat některých novějších postkomunistických demokracií (či obecně demokracií po relativně nedávné tranzici z autoritativního režimu). Pokud důvěra v demokratické instituce – jako jsou volební procesy, politické strany, parlamenty a soudní systém – poklesne, poklesne i vnímaná legitimita zvolených vlád. Stále více se projevuje tendence považovat „silné a charismatické vůdce“ za legitimnější, což je dáno rostoucím vlivem emocí, jako je strach, nenávist a hněv v politické sféře.
Legitimita demokratických vlád bude zpochybněna zejména v online prostoru, kde je politika vizualizována a zjednodušována a kde se nedemokratické režimy zároveň budou pokoušet umlčet opoziční strany, občanská hnutí a jejich hlasy na internetu. To pravděpodobně povede ke zvýšenému virtuálnímu dohledu, přičemž demokratizaci internetu budou podvracet aktéři, kteří se budou zaměřovat na nepřátele daného autoritářského režimu a snažit se odhalovat jejich identitu. Tyto režimy však nemusí být v potlačování online hnutí zcela úspěšné, což by mohlo vést k oslabení jejich legitimity zevnitř. Nespokojení občané se budou moci nadále mobilizovat a udržovat tlak na režim. Tato diskuse navíc ani nezohledňuje potenciální dopad AI, dalšího technologického pokroku a zpolitizování sociálních médií. Tyto prvky by mohly otevřít nové cesty jak pro stoupence autoritářských režimů, tak pro disidenty, a významně tak nepředvídatelným způsobem ovlivnit legitimitu nedemokratických režimů.
Rostoucí kontrast mezi autokratickými a demokratickými režimy bude způsobovat vysoce konkurenční a polarizované prostředí různých politických systémů a ideologií, což bude přispívat k rostoucímu napětí. Autoritářské režimy se budou stále více izolovat od západních ideálů a hledat nové ideologické spojence. V důsledku toho dojde k přerozdělení spojenectví na základě politické ideologie spíše než na základě geopolitických nebo institucionálních vztahů. DB by mohl potenciálně vést k zásadní změně mezinárodního uspořádání, kdy se země budou stále více polarizovat mezi demokratickými a autokratickými hodnotami. Nárůst autoritářství v celosvětovém měřítku zvyšuje riziko konfliktů a válek, zejména v případech personalistického autoritářství.
Vzestup anti-liberalismu ale nemusí nutně souviset se „vzestupem autoritářství“. To první je považováno za určitý odpor vůči menšinám a přistěhovalcům a homogennější vizi společnosti. Tyto myšlenky mohou v demokratické společnosti koexistovat s liberálními či progresivistickými idejemi, které prosazují opačnou vizi (tj. pro-imigrantský multikulturalistický postoj). Až v okamžiku, kdy anti-liberální ideje převládnou a obejdou demokratické instituce (právní stát, ústavnost, volební zákony), dochází k demokratickému úpadku. Podobně nedemokratický by byl i liberalismus, kdyby se choval stejně.
Mobilizace anti-liberálních sil je patrná i na mezinárodní scéně, kde se prosazují státy, které zpochybňují to, co vnímají jako hegemonii Západu pod vedením USA. To povede k pokračujícímu ekonomickému, politickému a vojenskému soupeření mezi mezinárodními aktéry vyznávajícími odlišné hodnoty. Ještě zhruba před deseti lety se diskutovalo o globální governanci – polo-koordinované interakci, v níž se demokratické a nedemokratické státy stále zapojovaly do složitého, víceúrovňového, ale společného globálního rámce. Dnes se však zdá být stále pravděpodobnější, že směřujeme k období otevřenějších konfliktů mezi hlavními mocnostmi liberálního a anti-liberálního světa.
DB také výrazně oslabuje vliv USA a EU v kontextu velmocenského soupeření s autoritářskými státy, jako je Rusko a Čína. Toto oslabení pramení i z rostoucích vnitřních rozporů v USA a EU a domácích výzev vůči hodnotám, které se tito aktéři snaží prosazovat na mezinárodní úrovni. V rámci EU je politicky na vzestupu euroskepticismus a anti-liberalismus, zatímco v regionech s muslimskou většinou, zejména na Blízkém východě, zesílily protiamerické a protizápadní nálady. V současné době jsou demokratické mocnosti spojeny v globální alianci na obranu liberálně demokratických hodnot proti ruské vojenské agresi a čínskému prosazování autoritářství. Tento defenzivní postoj však bude nedostatečný, pokud nebudou řešit své vnitřní výzvy, včetně rostoucí domácí polarizace a ohrožení svých demokratických institucí. Klesající přitažlivost liberálních hodnot v rámci jejich vlastních hranic podkopává jejich schopnost uplatňovat politický vliv na globální scéně.