Afrika a Blízký východ

Oslabování států a jejich selhávání jakožto hlavní organizační politické jednotky: V Africe se nacházejí zhroucené státy (podle FSI) jako Somálsko nebo Jižní Súdán. Slabá státnost je důsledkem jak historického vývoje a role velmocí v oblasti, tak i současných nebo minulých ozbrojených konfliktů (např. ve východním Kongu, v Jižním Súdánu, nebo v Somálsku). V posledních letech dochází k rapidnímu zhoršení bezpečnostní situace ve státech Sahelu (Mali, Burkině Faso a Nigeru). V oblasti dochází k nárůstu vojenských převratů a rostoucí roli různých nestátních ozbrojených aktérů, spolu s rapidním populačním růstem a chudobou, korupcí, konflikty, slabostí bezpečnostního aparátu, či porézností hranic. Oslabování států je konstantou i na Blízkém východě. Zatímco u některých států došlo k jejich faktickému rozpadu (Jemen, Libye), u jiných dochází k selhávání základních funkcí a jejich nahrazení hybridními státně-nestátními strukturami (Libanon, Sýrie, Irák). V rámci těchto struktur poté dochází i k obchodu s narkotiky, pašování, nárůstu radikalismu a dalším negativním jevům.

Nízká bezpečnost námořní dopravy – Guinejský a Adenský záliv, Rudé moře: Geografická poloha Afriky a Blízkého východu hraje klíčovou roli ve vztahu ke globálním obchodním trasám, energetickým zdrojům (např. ropa na Blízkém východě a v Guinejském zálivu) a strategickým surovinám. Vody u západní Afriky zůstávají baštou pirátství. Většina pirátských útoků zůstává nepotrestána a ozbrojené loupeže na moři se staly sofistikovanějšími. I přesto, že došlo ke zlepšení situace v Nigérii, lze očekávat, že ozbrojené útoky budou v Guinejském zálivu nadále přetrvávat. Oproti tomu v Adenském zálivu došlo v posledních letech k poklesu incidence útoků, což bylo ovlivněno zlepšením situace v Somálsku a enormní přítomnosti zahraničních bezpečnostních plavidel a misí v oblasti. Vzhledem k rozpadu státu v Jemenu a nepředvídatelné situaci v Somálsku (konec mise AMISOM) spolu s důležitostí globálních tras v okolí těchto zemí lze očekávat výskyt pirátství v oblasti i do budoucna.

Klimatická změna: Afrika a Blízký východ jsou náchylné k extrémním klimatickým podmínkám. Oba regiony čelí v souvislosti se změnou klimatu problémům s častějšími a intenzivnějšími suchy, povodněmi, požáry, nárůstem teplot a ztrátou úrodné půdy a vodních zdrojů, ale také ztrátou biodiverzity. Tyto faktory ovlivňují zemědělství, potravinovou bezpečnost a obecně životní podmínky. Zvyšují také potenciál konfliktu a jsou propojeny s populačním růstem a kvalitou vládnutí a státní správy. Zpráva OSN z roku 2018 uvedla, že téměř 6 miliard lidí bude do roku 2050 trpět nedostatkem čisté vody, z nichž většina bude právě v těchto regionech. Spory spojené s vodními zdroji mohou v budoucnu eskalovat, v současné době je největším nevyřešeným sporem výstavba Velké přehrady etiopského znovuzrození (Grand Ethiopian Renaissance Dam) mezi Súdánem, Egyptem a Etiopií.

Uprchlické komunity a migrační pohyby: Africká mezinárodní migrace nadále zažívá trvalý vzestup. Omezené ekonomické příležitosti, konflikty, represivní vláda, rostoucí počet mladých lidí a změna klimatu jsou hlavními hybateli nárůstu. V současné době se počet afrických migrantů odhaduje na 43 milionů. Většina z nich zůstává na kontinentu – hledají pracovní příležitosti v městských centrech a rozvinutějších sousedních státech. Cílovými destinacemi jsou především JAR, Keňa, Uganda anebo Egypt. V blízkovýchodním regionu a částečně i Africe zůstávají přítomny rozsáhlé komunity uprchlíků, jejichž finální status není vyřešen vzhledem k absenci politického řešení konfliktů v jejich zemích původu (Sýrie, Jordánsko, Libanon, Irák, Západní Sahara, Palestina, Súdán, Egypt, Čad ad.). Byť byl u palestinských i syrských komunit nalezen určitý modus vivendi, dlouhodobá udržitelnost tohoto stavu zůstává významnou otázkou.

Dlouhotrvající nevyřešené konflikty: Afrika a Blízký východ jsou regiony s mnoha dlouhotrvajícími nevyřešenými konflikty. To dlouhodobě negativně ovlivňuje bezpečnost v těchto regionech, dochází k existenci dlouhodobě vysídlených komunit, přeshraničnímu organizovanému zločinu či nárůstu terorismu. Oblasti ovlivněné nevyřešenými konflikty navíc trpí i nedostatkem zahraničních investic, což v dlouhodobém měřítku vede k prohlubování chudoby, snižování ekonomické výkonnosti a trvalému násilí v oblasti. Mezi blízkovýchodními soupeřícími bloky došlo v minulých letech k deeskalaci vzájemných konfliktů. To se dotklo normalizace vztahů mezi zálivovými státy, Izraelem, Sýrií a Íránem, nicméně prozatím se nepromítlo do stabilizace regionu. Dlouhodobějším trendem je pak snaha především států Perského zálivu o uklidnění geopolitické situace a přesunutí pozornosti na ekonomickou tranzici.

Revizionistické státy a izraelsko-palestinský konflikt: V blízkovýchodním regionu existuje přinejmenším jeden stát (Írán), který se snaží o revizi současného geopolitického uspořádání a jehož režim je postaven na konfrontaci se západními státy a budování širší aliance revizionistických sil. Íránem budovaná síť je schopná pragmaticky a instrumentálně kooperovat s jinými západními spojenci v regionu, nicméně zůstává nepřátelská primárně vůči Spojeným státům a Izraeli. Íránský revizionismus se zároveň propojuje s izraelsko-palestinským konfliktem a podporou radikálních proti-izraelských skupin. V posledních letech začalo docházet k normalizaci vztahů mezi Izraelem a některými arabskými státy (SAE, Bahrajn, Maroko, Súdán). Vzhledem k eskalaci násilí pro říjnu 2023 se nicméně tato normalizace nepromítla do udržitelného řešení konfliktu v Palestině.

Demografická změna a urbanizace: Afrika je nejmladším kontinentem. Věkový medián je zde 18,8 let. Ačkoli existují regionální rozdíly, mnoho afrických zemí má vysoké tempo růstu populace (Nigérie, Konžská demokratická republika, Etiopie). Rychlý populační růst klade tlak na zdroje a sociální infrastrukturu. Urbanizace roste jak ve vyspělých, tak v rozvojových afrických zemích. Afrika v posledních dvou desetiletích zaznamenala růst měst ve výši 3,5 % ročně a očekává se, že toto tempo růstu se udrží do roku 2050. V roce 2010 byl podíl afrického městského obyvatelstva asi 36 % a předpokládá se, že se do roku 2030 zvýší na 50 % a 60 % do roku 2050. Urbanizace v Africe se promítla do rostoucích chudinských čtvrtí, chudoby a nerovnosti. V některých státech žije i více jak 80 % či 90% městské populace ve slumech, viz Jižní Súdán anebo Středoafrická republika. Demografická struktura Blízkého východu prochází změnami, které jsou ale regionálně diferenciované. Především státy Perského zálivu se potýkají se stárnutím populace, oproti tomu v Jemenu, či Palestině tvoří výrazný podíl populace mladší 25 let

Přístup k informačním technologiím a jejich bezpečnostní dimenze: V blízkovýchodním regionu se rychle rozšiřuje přístup na internet (zhruba 80 % populace), včetně mobilního internetu (více než 50 % populace). To i přes výraznou cenzuru sociálních sítí a mediálního prostoru povede ke změně podoby získávání informací a možnosti jejich kontroly ze strany státu. Zároveň povede k rozevírání informační propasti mezi různými částmi populace. Rostoucí využívání mobilních telefonů a technologií umožňuje některým africkým zemím překonat omezení ve vybudování tradičních telekomunikačních sítí. Rychlý růst digitálních technologií v Africe zvýšil možnosti hospodářského rozvoje, zlepšil přístup ke službám, ale i zvýšil rizika. Průzkum AUC a UNDP z roku 2020 uvádí, že africké země měly průměrnou kompetenci v oblasti kybernetické bezpečnosti mnohem nižší než ostatní kontinenty. Více než 70 % afrických zemí vyžaduje investice do infrastruktury kybernetické bezpečnosti, přičemž méně než 40 % má v současné době dedikovaný tým nebo politiku kybernetické bezpečnosti a tato situace se nebude výrazněji zlepšovat.

Nerovnosti v přístupu ke zdrojům a jejich bezpečnostní dimenze: v afrických a blízkovýchodních společnostech přetrvávají nerovnosti ekonomického i sociálního, který se projevuje například v přístupu ke vzdělání. Odvětví spojená s těžbou a využíváním přírodních zdrojů často generují zaměstnanost, ale pracovní podmínky a mzdy mohou být nerovnoměrné. Některé skupiny pracovníků mohou čelit nebezpečným podmínkám a nedostatečnému sociálnímu zabezpečení. Přístup ke zdrojům často podmiňuje politickou moc a vede k rozsáhlému klientelismu či nárůstu kriminality. V Africe je kriminalita úzce propojena s nerovnoměrným rozdělením bohatství a moci a přebytkem pracovních sil. Nerovnost a kriminalita je rostoucí bezpečnostní problém, především v oblasti jižní Afriky.

Narůstající socioekonomických nerovností a rozpad sociálního kontraktu: Afrika má největší rozdíl mezi průměrnými příjmy horních 10 % a příjmy spodních 50 %. Průměrné příjmy horních 10 % jsou asi 30krát vyšší než spodních 50 %, což je výrazně nad hodnotou zjištěnou v jiných regionech s extrémní nerovností. Prohlubující se rozdíly a pokles střední třídy lze očekávat i do budoucna. Markantní jsou rozdíly i mezi populací některých států stejného regionu, jako je porovnání příjmů v Somálsku a Keni nebo v Senegalu a Mali. Tyto nerovnosti navíc přispívají k rozpadu sociálního kontraktu mezi státem a společností a poklesu legitimity vládnoucích režimů, což je dlouhodobějším trendem v Africe i na Blízkém východě. V minulosti se tato nespokojenost přelila do revolucí Arabského jara, či vlny povstání z roku 2019. Byť úroveň důvěry společnosti ve státní složky je proměnlivá v závislosti na konkrétním kontextu, k jejímu propadu dochází v různých politických režimech (Irák, Egypt, Alžírsko ad.) a je spojen s neschopností daných států poskytovat veřejné statky a služby.

Ekonomická slabost a role neformálního sektoru: Jedním z hlavních problémů je dlouhodobá neschopnost ekonomik generovat dostatek pracovních míst a zajistit udržitelný ekonomický růst, který by zahrnoval většinu populace. Problematické je rovněž hospodářské zadlužení, které může omezit schopnost států Afriky a Blízkého východu investovat do klíčových oblastí, jako jsou zdravotnictví a infrastruktura, a tím zpomalit jejich rozvoj. Rostoucí dluh také zvyšuje závislost na zahraniční pomoci, což může oslabit jejich ekonomickou suverenitu. S výjimkou ekonomik závislých na exportu nerostných surovin vykazuje většina ekonomik na Blízkém východě strukturální problémy a rostoucí míru nerovnosti. Pouze několika státům, většinou disponujícím výrazným nerostným bohatstvím, se na ně daří reagovat. Neformální sektor zahrnuje ekonomické aktivity a pracovní příležitosti, které nejsou oficiálně registrovány nebo nedodržují příslušná pravidla a normy. Neformální sektor je v Africe a na Blízkém východě významným tvůrcem pracovních míst, zejména v zemědělství, drobném obchodu, řemeslných odvětvích a službách. Neformální sektor může být důležitým zdrojem příležitostí pro migranty a uprchlíky, kteří mohou mít omezený přístup k formálním zaměstnání. Na druhou stranu neformální sektor přináší i negativní aspekty, jako jsou špatné pracovní podmínky, nízké mzdy a nedostatek sociálních výhod, což se odráží i na vztahu ke státu.

Přítomnost autoritářských tendencí a delegitimizace vládnoucích režimů v regionu: V Africe a na Blízkém východě se nacházejí dlouho trvající autoritářské režimy, jako Eritrea, nebo monarchie na Arabském poloostrově, ale nově lze pozorovat různé typy volebních manipulací nebo snahy o manipulaci s ústavou (Senegal) a hovoří se o democratic backslidingu v Africe obecně. K upevňování autoritářských režimů dochází také v Egyptě, nebo v Turecku, či Tunisku. V řadě blízkovýchodních států dochází k rozpadu sociálního kontraktu mezi státem a společností a poklesu legitimity vládnoucích režimů. Tento trend je dlouhodobější a v minulosti se přelil do revolucí Arabského jara, či vlny povstání z roku 2019. Byť úroveň důvěry společnosti ve státních složky je proměnlivá v závislosti na konkrétním kontextu, k jejímu propadu dochází v různých politických režimech (Irák, Egypt, Alžírsko ad.) a je spojen s neschopností daných států poskytovat veřejné statky a služby.

Vlivy kolonialismu v politice a ekonomice: Dědictví kolonialismu je v Africe a na Blízkém východě (Maghreb a Levanta) stále výrazné, zejména v podobě křehkých institucí a právních systémů, které byly často importovány z koloniálních mocností bez ohledu na místní kulturní a sociální kontext. Koloniální vlivy ovlivňují ekonomiky těchto států, které jsou často závislé na exportu surovin, což je činí zranitelnými vůči kolísání cen na světových trzích. Naproti tomu výrobky s vysokou přidanou hodnotou jsou do Afriky a Blízkého východu importovány především z Evropy, USA a asijských zemí, což prohlubuje ekonomickou závislost zemí regionu. V zemědělství se některé země specializují na export několika klíčových plodin (např. káva, čaj, exotické ovoce), což může vést k ekonomické nejistotě a omezení rozvoje diverzifikovanějších místních ekonomik. Kolonialismus také zanechal dědictví v podobě umělých hranic, které často ignorují etnické a kulturní rozdíly, což dodnes přispívá k politické nestabilitě a konfliktům.

Ekonomická změna v souvislosti s omezováním fosilních paliv: Podle odhadů IEA dojde během následující dekády k postupnému poklesu poptávky po fosilních palivech. Byť se má tato tranzice odehrát různým způsobem na různých odběratelských trzích, dá se s velkou mírou pravděpodobnosti odhadovat, že ovlivní v horizontu jedné až dvou dekád prakticky všechny producentské země. To se bude týkat regionálních mocností, jako Saúdská Arábie či Spojené Arabské Emiráty, nebo Nigérie v západní Africe, ale zároveň i států s vysokým podílem příjmů z exportu fosilních surovin (Alžírsko, Angola, Irák ad.).

Aktivity násilných nestátních aktérů: V celém regionu je patrný vzrůstající vliv povstaleckých skupin (např. ve východním Kongu), teroristických hnutí (Boko Haram v Nigérii, al-šabáb v Somálsku) a jiných násilných nestátních aktérů (Húthíjové v Jemenu, Hizballáh v Libanonu). V Sahelu, který je momentálně epicentrem terorismu v Africe, operují mezinárodní organizace (al-Káida), místní organizace s etnicko-nacionalisticko-náboženským podtextem (Ansar Dine), vzniklá frakce Jamaat Nusrat Al-Islam wal Muslimeen (JNIM) či lokální skupiny vzniklé jako domobrana. Tyto skupiny mohou být motivovány primárně lokálními politickými zájmy, nicméně mohou v případě ohrožení svých zájmů vstupovat do mezinárodních konfliktů a představovat hrozbu pro mezinárodní bezpečnost, také kvůli přístupu k sofistikovaným zbraňovým technologiím v oblasti kyberbezpečnosti, ale také jednoduchých raketových systémů, nebo bezpilotních letounů.

Asertivita regionálních mocností v zahraniční politice. V současnosti jsou patrné snahy některých regionálních mocností v Africe (především JAR) a také ze strany Africké unie stát se významným globálním aktérem, angažujícím se nejenom na africkém kontinentu. Tyto snahy jsou patrné především v souvislosti s vyjednáváním nové formy vztahů s Evropou, ale také v diplomatických snahách o řešení války na Ukrajině. JAR se angažovala i v konfliktu v Gaze podáním návrhu na předběžné opatření proti Izraeli k ICJ (Mezinárodní soudní dvůr). Na Blízkém východě to jsou především SAE a Saúdská Arábie, které se angažují formou politické, ekonomické a rozvojové spolupráce v oblasti východní Afriky a Afrického rohu (emirátská společnost DP World vlastní podíl v přístavu Berbera v Somalilandu), arabské státy se angažují např. ve zprostředkování mírových rozhovorů v Somálsku.

Role armády a vojenských činitelů. Armáda může hrát významnou roli v politických zvratech – např. v Africe je patrný nárůst vojenských převratů (např. v Sahelu v Mali, Burkině Faso, Nigeru), vzhledem k zhoršující se bezpečnostní situaci, nejednotnosti a špatnému vybavení a podfinancování většiny armád v oblasti. Armády v některých afrických státech (např. Nigérie nebo Mali) se zapojují do boje proti terorismu, především v oblasti Sahelu. Úkol vypořádat se s extremistickým násilím bez řádné bojové připravenosti představuje pro africké armády neudržitelnou zátěž. V některých afrických státech jsou armádní činitelé přímo v nejvyšších funkcích (např. v Jižním Súdánu). Armáda také odstranila v roce 2017 od moci zimbabwského prezidenta Roberta Mugabeho. Významnou roli hraje armáda v Egyptě, kde deklaruje svou funkci jakožto strážce stability (proti např. vzestupu islamismu – Muslimské bratrstvo).

Klimatické změny, pokles srážek, nárůst eroze: Současné klimatické modely (jak jsou shrnuty v Šesté hodnotící zprávě International Panel on Climate Change) předpovídají zvýšení frekvence a intenzity sucha a silných srážek a zároveň poklesy průměrných srážek téměř všude v Africe se střední až vysokou spolehlivostí. Degradace půdy a eroze půdy se stávají stále problematičtějšími v rychle se rozvíjejících městských oblastech Afriky. V důsledku klimatické změny se blízkovýchodní i africké státy a jejich schopnost poskytovat veřejné statky a služby dostávají pod větší tlak. V minulé dekádě tak proběhly vlny nepokojů v Íránu způsobené mimo jiné environmentálními důvody, nebo výrazné vlny kritiky vlád v Turecku či Alžírsku v důsledku nezvládnuté reakce na rozsáhlé požáry.

Obnovitelné zdroje energie (OZE): Schopnost adaptace na propad zisků z fosilních paliv mohou mít pozitivní vliv na dostupnost elektřiny ve venkovních oblastech a urychlit ekonomický rozvoj podporou podniků, které ze OZE zabývají (např. výroba solárních panelů, větrných nebo vodních turbín). Pro země Blízkého východu (především státy Perského zálivu) znamená využívání OZE diverzifikaci zdrojů energie a odklon od fosilních paliv. Využívání OZE nevyžaduje velké množství vody (oproti např. potřeby chlazení v jaderných elektrárnách), a tedy je vhodné v pouštních oblastech.  Pro státy typu Alžírska, Iráku či Libye, jejichž ekonomika je založena na příjmech z fosilních zdrojů, bude postupný pokles zájmu a cen ropy a zemního plynu ve zhruba desetiletém horizontu představovat zásadní výzvu.

Existující ideologická volatilita na straně společností: V současnosti neexistuje dominantní politická vize ani na úrovni společností, ani na úrovni blízkovýchodních režimů. Popularita islamistických politických stran a hnutí na bázi Muslimského bratrstva, radikálního islamismu, či politického šíismu se ukázala za poslední dvě dekády jako relativně nestálá i v zemích, kde se tyto skupiny dostaly k moci. Naopak vlny občanské nespokojenosti v roce 2011 a 2019 nebyly taženy konkrétní ideologií. Tato ideologická volatilita se často propisuje do identitárních konfliktů, ať již v sektářské podobě (sunnitsko-šíitské spory na Blízkém východě v Iráku, Libanonu, či Jemenu), či do etnických sporů v afrických zemích (např. Dinkové proti Nuerům v Jižním Súdánu).

Regionalizace izraelsko-palestinského konfliktu: Blízký východ bude významně ovlivněn podobou konfliktu v Gaze a širším nastavením vztahu Izraele a Palestinců. Byť se regionální státy drží dále od samotného konfliktu, arabské populace jej vnímají velmi silně a těží z něj také protizápadní a proíránští aktéři. Zároveň regionální státy budou muset hrát určitou roli v poválečném uspořádání, které je s konfliktem blíže prováže.

Pandemie a ohrožení veřejného zdraví: V minulosti se v Africe několikrát objevila pandemie eboly. Virus Marburg byl nejčastěji nalezen v Ugandě a Keni v okolí Viktoriina jezera. Úmrtnost v předchozích ohniscích se v průměru blížila 80 %. K největšímu propuknutí viru Marburg došlo v letech 2004 a 2005 v Angole, což mělo za následek 374 případů. V roce 2014-2016 naopak došlo k propuknutí eboly v západní Africe. Pokud není choroba včas detekována, hrozí propuknutí pandemie většího rozsahu, což by se eventuálně mohlo vzhledem k nárůstu populace v Africe stát. Stav veřejného zdraví je ovlivňován také konflikty, nedostatečným přístupem k vodě a hygienickým zařízením.

Živelné katastrofy a prudké změny klimatu: Současné klimatické modely (jak jsou shrnuty v Šesté hodnotící zprávě IPCC) předpovídají zvýšení frekvence a intenzity sucha a silných srážek. Předpovídají také poklesy průměrných srážek téměř všude v Africe se střední až vysokou spolehlivostí. Změny klimatu mohou Afriku, především pak některé oblasti východní a západní Afriky, postihnout mnohem rychleji, než se předpokládá. Např. ve východní Africe se období sucha čím dál více prodlužuje. Sucho v letech 2019–2023 v Africkém rohu překonalo zničující sucha v letech 2010–2011 a 2016–2017, a to jak trváním, tak závažností, a odhaduje se, že se bude v následujících měsících dále prohlubovat s katastrofálními následky. Klimatické změny mohou být tedy mnohem rychlejší, než se předpokládá. S pokračující globální změnou klimatu lze předpokládat, že bude v regionu docházet k živelným katastrofám ve formě nepravidelných srážek způsobujících na jedné straně sucho, ale také záplavy.

Nezávislost Somalilandu a možný vznik nových států: V současné době probíhají jednání o uznání nezávislosti de facto státu Somalilandu ze strany Etiopie. Somaliland usiluje o nezávislost od roku 1991, nicméně prozatím nebyl žádný africký stát ochoten uznat jeho suverenitu. Političtí představitelé Somálska sdělili, že Somálsko je připraveno jít do války, aby zastavilo etiopské uznání Somalilandu. Situace tedy buď může eskalovat v mezistátní ozbrojený konflikt, anebo může dojít k uznání ze strany dalších afrických států, což by mohlo motivovat další sporná území a de facto státy k boji za nezávislost. V současné době je situace napjatá např. v Ambazonii (Kamerun), Západní Sahaře či Cabindě (Angola), ale i dalších částech Afriky, kde v současné době nedochází k projevům násilí jako je např. Caprivi (Namibie). Možné uznání Somalilandu má potenciál změnit dynamiku celé oblasti, ve které mají své zájmy regionální mocnosti, jako např. Egypt.

Rozpoutání nových konfliktů a nestabilita některých oblastí: Vyloučeno není ani rozpoutání nových či staronových mezistátních konfliktů. Dlouhodobý konflikt mezi Etiopii a Eritreou nebyl vyřešen ku spokojenosti Tigrajců. Územní spory, které jsou často provázané i s etnickou nevraživostí, mohou v budoucnu eskalovat. Příkladem může být právě oblast Badme a spor mezi Etiopií a Eritreou, oblast al-Fashagy mezi Súdánem a Etiopií, spory mezi Malawi a Tanzanií ohledně jezera Malawi aj. Nestabilita v Sahelu se projevovala v posledním období především vlnou vojenských převratů. Je pravděpodobné, že dojde k přelití těchto tendencí také do dalších oblastí, především do oblasti Střední Afriky a Guinejského zálivu, kde stále vládnou autoritářské režimy. I konflikt v Gaze má v případě vyostření potenciál přelít se v rozsáhlejší regionální konflikt v celé oblasti, vzhledem k tomu, že se do něj (nepřímo) zapojují další regionální aktéři – v Libanonu Hizballáh, Hamás je údajně podporován a financován Íránem.

Politická tranzice a násilný potenciál: Některé africké státy mohou být považovány za diktátorské režimy, kde po řadu desetiletí vládne jeden politický vůdce. Mezi ně patří Teodoro Obiang (Rovníková Guinea), Paul Biya (Kamerun) či Isaias Afwerki (Eritrea). I přestože se jim daří držet se u moci díky různým autokratickým strategiím (umlčování opozice, volební manipulace), lze očekávat, že jejich vláda skončí ať už kvůli jejich vysokému věku, nebo v důsledku možných převratů a rozpoutání násilí. Vzhledem k vysoké míře korupce, špatného vládnutí, pokračování autokratických režimů, zhoršující se bezpečnostní situaci a potravinové bezpečnosti lze očekávat, že bude narůstat i incidence sociálních hnutí s revolučním potenciálem. V oblasti BV jsou významné regionální státy vysoce personalizovanými režimy (Egypt, Sýrie, do jisté míry Turecko) a potenciální změna na vedoucím postu by přinesla významné otřesy. Další autoritářské státy fungující na principu více difuzního rozdělení moci (Írán, Alžírsko) také nejsou na významnější tranzici připraveny.

Globální ekonomická krize: Nejnovější zpráva Světové banky „Globální ekonomické vyhlídky“ předpovídá, že globální růst v roce 2024 zpomalí na 2,4 %. První polovina 20. let 21. století se již ukazuje jako nejslabší půl dekáda z hlediska růstu, kterou světová ekonomika za posledních 30 let zaznamenala. Zpomalování ekonomiky je zapříčiněno především dvěma oblastmi geopolitického napětí – ve východní Evropě a na Blízkém východě (těžba ropy a blokáda námořních cest v Rudém moři). Distribuci zboží také komplikují důsledky klimatické změny patrné v Panamském průplavu. Zpomalil se také ekonomický růst Číny, na kterou je navázaná celá řada afrických ekonomik. Šok způsobený potenciální globální ekonomickou krizí bude představovat velkou výzvu pro státy, jejichž ekonomiky již nyní prochází významnými krizemi. To se týká především Egypta, nicméně potenciální dopady ekonomické krize mají potenciál rezonovat šířeji i mezi dalšími zeměmi a dotknout se například i uprchlických komunit.

Signály pandemie a ohrožení veřejného zdraví: Neobvyklé nebo náhlé výskyty nemocí nebo epidemií mohou signalizovat potenciální zdravotní hrozby s širším dopadem. V současnosti se některé oblasti v Africe potýkají se zvýšenou incidencí horečky dengue nebo cholery, které se vyskytují především v oblastech s extrémními změnami počasí (záplavy). V Africe nadále pokračuje vysoký výskyt malárie, ale také HIV a TBC. Na přelomu let 2022 a 2023 se v Ugandě vyskytla epidemie eboly. Jedním ze signálů může být nárůst pandemického indexu, dále je zapotřebí sledovat záznamy WHO a dalších zdravotnických institucí působících v Africe, konkrétně třeba reporty Lékařů bez hranic.

Signály živelní katastrofy a prudké změny klimatu: V posledních letech oblast Afriky a BV zasáhly živelní katastrofy, z nichž některé lze považovat za důsledky nebo projevy globální změny klimatu. V Africkém rohu se země potýkají s nepravidelnými srážkami, které způsobují záplavy ničící úrodu, nebo vlny sucha. V oblasti MENA byla jen v roce 2023 zaznamenána dvě ničivá zemětřesení – v únoru v Turecku a Sýrii a v září pak v Maroku. Kromě toho zasáhly Libyi v září 2023 povodně. V souvislosti s vlnami sucha a nepravidelnými srážkami je možné sledovat meteorologické předpovědi a zaznamenávat určité neobvyklé změny co do intenzity srážek či délky období dešťů. Možné je sledovat i výšku hladiny řek či jiných toků, eventuálně enormní úbytek divoké zvěře, např. stád slonů. Dalším signálem může být měření hladiny podzemních vod či pracovat s indikátory sucha, které popisuje EDO (European Drought Observatory) mezi které patří Heat and Cold Wave Index (HCWI), Anomaly of Vegetation Condition (FAPAR Anomaly), Soil Moisture Anomaly (SMA) atd.

Signály nezávislosti Somalilandu a vzniku nových států: Mezi prvotní signály nezávislosti Somalilandu či dalších sporných území či de facto států patří navázání kontaktů se suverénními státy. V případě Somalilandu dokonce došlo k vybudování několika zastupitelských úřadů v některých afrických státech, což může být jedním z prvotních signálů. Dalšími signály jsou pak vzájemné návštěvy politiků, vytvoření partnerských projektů, posílení ekonomické či politické spolupráce aj.

Signály rozpoutání nových konfliktů a nestability některých oblastí. V tomto případě je zapotřebí sledovat nástroje prevence propuknutí konfliktu jako je historie předchozích válečných konfliktů, snižování příjmů, vysoká závislost na vývozu surovin, nárůst politické nestability, vysoká nezaměstnanost mladé populace, omezování občanských a politických práv, nárůst militarizace, celkové zhoršení bezpečnosti, nárůst kriminality a teroristické aktivity, nárůst etnické či náboženské dominance, výskyt konfliktu v regionu a možnost spillover efektu aj. Stejně tak je zapotřebí sledovat zhoršení sousedských vztahů na politické, ekonomické, či sociální úrovni. Eventuálně nová regionální uspořádání, vznik nových organizací, změny v členství či nárůst aktivity aktéra zvenčí, který ovlivňuje a mění dynamiku v regionu. Stejně tak politický vývoj na vnitrostátní úrovni, sociální dynamiku či ekonomickou situaci.

Signály nepředvídatelnosti izraelsko-palestinského vývoje a jeho regionalizace: Ve snaze nalézt řešení izraelsko-palestinského konfliktu se v poslední době objevují výzvy k dosažení dvoustátního řešení, především ze strany evropských politiků. Dochází k nárůstu mezinárodního tlaku, který je zapotřebí sledovat, nicméně který působí protichůdně k posunům v rámci izraelské politiky, která se staví proti uznání palestinské státnosti. Na regionální úrovni dochází k regionalizaci konfliktu a zapojování dalších aktérů propojených v rámci volné sítě pro-íránských sil. Působení těchto aktérů po ukončení současné fáze konfliktu zůstává otázkou, nicméně jejich aktivita napovídá dlouhodobějšímu působení proti izraelským a západním cílům.

Signály politické tranzice a násilného potenciálu: V posledních třech letech zaznamenala Afrika zvýšený počet úspěšných vojenských převratů, které se udály především v oblasti Sahelu. V roce 2023 v Nigeru, v roce 2022 v Burkině Faso, v roce 2021 v Guinei, Čadu a Súdánu. Kromě oblasti Sahelu proběhl vojenský převrat také v Gabonu v roce 2023. Obecně lze říci, že převraty probíhají spíše v chudých státech, které jsou samotné nestabilní z důvodu operování teroristických skupin, a ve kterých vládnou lídři, kteří disponují malou domácí legitimitou. Zároveň je zapotřebí sledovat vnitrostátní socio-ekonomickou a politickou situaci, např. nárůst politické nestability a již zmíněné převraty, vysokou nezaměstnanost mladé populace, omezování občanských a politických práv, nárůst militarizace, celkové zhoršení bezpečnosti, nárůst kriminality a teroristické aktivity, nárůst etnické či náboženské dominance, atd. Například v Íránu probíhaly protesty proti islamistickému režimu, v Libanonu a v Iráku se v nedávné době konaly protesty proti politickému establishmentu a především korupci.

Signály globální ekonomické krize: Mezi signály globální ekonomické krize patří fiskální a monetární utahování na úrovni států, enormně rostoucí ceny energií, excesy na trhu s nemovitostmi v ekonomicky významných státech jako je USA či Čína, aj. Vliv mohou mít i neočekávané a často velmi špatně předvídatelné události jako jsou války v regionech či na mezinárodní úrovni anebo pandemie a s nimi spojené lockdowny a jiná omezení. Na národní úrovni je možné sledovat signály slábnoucího výkonu ekonomik a dluhových krizí v celé řadě zemí v regionu (mj. Saúdská Arábie a spotřeba dlouhodobých zásob likvidity, Egypt a monetární krize).