Geopolitika

Výskyt mezistátních kinetických konfliktů bude navzdory optimismu konce 20. století i nadále strukturálním faktorem geopolitiky. Relativní oslabení dominantní mocenské a vojenské pozice Spojených států a slábnutí liberálního světového řádu pak činí mezistátní ozbrojené konflikty pravděpodobnějšími. Destabilizace mezinárodněpolitické situace v důsledku jednoho konfliktu pak může otevřít okna příležitostí pro rozhoření konfliktů nových i v jiném regionu. Ruská invaze na Ukrajinu nutně neukazuje konvenční invazi jako efektivní nástroj zahraniční politiky, ale ukazuje ji jako možnost, se kterou je třeba počítat. Masivní možné dopady konvenčního konfliktu i při nízké pravděpodobnosti jejich vypuknutí povedou k dále rostoucím globálním výdajům na obranu odčerpávajícím prostředky na jiné oblasti.

Demografická nerovnováha – masivní přesun obyvatel způsobený klimatickými změnami, rozpadem států či etnických tenzí prostupuje do oblasti geopolitiky bude vytvářet pnutí mezi vysílajícími zeměmi přijímacími/tranzitními. Pnutí se bude vytvářet rovněž v samotných cílových (nejen západních) státech, kde se majoritní společnost bude muset vypořádat s přílivem velkého množství příchozích lidí, což bude vyžadovat navýšení rozpočtů v oblasti sociálního zabezpečení, dotčené státy budou muset mnohem více peněz věnovat na integraci cizinců do majoritní společnosti. V kontextu samotné demografické krize ve vyspělých industriálních a postindustriálních společnostech může dojít ve střednědobém výhledu k mocenskému oslabení Evropy, neboť její význam dlouhodobě klesá s tím, jak se populačně zmenšuje a stárne. S tím přichází nutnost stále více peněz investovat do sociální sféry a zdravotnictví. Naopak význam Afriky, která bude v následujících desetiletích populačně růst a bude mít relativně mladou populaci, bude v celosvětovém měřítku narůstat. Problémy se stárnutím populace bude zažívat také Čína, kde může narůstat pnutí ve společnosti. Obecně se však dá očekávat mocenské posilování Asie a Afriky na úkor Evropy.

Klimatická změna – představuje nejpomaleji působící ale zároveň zřejmě nejzásadnější faktor globálního vývoje 21. století. Dalekosáhlé, potenciálně katastrofické dopady na fungování ekonomiky a společnosti nutí státy i jednotlivce k změně běžného způsobu chování. Růst průměrné teploty může mít důležitý vliv na životnost infrastruktury, logistické trasy, obyvatelnost celých regionů, či udržitelnost ekonomických modelů fungování. Přechod na zelené technologie a obnovitelné zdroje v snaze omezit dopady klimatických změn má potenciál ovlivnit podobu zásobovacích řetězců a důležitost specifických nerostných surovin, což bude ovlivňovat mezistátní a mocenské soupeření. Ve spojitosti s demografickou nerovnováhou mezi regiony světa může vést k migraci a změnám struktury obyvatelstva jednotlivých států. Klimatická změna bude mít dopady i na přístup k vodě a jídlu (food and water security). V souvislosti s klimatickými změnami a demografickými trendy (zejm. vysoká porodnost v Subsaharské Africe), budou některé státy zažívat intenzivnější problémy při naplnění základních fyziologických potřeb svých občanů. Nové technologie udržování a získávání pitné vody a chemická hnojiva nemusí být dostupné či využitelné, a tak bude docházet k rostoucímu soupeření o tyto zdroje v oblastech rozvojového světa. Tyto konflikty pak budou mj. vytvářet prostor pro velmocenské soupeření o pomoc a následný politicko-ekonomický vliv v těchto zemích.

Soupeření a rivalita mezi mocnostmi a velmocemi bude strukturálním geopolitickým jevem, přičemž soupeření mezi Čínou a Spojenými státy bude z hlediska mezinárodního systému nejvýznamnějším případem. Soupeření a soutěžení bude podobně jako během studené války probíhat v různých dimenzích a úrovních intenzity a nebude vylučovat omezenou spolupráci. Nelze přitom vyloučit eskalaci soupeření do přímého vojenského střetu, potenciálně i dlouhotrvajícího, který by měl masivní globální efekty včetně destabilizace mezinárodního politického i ekonomického systému. I bez přímé eskalace se soupeření velmocí bude propisovat i do regionálních problémů a konfliktů, kde se velmoci budou získat politickou nebo materiální výhodu oproti soupeři.

Politické boje o povahu evropské integrace – představa inkluzivní mnohostranné spolupráce jako základu evropské bezpečnosti, který by nahradil rozdělení Evropy z dob studené války, se ukazuje jako nereálná. Přechodné období 20-30 let vedlo jen k rozšíření oblasti svobody a posunutí hranice rozdělení Evropy dále na východ, ne k jejímu překonání. Následující dekády budou charakterizovány prohlubováním rozdílů mezi oblastí transatlantické spolupráce a evropské integrace (EU/NATO) na straně jedné, a Ruskou federací s Běloruskem na straně druhé. Vzájemnou nekompatibilitu společensko-politického uspořádání již doplňuje zpřetrhání vzájemných ekonomických vazeb, oboustranná hluboká nedůvěra a vojenské soupeření. Podél linie střetu/rozdělení hrozí nebezpečí opakujících se krizí a konfliktů. Politická podpora pro rozšiřování EU a pro hlubší integraci ze strany USA bude nadále klesat. Vztahy s Ruskou federací bude Evropa napravovat pouze v případě změny režimu, v opačném případě bude jakýkoliv rapprochement velmi pomalý či nemožný. Toto rozdělení se bude posléze odrážet a překlápět i do spolupráce s aktéry v jiných regiónech jako je například Afrika nebo východní Asie.

Energetická bezpečnost. v kontextu velmocenského soupeření. V reakci na energetickou nejistotu se evropské země soustředí na větrnou a solární energii, snižují závislost na ruském plynu, avšak nemají zajištěny stabilní a špičkové zdroje. Jsou rozděleny v přístupu k jaderné energetice. To vede v konfiguraci s dalšími příčinami ke ztrátě ekonomické konkurenceschopnosti, deindustrializaci a snižování relevance ve světové politice. USA, využívající břidlicový boom, se stávají vývozcem energie, měnící globální dynamiku a udržující jejich ekonomickou konkurenceschopnost. Čína a Indie investují do obnovitelných zdrojů, avšak zároveň si zajišťují zahraniční fosilní paliva a navyšují produkci CO2. Snaha o diverzifikaci a přechod na udržitelnou energii ve vyspělých zemích přetváří geopolitické vztahy, snižuje strukturální moc tradičních exportérů, jako je Rusko a Saúdská Arábie, a zvyšuje význam zemí vedoucích v technologiích obnovitelné energie (Čína). V nadcházejících třiceti letech se očekává snaha o energetickou nezávislost hlavních aktérů. Budou vznikat nové aliance států založené na společných environmentálních cílech.

Míra a intenzita ideologického/ideového soupeření – jedná se zejména o střet ideí Spojených států a Číny ohledně fungování světového řádu a formulaci jeho norem a institucí, který bude ovlivňovat i regionální konflikty. Vlivnou silou v následujících dekádách bude zejména střet liberální idejí (USA) a nacionalistického marxismu (Čína) o strukturu a fungování světového řádu, který bude ovlivňovat i regionální konflikty. Další bude střet mezi islamismem a liberalismem v islámském světě, který odráží hluboké rozdíly v hodnotách a společenských vizích. V příštích třiceti letech by tento střet mohl vést k vnitřním reformám, globalizaci a technologickému rozvoji. V některých nezápadních společnostech bude vyzyvatelem liberální ideologie vypjatý nacionalismus. Symptomy tohoto jevu s potencionálními dopady na světovou politiku jsou pozorovatelné zejména v Turecku, Iránu, Pákistánu a Indii. Zvýraznění náboženské a kulturní identity může zintenzivnit vnitřní sociální rozdělení uvnitř jednotlivých státních aktérů a může mít dopady na konfliktní potenciál v mezinárodním systému.

Proměny aliancí a strategických partnerství mezi státy – bezpečnostní a hospodářské partnerství jsou relativně stabilní struktury ve střednědobém horizontu; jejich proměny ve smyslu realignment (přeskupení) jsou disruptivní pro rozdělení/rovnováhu sil v celosvětovém měřítku. V Indo-Pacifiku čelí čtveřice (USA, Indie, Japonsko, Austrálie) vzestupu Číny, zatímco NATO se rozšiřuje v severní Evropě proti ruské agresi tím, že přijímá Finsko a Švédsko. Další východní rozšíření není vyloučené. Evropská unie usiluje o strategickou autonomii a menší závislost na USA prostřednictvím iniciativ, jako jsou PESCO a Evropský obranný fond. Abrahamovy dohody symbolizují normalizaci vztahů Izraele s vícero arabskými státy a posouvají regionální dynamiku směrem k zadržování Íránu. V celosvětovém měřítku se vytvářejí ad hoc aliance v oblasti kybernetické bezpečnosti, technologické regulace a změny klimatu. Významné dohody, jako je Pařížská dohoda, jsou hnacím motorem mezinárodní spolupráce v oblasti environmentální udržitelnosti.

Rostoucí mezinárodní napětí a riziko ozbrojeného konfliktu ale i obava z weaponizace závislosti povede ke zvýšenému zájmu na zajišťování bezpečnosti obchodních tras a dodavatelských řetězců. Společně s trendem deglobalizace, protekcionismu, „friend-shoringu“ apod. bude růst tlak na bezpečnost dodávek produktů, subkomponentů i nerostných zdrojů v zájmu zajištění ekonomické, energetické i vojenské bezpečnosti a strategické autonomie. Dle míry síly jednotlivých států bude cíle dosahováno kombinací multilaterálních a individuálních opatření. V případě velmocí pak nárůst velmocenského soupeření vede ke klesající vzájemné důvěře například při zajišťování a garantování svobody a bezpečnosti námořních tras.

Přístup ke kritickým nerostným surovinám (CRM) – přechod na zelenou ekonomiku bude vyžadovat značné zvýšení těžby a produkce tzv. kritických nerostných surovin (např. lithium, gallium, kobalt), které se používají při výrobě, solárních panelů, baterií apod. Státy se proto budou více zaměřovat na bezpečnost dodavatelských řetězců v této oblasti a získávat přístup a koncese k těžbě CRM. Lze očekávat uzavírání řady bilaterální smluv či multilaterálních dohod, které budou zajišťovat spravedlivý přístup k těmto klíčovým surovinám. Zároveň však může docházet k zintenzivnění rivality mezi státy a aktéry o přístup a zajištění dodávek, a to zejména z oblastí rozvojového světa.

Jakkoliv státy v uvažovaném časovém horizontu zůstanou nejsilnějším a dominantním hráčem na poli geopolitiky a rostoucí velmocenské napětí a riziko ozbrojeného konfliktu může vést i k jejich dalšímu posílení, nelze popřít pokračující vliv a význam nestátních aktérů. Relativní geopolitická role nestátních aktérů se bude nadále lišit mezi regiony. Proliferace technologií budou v bezpečnostní oblasti posilovat schopnosti nestátních aktérů, zvláště v regionech s nižší faktickou státní kontrolou. Nárůst mezistátního soupeření a oslabování norem pak povede k využívání nestátních skupin státy proti svým soupeřům, které nicméně nelze zaměnit za jejich kontrolu. Ve vyspělých státech potom budou nestátní aktéři ve větší míře kooptování do obranných a bezpečnostních systémů.

Míra polarizace v domácí politice demokratických států bude důležitou hybnou silou i v zahraniční politice těchto států. Polarizace společnosti dopadá na efektivitu politického rozhodování – ačkoliv na jedné straně může zamezit nekritickému groupthinku mezi politickými elitami, na druhé straně přináší do rozhodovacích procesů vysokou míru emocionální zátěže a může vést k zablokování legislativních orgánů (deadlock). Politická moc v demokratických státech se tak v důsledku může více přelévat do exekutivy, přičemž bude docházet k větší centralizaci. Polarizace zároveň zvýrazňuje extrémnější hlasy v rámci politického spektra, např. politickou agendu upřednostňující nezávislost národních států (nativismus, izolacionismus, deglobalizace apod.), která zejména v USA bude mít širší geopolitické důsledky, a to např. formou fragmentace (ztráty konsenzu) priorit americké zahraniční politiky a tím i možné oslabení strategického působení země v globálních záležitostech.

Neuspokojený status regionálních velmocí – globální a regionální přesuny moci a změny její rovnováhy budou u mnoha států vést k nárůstu jejich ambicí v oblastech bezpečnosti a zahraniční politiky. Pokud tyto rostoucí ambice a případná asertivita nebudou uspokojeny, hrozí zejména u nedemokratických režimů odklon od kooperativních interakcí směrem ke konfliktnímu chování nebo dokonce teritoriálním nárokům. Jelikož byl současný systém utvářen primárně demokratickými aktéry, takhle neuspokojený status velmoci může vést k ozbrojeným střetům, a to především v kontaktu s demokratickými režimy. Povede k reetablování vojenské síly jako nástroje zahraniční politiky. S růstem mocenského soupeření, růstem zbrojních výdajů, mobilizací obranného průmyslu v souvislosti s válkou na Ukrajině, oslabováním liberálního mezinárodního řádu a rostoucí resiliencí vůči ekonomickým nebo informačním nástrojům poroste relativní význam ozbrojené síly v mezinárodních vztazích. PM

Režim kontroly zbraní (arms control), resp. působení dvou protichůdných sil – na jedné straně podporující rozšíření režimů na další státy (zejména ČLR, Indii a Pákistán); na druhou stranu je zřetelně přítomná snaha osvobodit stávající státy z těchto dohod, neboť historické dohody neplatí pro nastupující mocnosti. Současný stav režimů kontroly zbraní se vyznačuje napětím a výzvami. INF smlouva, regulující rakety středního a kratšího doletu, byla zrušena a tím se v této kategorii obnovilo soupeření mezi USA a Ruskem. Nastupující mocnosti v této kategorii soustavně zlepšují svoje schopnosti. Smlouva Nový START omezující jaderné arzenály USA a Ruska má nejistou budoucnost kvůli rostoucím geopolitickým rivalitám. V budoucnosti bude bez zapojení Číny, jejíž strategický potenciál roste, jenom obtížně udržitelná. Režim kontroly konvenčních ozbrojených sil v Evropě se fakticky zhroutil. Etablování podobného režimu v neevropských areálech je málo pravděpodobné kvůli odlišným zájmům nastupujících mocností a absenci dobrého příkladu. Nové technologie, jako jsou hypersonické zbraně, kybernetické válčení, autonomní zbraňové systémy, drony atp. představují výzvy pro tradiční režimy kontroly zbraní. V příštích třiceti letech mohou tyto faktory zintenzivnit strategickou konkurenci, podkopat globální stabilitu a vést k novým formám mezinárodního napětí, pokud nebudou vyvinuty nové formy multilaterálních dohod a kontrolních mechanismů adaptovaných na moderní vojenské technologie a strategie a zahrnující státy na velmocenském vzestupu.

Regionální rozdíly v demografických trendech a demografická krize ve vyspělých industriálních a postindustriálních společnostech měnící demografický poměr mezi světovými makroregiony, což generuje politické důsledky. Ve střednědobém výhledu může dojít k mocenskému oslabení Evropy, neboť její význam dlouhodobě klesá s tím, jak se populačně zmenšuje a stárne. S tím přichází nutnost stále více peněz investovat do sociální sféry a zdravotnictví. Naopak význam Afriky, která bude v následujících desetiletích populačně růst a bude mít relativně mladou populaci, bude v celosvětovém měřítku narůstat. Tempo vytváření pracovních míst v regionech s populačním růstem bude klíčovou hybnou silou. Problémy se stárnutím populace bude zažívat také Čína, kde může narůstat pnutí ve společnosti. Asijské státy bojující se stárnutím populace spíše přikročí k automatizaci než k uvolnění migrační politiky. Obecně se však dá očekávat mocenské posilování Asie, Jižní Ameriky a Afriky na úkor Evropy, a to právě z důvodu stárnutí a úbytku populace.

Upevňování civilizačního vědomí či nárůst nacionalismu v nezápadních civilizacích. Tato hybná síla by v konečném důsledku mohla vést k nárůstu napětí mezi jednotlivými světovými civilizacemi (růst protizápadního sentimentu), kdy si každá z nich bude nárokovat určitou geografickou oblast. Na pomyslných hranicích těchto civilizací mohou narůstat spory, které se mohou přetavit v potenciální válečné konflikty ve východní Asii (Japonsko-Čína) nebo na Blízkém východě (Saúdská Arábie – Írán). Nárůst sociálního napětí lze očekávat také v Evropě, a to v důsledku liberální migrační politiky řady evropských států, které se pokoušejí integrovat nekřesťanské minority na svém území. Omezené zdroje, ekonomické sankce a společný zájem na oslabení mezinárodního řádu může dále vést k nárůstu vzájemné podpory autoritářských režimů.

Teritoriální spory: Potenciálních sporů o hranice či teritorium mezi dvěma či více státy existuje celá řada. Tyto zprvu politické konflikty představují i bezpečnostní rizika pro regionální geopolitiku a mohou vést mj. ke snahám o revizi stávajících mezinárodních norem (např. spory v oblasti Jihočínského či Arktidy a role Úmluvy OSN o mořském právu). Oživení teritoriálních sporů může být důsledkem snahy státu zvýšit svůj mezinárodní a velmocenský status/geopolitický vliv, získat přístup k nerostným surovinám či jiným zdrojům obživy (rybolov), nebo s účelem ochrany národnostních či náboženských menšin. Konflikty o teritorium mohou být příčinou/spouštěčem pro větší regionální války.

Resilience liberálního světového řádu (LIO) – LIO lze charakterizovat jako soubor norem, mezinárodních institucí a režimů v současném světě, které v různé míře omezují či posilují jednání států. Selektivní rozklad některých aspektů řádu může probíhat vznikem a posilováním alternativních institucí či reformami stávajících. Mohou vznikat konsolidovanější regionální/tematické řády/režimy, které povedou k většímu plurilaterismu (mj. k tvorbě regionálních bloků). Půjde zejména o snahy nezápadních aktérů o nahrazení liberálního řádu vlastními normami, institucemi a režimy. Zároveň však i v západních zemích se objevují politické tendence směřující k odklonu od institucí a režimů tvořících základ LIO. Řád se však může ukázat jako resilientní vůči těmto tlakům a hybným silám a v setrvačnosti bude přežívat, protože nebude seskupena kritická masa aktérů a vlivů, která by jej plně transformovala.

Imploze politických režimů – nestabilita či rozklad doposud pevně vládnoucích politických režimů zejména u velmocí; v důsledku může vést k občanským válkám, politickému vakuu, radikalizaci zahraniční politiky apod. Imploze politických režimů na druhou stranu vytváří příležitost pro zaplnění mocenského vakua po zhroucení stávajících velmocí. Na druhou stranu imploze velmocí může vést k destabilizaci celého mezinárodního systému. Jinými slovy, mocenské oslabení nejsilnějších států systému v sobě skýtá řadu otazníků ohledně stability světového mocenského systému – objevili by se noví aktéři, kteří by se snažili takové mocenské vakuum zaplnit. Dalším možným důsledkem takové změny by mohla být institucionální proměna světového systému (snaha o změnu rozložení sil v rámci OSN, možnost vytváření alternativních institucí k OSN, NATO, EU, uzavírání nových vojenských a ekonomických paktů).

Jednota regionálních uskupení (včetně EU) – pod tlakem velmocenského soupeření může docházet ke štěpení regionálních obchodních (ASEAN) či bezpečnostních uskupení a znefunkčnění jejich klíčových rozhodovacích mechanismů. Zároveň však tyto trendy mohou uskupení posilovat a vést k prohlubování spolupráce a „federalizaci“ díky sdílenému pocitu ohrožení. V konečném důsledku bude záležet na schopnosti utvářet jednotný ucelený pohled na relevantní hrozby a výzvy v mezinárodní politice. Větší počet členských států dělá rozhodování a kooperaci v rámci EU a NATO přirozeně mnohem obtížnější. Institucionální reformy se i proto jeví jako zásadní. Případná stagnace nebo rozpad regionálních uskupení může mít zcela zásadní vliv na mezinárodní politiku a bezpečnost nejen v Evropě.

Frekvence a intenzita velmocenských intervencí v lokálních konfliktech – jakkoliv jsou intervence velmocí v lokálních konfliktech, zda a v jaké míře dojde v prostředí zostřeného geopolitického soupeření k intenzifikaci intervencí je jednou z kritických neznámých. Z geopolitického hlediska může intenzifikace velmocenských intervencí v lokálních konfliktech vést k častějšímu vzniku proxy konfliktů, které budou nejen intenzivnější a obtížněji řešitelné vhledem k přítomnosti vnějších patronů, ale budou také významněji promlouvat do globální politiky s potenciálem pro eskalaci konfliktu mezi intervenujícími velmocemi obecně, a to i v geograficky vzdálených regionech.

Rozsah šíření zbraní hromadného ničení (ZHN) – Zájem o jaderné zbraně je zjevný u zemí jako Írán. Kritickou neznámou zůstávají státy jako Japonsko a Jižní Korea, které v důsledku rostoucího napětí v regionu mohou seriózněji uvažovat o akvizici jaderných hlavic za rámec konceptu „nuclear sharing“ ve stylu NATO. Diskuse o ústavních změnách v Japonsku směřujících k větší vojenské moci ukazují na přizpůsobování se novým bezpečnostním realitám. I další aktéři jako Saúdská Arábie, Írán, Turecko a Brazílie by v příštích třiceti letech mohli usilovat o jaderné zbraně, aby čelili regionálním hrozbám a posílili svou strategickou autonomii. Pokud Polsko nezíská zapojení do aliančního programu „nuclear sharing“, nelze ani u něj vyloučit zájem o nuklearizaci. V tomto kontextu je kritickou neznámou i samotné použití jaderných zbraní v rámci eskalace lokálního/regionálního ozbrojeného konfliktu (Blízký východ; východní Evropa).

Míra důvěry a legitimity stávajících mezinárodních organizací (MO) – budoucí krize (konflikty, pandemie, přírodní katastrofy) a neefektivní funkce/reakce existujících mezinárodních organizací může prohloubit krizi důvěry v potřebnost jejich existence (resp. v důsledku jejich politizace) a vést k jejich rozkladu. Mezinárodní organizace jsou základním pilířem současného světového řádu a do určité míry regulují chování států. Jejich rozklad povede ke štěpení řádu a tvorbě regionálních bloků, které si budou navzájem konkurovat v oblasti norem, pravidel a obchodu. Zároveň se sníží ochota států spolupracovat na poskytování globálních veřejných statků (kolektivní bezpečnost, snižování emisí apod.).

Vyčerpanost potravinových zdrojů a související geopolitické pnutí – loviště ryb v Jihočínském moři; vyčerpání půdy v důsledku nadužívání chemických hnojiv apod. nedostatek pitné vody apod. Potravinová krize a vyčerpanost potravinových zdrojů bude představovat z globálního hlediska větší problém než ceny energií. Samotný hlad, resp. nedostatek potravin, který je problémem v cca 40 zemí světa (primárně severní Afrika a Asie včetně Indie a Indonésie) může způsobit rozsáhlou destabilizaci a masovou migraci. Tento trend může v důsledku znamenat velký přesun obyvatel do oblastí s příhodnějšími podmínkami pro život (dostatek obživy, vyhledávání nových lokalit pro zemědělskou výrobu). Kromě toho může docházet v kontextu této hybné síly k nárůstu sociálních problémů a k destabilizaci vlád takto postižených států. Velká migrace do oblastí s lepšími podmínkami pro život následně bude vyžadovat mnohem větší výdaje v sociální oblasti (integrace migrantů do cílových společností). V neposlední řadě se o potravinové zdroje mohou svádět konflikty, nebo se samotné potravinové zdroje mohou stát hybným elementem ve vojenském konfliktu (rusko-ukrajinský konflikt, resp. blokace všech přístavů ze strany Ruska, které slouží k exportu pšenice, ječmene, slunečnic).

Nálezy signifikantních ložisek nerostných zdrojů a dalších kritických materiálů. V situaci rostoucího mezinárodního napětí a velmocenského soupeření a s nimi spojených snahách o zajištění ekonomické a surovinové bezpečnosti mohou mezinárodní situaci významně transformovat nová naleziště kritických zdrojů, jako jsou ropa a plyn, ale také lithium nebo vzácné zeminy. Může se přitom jednat jako o zcela nová naleziště nebo technologický pokrok v získávání, který otevře nové možné zdroje. Ty mohou významně vychýlit mocenskou rovnováhu a spustit politický a případně i ozbrojený konflikt mezi velmocemi o přístup k nim a kontrolu jejich produkce.

Rozvojová spolupráce a atraktivita jejích modelů jako oblast geopolitického soupeření. V reakci na zvýšenou aktivitu Číny v oblasti rozvojové spolupráce a zejména financování infrastrukturních projektů (nejen) v rozvojovém světě se i Spojené státy a EU snaží upravit své přístupy k rozvojové spolupráci, mj. aktivitami US DFC (United States International Development Finance Corporation) a strategií EU Global Gateway. Do budoucna si budou tyto programy konkurovat a přinášet donorům různou míru politického a ekonomického vlivu (mj. i v souvislosti přístupu k CRM). Zároveň však mohou efektivněji podpořit rozvoj ekonomik a pracovních trhů v cílových zemích a vést ke skutečnému hospodářskému rozvoji. Úspěch rozvojových programů bude klíčový pro atraktivitu formování nových partnerství mezi rozvinutým a rozvojovým světem, zároveň se tyto programy a jejich efektivita promítne i do ideologického soupeření o přízeň rozvojového světa, srovnatelného s obdobím studené války.

Koheze národních států/teritoriální konsolidace národních států – klíčové pro stabilitu mezinárodního prostředí a dosavadního řádu budou tendence posilující a oslabující společenskou, politickou a teritoriální jednotu konkrétních aktérů mezinárodní politiky, zejména států. Značný vliv na sílu koheze a taky případná emancipační hnutí budou mít jak moderní komunikační technologie, tak i ekonomické možnosti a dlouhodobé strukturální investice daných států. Svou roli sehraje také vliv externích aktérů, jejichž cílem může být paralýza rozhodovacích mechanismů skrze destabilizaci vnitřního prostředí a oslabení vnitřní koheze soupeře. Dezintegrace významných státních aktérů mezinárodní politiky nebo snaha o ovládnutí nárokovaných území může přitom způsobit zásadní otřesy bezpečnostního prostředí na globální úrovni.

Exkluzivita zón vlivu. S nárůstem velmocenského soupeření a snahou o zajištění ekonomické a surovinové bezpečnosti bude docházet k nárůstu tlaku na exkluzivitu zón vlivu velmocí nebo aliancí s nimi. Na druhé straně se ale řada států se této volbě explicitně snaží vyhnout a těžit z dílčí spolupráce s oběma stranami. V závislosti na neznámé budoucí relativní úspěšnosti obou stran může mezinárodní pole vypadat v časovém horizontu velmi odlišně – od velkých relativně fixních bloků po poměrně malé s velkým množstvím nezúčastněných států.

Ad Imploze režimů – Vnitřnímu rozkladu režimů budou předcházet mj. nepokoje při politickém předávání moci, chaotická/nekoordinovaná komunikace mezi představiteli systému, čistky a razantní obměny vrcholných úředníků, lokální protivládní protesty, narůstající sociální napětí a vytváření substátních autorit. Budou se objevovat informace o snahách různých aktérů o státní převrat, který může být prováděn za podpory armády či tajných služeb. Přirozeně bude možné sledovat klesající podporu ze strany občanů daného státu. Stát samotný bude neschopný plnit své základní institucionální funkce a uspokojovat základní životní potřeby svých občanů, což implicitně vede ke zhroucení takového režimu. Slabým signálem ohlašujícím implozi režimu mohou být narůstající spory mezi jednotlivými složkami státního aparátu a následný boj o moc.

Ad Jednota bloků – jedním z prvních signálů oslabování vnitřní jednoty regionálních uskupení je nárůst podpory domácích aktérů, kteří otevřeně kritizujíc blok jako celek a jeho základní fungování na rozdíl od kritiky jeho konkrétních politik. To může následně vést k snaze veřejně řešit neshody na nadnárodní / mezivládní úrovni na rozdíl od snahy urovnávat spory uvnitř uskupení skrze jeho institucionalizované rozhodovací mechanismy. Jasným signálem je opakované a veřejné nadužívání veta či jiných blokačních mechanismů jedním nebo více státy v rámci rozhodovacích procesů. Podobným signálem je i nutnost vytvářet ad hoc mikroaliance nebo koalice ochotných aktérů uvnitř bloku s cílem překonat paralýzu rozhodovacích mechanismů.

Ad Frekvence a intenzita velmocenských intervencí v lokálních konfliktech – primárním signálem vzestupu velmocenských intervencí bude rostoucí ochota velmocí intervenovat v lokálních konfliktech včetně ochoty intervenovat v lokálních konfliktech kde intervenující stát má omezené zájmy, ale kde intervenuje velmocenský rival. Intervence budou rovněž otevřeněji formulovány a veřejně obhajovány jako nutné v zájmu zajištění rovnováhy moci nebo výhodné pozice vůči rivalovi.

Ad šíření ZHN – větší asertivita a sebevědomí angažovat se konfliktech (zejm. Írán, DPRK); ústavní změny (Japonsko); rozšíření konceptu nuclear sharing. Slabým signálem zájmu o jaderné zbraně je rozvoj civilního jaderného programu, zejména pokud stát upřednostňuje tento dražší způsob výroby energie před dostupnějšími, levnějšími a ekologičtějšími alternativami. Technologické pokroky v obohacování uranu a vývoji nosičů, spolu se stavbou výzkumných jaderných reaktorů a státem podporovaným masivním studiem jaderných technologií v zahraničí, představují další klíčové indikátory. Když jsou tyto aktivity kombinovány s regionálními bezpečnostními hrozbami, aspiracemi na strategickou nezávislost ve strategických dokumentech a politické rétorice nebo mezinárodní izolací, stávají se obzvláště znepokojivými. Tyto signály naznačují, že zájem aktéra o jadernou energii nemusí být motivován pouze jejím mírovým využitím.

Ad Podpora pro MO – mezi signály ohlašující klesající podporu pro stávající mezinárodní organizace a režimy, lze zařadit zejména pokles zájmu předních představitelů účastnit se výročních a jiných setkání daných MO. Dále bude možné sledovat politickou neochotu obnovit dílčí funkce MO (např. v současnosti dispute settlement mechanism v rámci WTO) či legislativní blokování reforem institucí (např. neschválení změny kvót v rámci MMF ze strany amerického Kongresu). Častější veřejné projevy nespokojenosti proti existujícím MO jsou také signálem krize důvěry (např. obdobné demonstrace jako proti WTO v Seattlu v roce 1999). Resilience MO bude záležet na politické podpoře nejen západních států, ale ve větší míře, než tomu bylo v minulosti i na podpoře Číny a Indie.

Ad Vyčerpanost zdrojů – větší tlak ČLR na přístup do Jihočínského moře, rozšiřující se rybolov na volném moři; rostoucí poptávka po chemických hnojivech; narůstající spory mezi státy o potravinové zdroje, nárůst sociálních problémů v dotčených státech, větší snaha chránit si své potravinové zdroje, eskalace napětí vědoucí ke konfliktům. Vyčerpanost samotných zdrojů je jedním ze zásadních globálních dlouhodobých problémů. Více než padesátileté přetrvávání překračování limitů Země znamená, že se roční deficity kumulují v ekologický dluh, který už dosahuje 19 let obnovy planety. Výsledkem je rozsáhlá degradace ekosystémů a atmosféra plná skleníkových plynů. Je třeba klást důraz a lobbing na solární a větrnou energii, ochranu a obnovu lesů a dalších ekosystémů, zemědělství a výrobě potravin šetrné ke klimatu a energetickou účinnost v mnoha podobách.

Ad Úložiště – domácí politické tenze ohledně správy nových úložišť; rostoucí zájem extraregionálních států, popř. politicko-vojenské snahy sousedních států o přístup k úložištím. Větší aktivita mezinárodních organizací o nastavení systému přístupu a rozdělování kritických zdrojů.

Ad Rozvojová spolupráce – míru úspěšnosti a konkurenceschopnosti různých rozvojových programů, které zároveň slouží jako geopolitické nástroje, lze sledovat např. na (ne)schopnosti cílových států splácet infrastrukturní půjčky či na míře a poměru reálných a předpokládaných investic v rámci navržených programů. Může taktéž docházet k odmítání financování infrastrukturních projektů za pomoci zahraničních zdrojů na základě politického rozhodnutí v cílové zemi. V takovém případě bude docházet k ideovým změnám v modelech rozvojové spolupráce či frustraci donorů, či úplného stahování asistence z některých oblastí. Naopak růst obchodu a HDP v zemích, kde se uskutečnily projekty infrastrukturního rozvoje, může být vnímán jako úspěch daných geopolitických nástrojů, který bude přetaven ve větší politický vliv donorů v dané oblasti.

Ad Koheze národních států – možné signály oslabující se vnitřní jednoty států nebo rostoucích ambicí ohledně teritoriální konsolidace přičleněním nárokovaných území se liší dle povahy režimu. Jedním z prvních signálů oslabování vnitřní jednoty je u demokratických režimů zejména rostoucí polarizace napříč společností, které se postupně odráží i v znefunkčnení základních ústavních rozhodovacích mechanismů. Naopak v případě autokracií je tímto signálem štěpení politické a mocenské elity, či rostoucí pluralita názorů mezi čelnými představiteli státu. Snaze o teritoriální konsolidaci tradičně předchází rostoucí výdaje na obranu a modernizace armády. Tento signál je ale mnohdy obtížně čitelný, jelikož ho může způsobovat mnoho jiných faktorů. Přínosnější je proto sledovat zejména krátkodobý nárůst napětí v dané oblasti, který signalizují intenzivnější a rozsáhlejší vojenská cvičení a manévry; nebo rychle rostoucí politická podpora dotčených obyvatel pro nezávislost/sloučení.

Rozpor mezi distribucí závazků k udržování mezinárodního systému a distribucí materiálních zdrojů moci. Životnost LIO závisí na efektivním přerozdělování zodpovědnosti a závazků za jeho zachování a reprodukci. USA jako globální aktér a dosavadní hegemon mají rozsáhlou síť spojeneckých závazků po celém světě, zahrnující členství v NATO, bezpečnostní dohody s Japonskem, Jižní Koreou, Austrálií, Filipínami a dalšími státy. Tyto závazky zahrnují kolektivní obranu, vojenskou spolupráci a často i přítomnost amerických vojenských základen. USA provozují přes 800 vojenských základen v více než 70 zemích, což demonstruje jejich globální vojenskou přítomnost a závazek k udržení mezinárodní bezpečnosti a stability prostřednictvím spojeneckých vztahů. Zároveň od konce 2. světové války poklesl americký podíl na celoplanetárním HDP z přibližně 50 % na přibližně 25 %. Pravděpodobné pokračování poklesu amerického podílu v kombinaci s relativní autarkií americké ekonomiky bude vytvářet tlak na americké politické elity, aby zvážili, zda je pro USA výhodné dosavadní mezinárodní systém udržovat. Tlak amerických vyzyvatelů, jejichž materiální zdroje moci rostou a kteří se vymezují proti statutu quo kombinovaný s free ridingem amerických spojenců, budou další faktory ohrožující stávající řád.