Metascénáře: svět v roce 2050

Unipolarita s pólem v podobě USA nebo Číny by byla možná za předpokladu dramatického oslabení druhého z hlavních rivalů v důsledku vnitřní destabilizace s následkem ekonomické, politické či sociální krize, i oslabení ostatních globálních a regionálních aktérů. Podpořena může být i technologickým průlomem a získáním strategické technologické výhody, např. úspěšným zvládnutím vývoje pokročilých kvantových počítačů nebo AGI (obecné umělé inteligence).

Pokud by došlo k unipolaritě USA, mohly by Spojené státy dotáhnout do úspěšného konce koncept liberální hegemonie. Tento model by zahrnoval politickou hegemonii podpořenou exportem demokratických hodnot do zbývajících oblastí světa a současně schopností zvládat domácí polarizaci. Konsolidace pozice dolaru jako globální rezervní měny a kontrola nad strategickými sektory světové ekonomiky by zajistily USA ekonomickou dominanci. O technologické nadvládě by rozhodl průlom v oblasti AGI nebo kvantových počítačů, který by mohl vytvořit asymetrickou mocenskou pozici, kdy USA ovládnou kritické dodavatelské řetězce a infrastrukturu. Pokračování ve vývoji hypersonických zbraní, vesmírných technologií a modernizace jaderných schopností poskytnou USA nepřekonatelnou vojenskou převahu. Přes globální navýšení investic do technologického rozvoje si USA zachovají poměrný náskok ve zbrojení před zbytkem světa.

USA budou vytvářet nová partnerství s tzv. like-minded státy. Tato partnerství budou zaměřena na prohloubení spolupráce ve vědě a výzkumu, což může přispět k přenosu inovací a technologickým transferům. USA budou hrát roli centrálního uzlu této sítě partnerství, což upevní jejich roli globálního inovačního a technologického motoru. Rozvoj nových technologií umožní vytvoření nových ekonomických struktur založených na vyšší produktivitě, energeticky méně náročných a využívajících vyšší přidané hodnoty. To povede k posílení normativního postavení amerického hospodářství ve světě, tj. USA získají na úkor EU a Číny hegemonní postavení při stanovování nových ekonomických a technologických standardů a norem. USA budou určovat povahu a rozsah hospodářských a obchodních politik, čímž ovlivní jejich zavádění také v zemích OECD. Většina rychle se rozvíjejících ekonomik globálního Jihu bude v implementaci hospodářských politik následovat USA. USA výrazně oslabí dominantní postavení Číny v oblasti dodavatelských řetězců kritických surovin a minerálů, čímž omezí její výhody ve vývoji technologií pro zelenou tranzici a celkovou konkurenceschopnost.

V případě unipolarity pod taktovkou USA bude Čína oslabena vnitřní destabilizací, způsobenou rozkolem uvnitř vládnoucí strany a rostoucími konflikty a vnitřními rozpory. V ekonomické oblasti začne omezovat zahraniční investice a aktivity kvůli narůstajícím domácím ekonomickým problémům (růst zadlužení, nezaměstnanost mladých, neudržitelný trh s nemovitostmi, stárnoucí populace). Demografická krize a stárnutí populace znásobí vnitřní problémy Číny, jež nedokáže dlouhodobě ekonomicky, vojensky, kulturně ani politicky soupeřit se Západem, resp. USA. Vláda v Pekingu se dostatečně rychle neadaptuje na dalekosáhlé změny v ekonomice, společnosti a ve světě, čímž způsobí dlouhodobou stagnaci. Zároveň další státy budou mít klesající zájem o spolupráci s ČLR z důvodu negativních zkušeností s dosavadními projekty, souvisejícími s korupcí, nenaplněnými sliby, zneužíváním k politickému nátlaku či negativními dopady na životní prostředí. Postupně oslábnou ekonomické vazby mezi Západem a Čínou, přičemž toto oslabování vzájemné závislosti se bude přelévat ze strategických odvětví ekonomiky i do těch nestrategických. Z obav před nekalou konkurencí a přílišnou zranitelností západní země postupně obnoví mnohé bariéry v ekonomické spolupráci s Čínou, čímž dosáhnou přesměrování dodavatelských řetězců a renesanci vlastního průmyslu.

Případná unipolarita Číny jako druhý podscénář by se opírala zejména o centralizovaný politický systém a schopnost účinně využívat ekonomického nátlaku k ustavení politické hegemonie. Tento model by zahrnoval ekonomické propojení posílením iniciativy Pás a Stezka a vytvořením globální infrastruktury, která bude závislá na Číně. Vítězství v závodech o AGI či kvantové počítače poskytne Číně dominantní pozici v rámci technologií. Export čínského modelu autoritářského kapitalismu do ostatních částí světa zajistí Pekingu dominantní politický vliv. Ovládnutí Indo-Pacifiku a potenciální oslabení amerických spojenců v regionu bude klíčovým ve vojenské sféře.

Zatímco americká unipolarita by mohla být charakterizována jak absolutní dominancí USA v klíčových mocenských doménách, bez schopnosti ostatních aktérů napadnout jejich postavení, tak centralizovaným mezinárodním řádem odrážejícím hodnoty a zájmy hegemona, čínská hegemonie by patrně ze strukturálního hlediska byla definována jedním dominantním pólem a relativně autonomními, byť agregátně výrazněji slabšími dalšími regionálními mocnostmi.

Evropa bude v obou dvou případech neschopná (znovu)vybudovat obranné kapacity a účinně je sdílet na úrovni NATO a EU. Postupná ztráta konkurenceschopnosti evropského průmyslu, a to především v energeticky náročných odvětvích, který v minulých dekádách těžil z otevřeného světového obchodu a nízkých cen energií, vyvolá dlouhodobé fiskální problémy a destabilizaci sociálních systémů v členských státech. K tomu dále přispěje i prohlubující se polarizace, politická paralýza i další stárnutí evropské populace a přetrvávající odpor k imigraci, které bude výrazným politikem pro radikální a populistickou pravici. EU se nepodaří rozšíření o nové členy – a zdržení či zastavení procesu z důvodu absence politické shod členských států povede k odcizení západního Balkánu a východní Evropy, které začnou hledat své štěstí jinde – vazbami na hegemona (USA, Čína), popř. další aktéry (Turecko). Evropa přestane být subjektem mezinárodních vztahů, nebude ale ani objektem; spíš se propadne do bezvýznamnosti. Pokud americká hegemonie nebude absolutní, ale bude předpokládat existenci regionálních pólů, může Evropa sehrát jakousi podpůrnou roli pro USA. Spojené státy by v takovém scénáři mohly vidět relativně konsolidovanou a stabilní Evropu jako strategického partnera, který posiluje americkou geopolitickou pozici. USA by proto neměly zájem na úplném úpadku EU.

Tento scénář, předpokládající (relativně) symetrické bipolární uspořádání s USA a Čínou jako dvěma póly, je založen na dvou klíčových předpokladech: stabilitě obou velmocí a oslabení ostatních globálních a regionálních aktérů. USA a Čína si udrží vedoucí postavení díky svým robustním ekonomikám, technologickému vývoji a vojenské převaze, zatímco ostatní mocnosti budou postupně stagnovat nebo se stanou závislými na těchto dvou centrech moci. USA zůstanou globální supervelmocí díky schopnosti inovovat, diverzifikované ekonomice a významné vojenské přítomnosti v klíčových světových regionech. Navzdory vnitřním politickým rozporům budou USA schopny konsolidovat svou pozici a významně ovlivňovat globální procesy. Čína se stane druhým pólem, ačkoliv její ekonomický růst se zpomalí díky demografickým problémům a závislosti na exportu. Díky centralizovanému politickému systému a kontrole klíčových odvětví bude přesto schopna projektovat moc a nabízet patronáž slabším aktérům.

Střední mocnosti jako Indie, Rusko, Brazílie či Turecko budou čelit řadě výzev snižujícím jejich schopnost fungovat jako nezávislá mocenská centra a patroni menších států, kteří mezi nimi budou volit (age of choice). Navzdory rostoucí ekonomice zůstane Indie zatížena vnitřními sociálními a politickými rozdíly, jež oslabí její schopnost realizovat svou strategickou autonomii. Rusko se svou surovinovou ekonomikou a centralizovaným autoritářským systémem dospěje k implozi, potažmo ztrátě geopolitického vlivu v Eurasii. V EU se strategická autonomie nepodaří naplnit díky rozporům mezi členskými státy, ekonomickým slabinám a neschopnosti vytvořit jednotnou obrannou politiku.

Významnou roli budou v tomto scénáři hrát ekonomické nástroje a závislosti na dodavatelských řetězcích. USA budou využívat svou dominantní pozici v technologiích, finančních systémech (např. kontrola dolaru) a klíčových obchodních vztazích k prosazování svých cílů. Čína bude aplikovat geopolitický nátlak skrze iniciativy jako Pás a Stezka a nabídku investic a infrastrukturních projektů v rozvojových zemích, které je však budou nadále činit závislejšími na Pekingu. Oba aktéři budou takticky využívat geopolitické vakuum vzniklé oslabením středních mocností, aby k sobě přitáhli slabší státy. Například země jihovýchodní Asie, Afriky či Latinské Ameriky budou tlačeny k volbě mezi americkým nebo čínským blokem.

Z hlediska mocenské dynamiky dvou hlavních pólů předpokládá scénář mírné oslabení USA a vzestup Číny, které se dostanou na stejnou mocenskou úroveň. Jejich rivalita povede k hlubokým změnám v geopolitice, ekonomice i vnitřní politice mnoha států. Kromě toho budou v důsledku této rivality postupně oslabovány univerzální mezinárodní organizace jako OSN, které budou nahrazovány partikulárními organizacemi pod vedením buď USA, nebo Číny. Svět se rozdělí do soupeřících geopolitických bloků, které se budou předhánět v boji o kontrolu nad klíčovými nerostnými zdroji, dodavatelskými řetězci a obchodními trasami. Zvýšené napětí se bude přelévat do mezistátních střetů a občanských konfliktů, do nichž se obě velmoci zapojí, aby ochránily své ekonomické a strategické zájmy. Obchod bude stále více „sekuritizován“ – a klíčové ekonomické sektory se omezí na obchod uvnitř obou geopolitických bloků.

Několik desetiletí otevřené ekonomické spolupráce a integrace na světových trzích poskytlo Číně příležitost nejen rapidně zvýšit životní úroveň svého obyvatelstva, ale také získat ekonomickou a průmyslovou moc, ze které bude vláda Si Ťin-pchinga čerpat ve svém úsilí přetavit ji do geopolitického vlivu budováním námořnictva, jaderných sil nebo vojenských základen v cizině. Na jedné straně bude pokračovat postupné oslabování ekonomických vazeb mezi Západem a Čínou, Číně se ale zároveň podaří najít za tyto trhy náhradu a úspěšně přesměrovat klíčové dodavatelské a hodnotové řetězce. Vláda v Pekingu se tak dokáže dostatečně rychle adaptovat na dalekosáhlé změny v ekonomice, společnosti a ve světě. Nejsou vyloučeny ani konflikty mezi USA a Čínou v Indo-Pacifiku, včetně čínských aktivit vůči Tchaj-wanu nebo Filipínám v Jihočínském moři. Tyto konflikty by ale nebyly vystupňovány do systémové války mezi oběma aktéry.

EU bude v těchto podmínkách čelit vážným výzvám. Navzdory snahám o budování vlastních obranných kapacit se nepodaří realizovat strategickou autonomii. Proces rozšiřování EU bude navíc zdlouhavý a nepřinese řešení stávajících problémů. Eskalující napětí mezi dvěma supervelmocemi postaví evropské státy před složitá rozhodnutí. USA pravděpodobně zvýší tlak na Evropu, aby zaujala loajální postoj, přičemž mohou implicitně či explicitně hrozit oslabením bezpečnostních garancí. Na druhé straně by však příliš silná konfrontační politika vůči Číně mohla vážně poškodit obchodní zájmy a tím i ekonomickou prosperitu Evropy, v případě že nedojde k rychlé a úplné diverzifikaci obchodních vztahů. Evropa bude zároveň vystavena vedlejším důsledkům těchto sporů, zejména v podobě dalších omezení mezinárodního obchodu, destabilizace dodavatelských řetězců a rostoucích cen energií, což dále prohloubí již tak náročnou situaci.

Evropa by v tomto scénáři zůstala atraktivním geopolitickým prostorem, o který budou soupeřit USA a Čína, přičemž střet nebude vojenský, ale spíše ekonomický, technologický a ideologický. Spojené státy by mohly tlačit na upevnění transatlantické vazby, byť by byla stále asymetričtější – Evropa by musela přistoupit na větší podřízenost americkým prioritám výměnou za ochranu a přístup k technologiím. Na druhé straně příklon k Číně by mohl nastat, pokud by Peking dosáhl regionální hegemonie v eurasijském prostoru, včetně vlivu na Rusko, a dokázal nabídnout Evropě atraktivní ekonomické příležitosti. Takový vývoj by ale pravděpodobně vedl k rozštěpení Evropy, kdy by některé evropské státy, orientované na USA, odmítly čínský vliv, zatímco země s většími ekonomickými vazbami na Čínu by byly ochotné se k Pekingu přiblížit. Výsledkem by mohla být rozdrobená a geopoliticky slabší Evropa, která by nedokázala efektivně hájit své zájmy na globální scéně.

V posthegemonickém světě si USA a Čína stále udrží dominantní postavení nad ostatními aktéry díky kombinaci technologické převahy, silných a odolných ekonomických modelů a schopnosti strategicky projektovat svou moc. Ačkoli jejich vliv nebude zcela globální, obě velmoci budou nadále schopny efektivně formovat mezinárodní systém prostřednictvím aliancí a strategické diplomacie. Technologická dominance bude hrát klíčovou roli. USA si udrží náskok v oblastech jako umělá inteligence, kvantová informatika a bioinženýrství, zatímco Čína se stane globálním lídrem v energetických technologiích, polovodičích, popř. pak blockchainových aplikacích.

Obě země budou intenzivně investovat do svých inovačních ekosystémů, což jim umožní udržet si klíčové kompetitivní výhody. Ekonomicky se USA budou moci opírat o flexibilitu svého tržního modelu a schopnost rychle adaptovat své průmyslové kapacity na nové technologie. Čína mezitím bude dále kombinovat centrální plánování s tržními mechanismy, což jí umožní těžit z kritických zdrojů a geopolitických investic. Ačkoli budou obě velmoci čelit vnitřním výzvám, jejich modely se ukáží jako odolnější než ekonomiky ostatních zemí. Strategická projekce moci zůstane silná, ale omezená regionálně. USA budou dominovat v severoatlantické oblasti, Pacifiku a Latinské Americe, zatímco Čína si upevní vliv v Indo-Pacifiku, Africe, popř. části Střední Asie. Obě mocnosti budou schopny přitahovat spojence na základě ekonomických a bezpečnostních partnerství, byť jejich modely spolupráce budou odlišné.

USA budou pokračovat v trendu pozvolného odchodu z Evropy. Pozornost amerických administrativ proto bude upřena na pacifický region. Sdílené zájmy a spolupráce mezi EU a USA budou omezené. Jak USA, tak Evropa se pokusí samostatně utužovat diplomatické vazby s jinými státy napříč kontinenty. EU bude schopna hrát roli regionální mocnosti a tím přispívat k multipolaritě. Členské státy budou schopny dojít ke konsenzu ohledně evropské migrační, energetické a bezpečnostní politiky. Evropa tedy bude vytvářet silný geopolitický pól, ale zároveň bude čelit určitým ekonomickým obtížím, spojeným se stažením USA. Mezinárodní obchod mezi Evropou a USA bude mít klesající tendenci, komodity z USA budou drahé, exportní zboží z evropského kontinentu bude zatíženo vysokým clem. To vytvoří vyšší finanční zatížení evropských rozpočtů. Státy Evropy budou s potížemi hledat nové ekonomické partnery, kterými by nahradily obchod s USA. Regiony Evropy budou mít různé ekonomické problémy spočívající v zabezpečení chybějících energií a nedostatku potravin.

V kontrastu se scénářem B1 budou v globální politice hrát vedle USA a Číny významnější roli regionální mocnosti formující vlastní hierarchické struktury. EU bude klíčovým pólem v oblasti technologické regulace, klimatické politiky a standardizace mezinárodního obchodu. Její vliv však bude omezen většími interními rozpory a nedostatkem tvrdé moci. A to zejména v rámci evropské politiky sousedství, kde se o vliv v zemích bývalého Sovětského svazu bude dělit s Ruskem, které bude nadále tento prostor vnímat jako svou výlučnou zájmovou sféru. Indie se stane klíčovou mocností v jižní Asii, která bude kombinovat rychle rostoucí ekonomiku s nezávislou zahraniční politikou. Její vztah k USA a Číně zůstane pragmaticky vyvážený. Rusko si navzdory ekonomickému oslabení udrží vliv jako vojenská a energetická velmoc, zejména v Eurasii a části Blízkého východu. Nigérie, Jihoafrická republika a Egypt budou hrát významné role v Africe, zejména jako zprostředkovatelé mezinárodních investic a dodavatelé kritických zdrojů.

Vedle globálních (USA, Čína) a regionálních mocností bude třetím strukturálním prvkem tohoto scénáře existence několika hraničních (frontiers) zón, kde bude vnější mocenský vliv omezený. Tyto oblasti budou charakterizovány nestabilitou, slabými institucemi a alternativními formami vládnutí. Mohou mezi ně patřit subsaharská Afrika, kde slabé vlády a konflikty otevřou prostor pro nestátní ozbrojené aktéry a mezinárodní korporace usilující o kontrolu nad kritickými zdroji; část Blízkého východu, a nakonec Latinská Amerika, kde selhání států jako Venezuela nebo Haiti vytvoří živnou půdu pro alternativní formy vládnutí a organizované kriminální struktury přelévající se za jejich hranice.

V tomto scénáři bude svět směřovat k větší fragmentaci, kde jednotlivé regiony („globální ostrovy“) fungují v relativně vyšší stabilitě, avšak odděleně od ostatních. Tyto regiony či bloky států mají vlastní sady norem politického vládnutí, ekonomických pravidel a kulturních hodnot, které se často liší od ostatních ostrovů. Rozptyl mezi jednotlivými póly vytváří prostředí, kde je těžké dosáhnout široké mezinárodní shody, ale zároveň poskytuje prostor pro stabilitu uvnitř samotných regionů. V této fragmentované realitě se multilateralismus stává spíše nástrojem managementu mezinárodních vztahů než sjednocující silou. Jeho role se soustřeďuje na udržování jistých minimálních pravidel, jako je nezasahování do vnitřních záležitostí či jiné formy základní spolupráce v oblasti obchodu či klimatických otázek.

Na druhou stranu mezi ostrovy zůstává přítomný konfliktní potenciál, který se materializuje v krizích na jejich hranicích. Významně odlišné přístupy k otázkám, jako jsou lidská práva, ekonomická pravidla či pohled na suverenitu států, mohou vyvolávat spory, zejména v případě, kdy se jeden ostrov snaží exportovat svůj model na jiné. Hranice mezi jednotlivými globálními ostrovy zůstanou klíčovými body napětí, a to nejen kvůli rozdílným normám, ale také kvůli soupeření o strategické zdroje či geopolitickou kontrolu. V rámci asymetrické stability mohou některé regiony vykazovat stabilitu, zatímco jiné mohou implodovat či být zasaženy většími ozbrojenými konflikty. Tento fakt zásadně ovlivňuje mezinárodní systém, jelikož destabilizace jednoho regionu se může rychle přelévat do dalších oblastí.

Destabilizace tohoto systému může nastat v případě přelévání ozbrojených konfliktů. Rozpad Ruska v důsledku vnitřních ekonomických, etnických či politických tlaků může způsobit rozsáhlou destabilizaci ve Střední Asii, na Kavkaze a popř. i ve východní Evropě. Velká regionální válka na Blízkém východě v případě konfliktu zahrnující mocnosti, jako je Írán, Saúdská Arábie, Izrael či Turecko, by mohla ohrozit stabilitu dodávek ropy a vyvolat migrační vlny, které by zatížily okolní regiony, včetně EU.

Omezení prostoru pro multilaterální ekonomickou spolupráci se začne projevovat zvětšováním rozdílů mezi modely ekonomické správy uplatňovanými v jednotlivých ostrovech. Ačkoliv s ohledem na nezanedbatelnou roli regionálních ekonomických aktérů, včetně Evropské unie, nedojde ke vzniku bipolárního geoekonomického modelu s dvěma dominantními centry v podobě USA a Číny, v oblastech, jako jsou technologické standardy, regulace digitální ekonomiky či nastavení pravidel pro finanční a kapitálové trhy, bude další vývoj spíše směřovat k oddělení a vzniku paralelních modelů řízení ekonomiky a obchodních vztahů. Postupně se bude prohlubovat plurální globalizace, kde vedle dosavadního mezinárodního systému, dominovaného tradičně západními ekonomikami a multilaterálními institucemi typu Světová banka či IMF, budou vznikat systémové či dílčí alternativy utvářené aktivitami Číny, dalšími státy BRICS či klíčovými regionálními aktéry. Snahy o zajištění strategických dodávek a ochranu vlastních ekonomických zájmů budou dalším zdrojem napětí a konfliktů mezi světovými ostrovy.

Klíčová ekonomická centra budou stále více uplatňovat restriktivní politiky s cílem zabránit obcházení ochranných mechanismů, která budou zavádět. Zintenzivní se rovněž soupeření s cílem posílit ekonomický, tj. nejen geopolitický, vliv v semiperiferních a periferních oblastech mezi ostrovy, které nebudou mít nicméně charakter frontiers jako ve scénáři M1. USA, Čína a v menší míře EU, Indie či některé regionální mocnosti budou využívat rozsáhlých infrastrukturních projektů, ale také přímých zahraničních investic (zejména do těžby kritických minerálů) a finančních nástrojů k podpoře politických vazeb, ale také k vytvoření či posílení závislosti příjemců na zdrojových zemích. Semiperiferní či periferní země budou ve stále větší míře využívat vyvažovací strategie ve snaze maximalizovat benefity globálního geoekonomického soupeření, aniž by byly vystaveny rizikům jednostranné ekonomické závislosti na jednom dominantním aktérovi. Geoekonomické soupeření se stane dlouhodobou realitou globálních ekonomických vztahů.

EU v tomto scénáři dosahuje relativně úspěšně strategické autonomie, která jí umožní ochránit své ekonomické a politické zájmy. Rozšíření EU o západní Balkán a některé další země dnešního východního sousedství přinese ekonomické příležitosti a posílí geopolitické postavení EU. Strategická autonomie EU se bude opírat o schopnost zajistit energetickou bezpečnost, technologický vývoj a nezávislost na klíčových globálních dodavatelských řetězcích. Rozšíření EU však přinese i jisté rozpory uvnitř bloku. Nové členské státy mohou mít rozdílné priority a přístupy k důležitým otázkám, jako je migrace, obrana či ekonomická politika. Tyto rozdíly mohou komplikovat jednotnou reakci EU na globální krize a zároveň oslabovat její vnitřní kohezi. Roli sehrají i chudší členské státy se slabšími demokratickými tradicemi a bude hrozit odtažitý vztah řady společností v západní Evropě vůči integračnímu procesu, ať už z důvodů ekonomických (vyšší náklady), politických (chybějící tradice kompromisu, korupce) nebo také institucionálních (z hlediska občanů další snížení transparentnosti rozhodovacích procesů).

USA by se rozhodly nebo byly donuceny tíhou okolností (nedostatek zdrojů a soustředění se na Indo-Pacifik, silný izolacionismus) odejít z Evropy, tj. ukončit svou vojenskou přítomnost a rezignovat na své spojenecké závazky vůči evropským členům NATO. Výsledkem je zásadní geopolitický šok – USA přestávají plnit roli svorníku a hybné síly „Západu“, resp. globální politiky. EU musí získat schopnost samostatného odstrašení vnějších mocností i nahradit roli USA při pacifikaci samotného kontinentu. Pokud najde k těmto problémům klíč, i díky úspěšnému rozšíření a vybudování strategické autonomie (viz výše), bude se etablovat jako jeden ze světových ostrovů. Pokud se jí to nicméně nepodaří (a popř. Rusko neprojde implozí, jak je naznačeno výše, ale podaří se mu rovněž konsolidovat do centra jednoho ze světových ostrovů), stane se Evropa nestabilní globální periferií. Vyšší míra fragmentace, neschopnost jednat jako jednotný aktér a nedostatek zdrojů pro udržení globální konkurenceschopnosti povedou k její marginalizaci a vystavení zejména technologické a ekonomické dominanci Číny, popř. regionální hegemonie Ruska.

V tomto scénáři dochází k vysoké míře rozptylu moci a fragmentace, která přesahuje tradiční mezinárodní systém států a mocností. Lokalizace moci a oslabení role států otevírá prostor pro vynoření nových aktérů a forem vládnutí. Hlavními rysy tohoto scénáře jsou slábnoucí státní suverenita, emancipace nadnárodních korporací, vznik nových státních společenství a hybridní multilateralismus. Státy čelí erozi své moci, přičemž některé se omezují na roli poskytovatele základních policejních a bezpečnostních služeb, v některých případech je i monopol na legitimní násilí částečně delegován nebo přebírán nestátními aktéry, zejména korporacemi. Velké nadnárodní společnosti se pokoušejí využít své ekonomické, technologické a informační převahy k vytvoření globálních kartelů, které nahrazují stát v oblasti regulace, správy zdrojů, a dokonce i poskytování veřejných služeb. Na troskách těchto (ne všech) oslabených států vznikají nové formy politických entit, jež mohou zahrnovat autonomní regiony, technologické enklávy nebo komunitní správy založené na alternativních ideologiích či ekonomikách. Mezinárodní vztahy se stávají hybridní směsí státních a nestátních aktérů, kde stále významnější roli sehrávají korporace, mezinárodní organizace a technologické platformy. Státní suverenita jako norma může nadále plnit stabilizační funkci, ale pouze omezeně a jako sdílená fikce.

Některé státy se stáhnou do role jakési „skořápky", zatímco skutečnou moc vykonávají privátní subjekty nebo regionální vládci. V jiných jsou státní struktury „kolonizovány“ novými formami oligarchie založených na bezprecedentní kumulaci různých forem kapitálu. To povede k prohlubování rozdílů mezi jednotlivými světovými regiony, a to jak z hlediska politického uspořádání, tak bezpečnosti a životní úrovně. Vysoká míra fragmentace ponese riziko nestability. Oslabení státní suverenity se bude objevovat zejména v Africe, popř. Latinské Americe, kde nestátní teritoriální aktéři (teroristické skupiny, organizovaný zločin, povstalci, de facto státy) budou čím dál více vykonávat některé funkce, které tradičně náleží státu. Tito aktéři také budou částečně využíváni mocnostmi a některými dalšími státními aktéry, a zejména do těchto oblastí s nižší mírou státní kontroly se budou soustřeďovat negativní fenomény a budou hlavními zdroji migračních proudů. Rostoucí roli různých nestátních ozbrojených aktérů bude doprovázena rapidním populačním růstem a chudobou, korupcí, konflikty, slabostí bezpečnostního aparátu či porézností hranic. Někteří z těchto revolučních aktérů budou nadále usilovat o státní suverenitu v nové podobě s výsledkem v podobě postupného rozkladu starých států (Libye, Sýrie), zejména v Africe a na Blízkém východě, doprovázený novými konflikty, a vzniku nových států jako Somaliland, Ambazonie (Kamerun), Západní Sahara či Cabinda (Angola), ale i v dalších částech Afriky, kde v současné době nedochází k projevům násilí, jako je např. Caprivi (Namibie). Jinde, včetně globálního Severu, se však budou ustavovat politická společenství a politicko/ekonomické korporace na nových, alternativních a dílem experimentálních principech. Totéž bude platit i pro lidské komunity v blízkém vesmíru (Měsíc, Mars).

Rivalita mezi korporacemi, vzpoury proti jejich vládě nebo konflikty mezi novými politickými entitami mohou vést k vleklým konfliktům, které oslabí schopnost globální koordinace při řešení systémových problémů o řád výše než v současné éře rostoucí geopolitické rivality. Na některých místech mohou vzniknout experimentální formy vládnutí, jako jsou technologicky řízené „smart cities“, autonomní ekonomické zóny, nebo dokonce komunity fungující na bázi decentralizovaných technologií (např. blockchainu). Tyto modely mohou přinášet inovace, ale zároveň budou často fungovat mimo tradiční právní a etické rámce. Velké technologické a průmyslové korporace budou schopny akumulovat zdroje a využívat svou převahu k tomu, aby si vynucovaly vlastní pravidla na globální i lokální úrovni. Tyto korporace mohou vytvořit kartelové dohody, jejichž cílem bude maximální kontrola nad kritickými sektory, jako jsou technologie, vesmírný průmysl nebo energetika. Státy neschopné odolat tomuto tlaku se stanou nástrojem pro realizaci korporátních zájmů. Tam, kde státy ztratí monopol na násilí, může dojít k privatizaci bezpečnosti a spravedlnosti.

Mezinárodní spolupráce se posune směrem k hybridním formám multilateralismu, kde státy budou spolupracovat nejen mezi sebou, ale také s korporacemi, technologickými platformami a mezinárodními organizacemi. To vytvoří flexibilní, ale také méně stabilní systém. Vesmírné technologie a umělá inteligence budou klíčovými prvky nového mocenského uspořádání. Přístup k vesmírným zdrojům nebo vývoji pokročilé AI se stane základním faktorem geopolitické a ekonomické dominance. Korporace s dostatečným kapitálem budou schopny investovat do těchto technologií a dále posilovat svou nezávislost na státech.

Proběhne úspěšná strategická autonomie EU, klíčovou výzvou nicméně bude vnitřní fragmentace EU, která se přeorientuje z politiky otevřenosti vůči vnějšímu světu směrem k selektivnímu a nerovnému, ale stále patrnějšímu uzavírání se před postupující „hybridizací“ mezinárodního systému. Nejvíce viditelné to bude v otázce ochrany hranic a politik azylu a migrace, ale dále to můžeme pozorovat i v obchodních politikách (např. paradigma strategické autonomie, sekuritizace dodavatelských řetězců, investment screenings apod. vyplývající z „geopolitického“ čtení vnějšího prostředí). Uzavírání EU může vést k minimalizaci konkrétních bezpečnostních či obchodních rizik. Dlouhodobě ale naopak vytváří rizika konfrontace prostřednictvím posilování nedůvěry vůči vnějšímu prostředí.