Postsovětský prostor

Ekonomika a infrastruktura. Surovinový potenciál je obrovský v celém prostoru, pro Rusko však s ohledem na studenou válku bude omezen vývoz do západních zemí; to je prostor pro Kazachstán a další země. Ale také nebezpečí, že přes tyto země povede reexport technologií do Ruska. Rusko bude usilovat o rozvoj energetických vztahů s Asií, především s Čínou a Indií, nicméně budou limitovány nedostatečnou infrastrukturou. Síla Sibiře II přes Mongolsko není ani ve stadiu hotového projektu. Obecně platí, že ekonomický rozvoj Ruska bude limitován nejen nedostatkem moderních technologií, ale také špatnou dopravní infrastrukturou a regionálními disproporcemi – jen 10 subjektů je ziskových a ty dotují ostatní.

Klimatická změna. Dlouhodobý trend oteplování severu Eurasie, tání permafrostu či vysychání centrálních oblastí bude pokračovat. Změny vyvolávají vnitřní i mezinárodní migrace, jejichž cílem je hlavně evropské Rusko. Oteplení možná vyvolá rozšíření zemědělství na jihu asijského Ruska, kde ale chybějí lidé – možnost dosídlení Číňany. Rusko doufá ve zprovoznění dopravy Arktidou, opomíjí však negativní environmentální dopady (dostupnost pitné vody, deforestaci, dezertifikaci, degradaci půd apod.). Podobně ve Střední Asii, která je s ohledem na postkoloniální dědictví velmi zranitelná; environmentální krize mohou přispět k sociálním nepokojům, radikalizaci obyvatel a migraci. Opominout nelze ani dopady sovětské ekonomiky na ŽP v Rusku; 15–20 % území je těžce poškozeno v důsledku průmyslové činnosti (znečištění ovzduší, vod, kontaminace půdy), těžby nerostných surovin a ekologických havárií.

Globální nároky Ruska a imperialistický mindset jeho politického vedení. Rusko je mocensky i ekonomicky nejvýznamnější stát regionu, jehož postavení je nesrovnatelně silnější než u ostatních zemí, mezi nimiž významnější roli hrají Ukrajina, Kazachstán, Uzbekistán a Ázerbájdžán. Ruské vedení chápe postsovětský prostor jako svoji doménu, což je klíčové pro jeho geopolitickou, geoekonomickou a geokulturní pozici ve světě. Tento přístup je konstantou ruské politiky již od dob Jelcina a nelze očekávat změnu. Geopoliticky se Rusko snaží dosáhnout parity s USA, zatímco geoekonomicky se snaží udržet se v TOP 10, alespoň díky svým surovinám. Geokulturně existuje představa specifické eurasijské civilizace založené na pravoslaví, postsovětské mentalitě překrývající náboženskou víru, několikagenerační společné historii nedemokratických režimů a dědictví imperiální politiky, včetně projektu „ruského světa“ jako společné postsovětské domény pod kontrolou Ruska. Současné ruské politické vedení, usilující o konfrontaci se Západem, vychází z logiky studené války a představy nekonečného boje o moc, zdroje a sféry vlivu. Nejvlivnější postavy Putinova režimu nahlížejí na svět černobílou optikou zápasu o zdroje, cynismu, konspirací a nekompromisnosti. Rusko se po rozpadu sovětské říše těžce vyrovnává s tím, že jeho současné hranice neodpovídají jeho velmocenským představám a snům o imperiální velikosti. V současné době narůstá mezi ruským vedením v rámci státní propagandy snaha šířit nacionalistický narativ, že Rusko je specifická civilizace nadřazená západním „dekadentním“ hodnotám, které představují pro Rusko existenční hrozbu, jíž je třeba se za každou cenu postavit.

Autoritářské režimy. V různé míře přežívají v asijské části regionu a Bělorusku, demokratizace (Ukrajina, Moldavsko, Gruzie, Arménie) je zejména ruským režimem vnímána jako hrozba. Nelze vyloučit liberalizační tendence v některých zemích (Kazachstán, Kyrgyzstán, Ázerbájdžán) nebo oslabení režimů v důsledku slabosti státu (Uzbekistán, Tádžikistán, Turkmenistán), nic však nenasvědčuje tomu, že by mělo dojít ke strukturálně významné změně politických režimů. Lze předpokládat, že Rusko bude mít trvale tendence zasáhnout i vojensky, pokud v některých zemích budou silnější tendence k demokratizaci, případně proti strůjcům případných převratů, resp. revolucí, které by znamenaly změnu politické orientace. Proti prozápadním režimům bude nadále využívat i separatistických režimů v Abcházii, Jižní Osetii-Alanii a Podněstří.

Demografická krize. Demografická krize je evidentní v Rusku a neislámských státech (Bělorusko, Ukrajina, Moldavsko, Arménii, Gruzie). Stávající trend nízké porodnosti a migrace z chudých regionů lze jen těžko zastavit. Problémem Ruska je trvalý odliv lidí z Dálného východu – geograficky blízkého západopacifickému ekonomickému jádru. Podíl Rusů ve středoasijských i kavkazských republikách se snížil pod 5 % (jen v Kazachstánu klesl k 23 %, před 50 lety ale 43 %). Výrazně klesá podíl Rusů na severu Kavkazu (1-3 % v Ingušsku, Čečensku, Dagestánu). V menší míře klesá i jinde (Tuva, Sacha, Čuvašsko, Tatarstán). Na straně druhé představují nebezpečí početné ruské menšiny v Lotyšsku a Estonsku.

Vojenská síla. Určuje poměr sil v regionu ve prospěch Ruska, snad jen v případě masivního vyzbrojení Ukrajiny se může stav změnit. K tomu ale Ukrajina momentálně nemá a v dohledné době zřejmě nebude mít zdroje a prostředky. Rusko v závislosti na povaze režimu bude mít možnost vojensky ohrožovat nejen sousední země, ale i členy NATO. Trvalé snahy Ruska o teritoriální expanzi či kontrolu sousedních zemí budou ovlivňovat evropskou bezpečnost dlouhodobě. Dočasné oslabení agresí na Ukrajině v tomto nic nemění. Rusko utrpělo na Ukrajině velké ztráty, ale získalo důležité bojové zkušenosti. Průmysl se navíc do jisté míry dokázal přizpůsobit zvýšené potřebě zbraní, podporu poskytuje Írán a KLDR. Budou pokračovat i ruské snahy o využití hybridních prostředků, a to i na základě zkušeností využitých ve válce proti Ukrajině.

Koloniální charakter Ruska. Moskva od bývalých kolonií očekává loajalitu. Odmítnutí ruské dominance je považováno za akt vzdoru, který je třeba potrestat. Mírnější variantou reakce jsou ekonomické blokády a embarga, ostřejší potom vojenské agrese, které Rusko podnikalo i díky pocitu beztrestnosti – ruské vedení nepředpokládalo, že by si mezinárodní aktéři vůči zemi s jaderným arsenálem dovolili razantní odpor. Tento koloniální charakter byl patrný i v průběhu Jelcinova relativně mírného období a není důvod předpokládat, že v průběhu dalších 10–30 let tomu bude jinak. Rusko také způsobem války v Čečensku ukázalo, že zamezí další vlně dekolonizace, která ovšem v latentní podobě přetrvává a čeká na oslabení centra.

Ruské vnímání Ukrajiny. Žádná z postsovětských zemí nehraje pro Rusko tak důležitou roli jako Ukrajina, která měla vždy zvláštní místo v ruské imperiální politice. Ruské velmocenské ambice se vždy zakládaly na představě, že Ukrajina je sice specifickou, ale nedílnou součástí Ruska, stejně jako Bělorusko. Ukrajina proto zůstane klíčovým prvkem v přemýšlení ruských politických elit o vlastní identitě a mesianistickém poslání. Ukrajinská snaha opustit ruskou sféru vlivu je považována za útok proti Rusku. Odmítá považovat Ukrajince za svébytný národ s právem na nezávislý stát, protože ohrožuje ruské integrační projekty. Model Běloruska nabízí jako alternativu. Stejně pohlíží i na Kazachstán jako zemi bez historie státnosti.

Nepřátelství Ukrajinců vůči Rusku. Rusko ztratilo možnost zajistit si na Ukrajině vliv nenásilnou cestou. Podpora pro připojení k EAEU klesla na úplné minimum a ukrajinská společnost dosáhla společenského konsenzu ohledně ochoty vstupu do EU a NATO. Putinovi se nechtěně podařilo konsolidovat ukrajinskou společnost a dotvořit ukrajinskou národní identitu zejména v těch oblastech, kde si část společnosti nebyla svou identitou zcela jista. Lze předpokládat, že vzhledem k utrpení a smrti blízkých v důsledku ruské agrese a ruskému jednání v okupovaných oblastech se jedná o nezvratný proces. Případné ukončení západní podpory by ovšem umožnilo Rusku pacifikovat Ukrajinu nebo její části hrubou silou a podporou kolaborantů podobně jako Čečensko.

Orientace na evropskou integraci. Významnou hybnou silou postsovětského regionu bude i nadále orientace na evropskou integraci. To se bude nejsilněji prosazovat v případě Moldavska, Gruzie a Ukrajiny, nicméně pravděpodobně i v případě Arménie. Proces integrace bude spojený i s posilováním ekonomických vazeb a budování infrastruktury. Ačkoliv v některých z těchto zemí se mohou prosadit proruské antizápadní vlády, většina obyvatelstva v regionu bude spíše podporovat evropskou perspektivu těchto států. Zároveň nicméně bude přetrvávat ultrakonzervativní smýšlení významné části populace (zejména v Gruzii, Arménii), spojené i s ohledem na silnou roli církve a tradičních kavkazských hodnot se značným despektem k liberálním hodnotám.

Nové vazby v rámci regionu. Ve Střední Asii povede pokračující proces přibližování Moldavska, Gruzie a Ukrajiny k EU k posilování ekonomických a energetických vztahů EU s některými státy střední Asie s implikacemi nejen v ekonomické, ale i v infrastrukturní rovině. V případě některých států Střední Asie tak zároveň s posilováním ekonomických, obchodních a infrastrukturních vazeb mezi Ruskem a Čínou může nastat paralelní posilování ekonomických vazeb s současnými kandidátskými státy EU a státy Východního partnerství. Lze tak očekávat usilování o vybudování alternativních multimodálních dopravních tras východ-západ, jako je například TITR (Trans-Caspian International Transport Route), které budou poskytovat alternativu k transportu přes ruské území, zvláště v kontextu ruské invaze na Ukrajinu.

Změna ruského postavení v regionu. Významnou hybnou silou vývoje v regionu bude proces kontestace dosavadní dominantní politické role Ruska v rámci postsovětského prostoru. Byť možná pouze dočasné oslabení Ruska otevřelo prostor regionálním státům posílit svoji autonomii a asertivitu a změnit status quo navzdory ruským preferencím (viz Ázerbájdžán) a roste vliv jiných aktérů jako je Turecko (na Jižním Kavkaze) nebo Čína. Na druhé straně Rusko se bude oslabení své regionální role intenzivně bránit uplatňováním mocenských nástrojů a interferencí v politice postsovětských států.

Noví partneři zemí regionu. Ruská invaze na Ukrajinu a následná proměny vztahů mezi Západem a Ruskem povede k ruskému hledání nových partnerů v politické a ekonomické dimenzi, a to v Číně a v dalších rozvíjejících se zemích. Dopady na postsovětský prostor budou do značné míry záviset i na budoucím vývoji vztahů Ruska a Číny (v návaznosti na současné posílení vztahů v ekonomice a energetice). Orientace na Čínu by mohla vést až k pozici Ruska jako juniorního partnera Číny s příslušnými implikacemi v politické i ekonomické oblasti.

Primitivizace ruské ekonomiky. Významným trendem bude primitivizace ruská ekonomiky v důsledku nedostatku moderních technologií, a to i v důsledku sankcí spojených s válkou na Ukrajině ale i odchodu části kvalifikované pracovní síly například v IT sektoru do zahraničí. To bude spojeno s posilující závislostí na čínském a indickém trhu, a to i snahou o výstavbu vývozních infrastrukturních kapacit východním směrem, kde nicméně stavba naráží na malou čínskou ochotu zvyšovat ruský podíl na dodávkách zemního plynu do země, jako v případě plynovodu Síla Sibiře 2, který naráží na nezájem z čínské strany. Eurasijská integrace jako projekt závislý na ruské ekonomické moci bude upozaděna válkou a snahou středoasijských zemí diverzifikovat své ekonomické vazby.

Rusko-ukrajinský konflikt. Rusko-ukrajinský konflikt a jeho výsledek bude jednou z nejvýznamnějších hybných sil v regionu. I pokud ozbrojený konflikt skončí poměrně rychle, pravděpodobně bude přetrvávat resentiment mezi Ruskem a Ukrajinou a úplné vyřešení substantivního teritoriálního a politického sporu bez dramatické změny není pravděpodobné. Dlouhotrvající nebo zamrznutý konflikt potom bude konstantně vázat ruskou pozornost a zdroje a zároveň vyčerpávat a poškozovat Ukrajinu. Rivalita nebo konflikt povede k udržování relativně vysoké míry militarizace jak Ukrajiny, tak Ruska. Obě země přitom budou limitovány udržitelností militarizace z ekonomického hlediska a dostupností zahraniční podpory.

Demografický vývoj. Demografický vývoj může zvrátit etnické složení v celém post-sovětském prostoru, a to hned ze dvou důvodů. Prvním je velmi nízká porodnost etnicky ruského obyvatelstva v RF (případně na Ukrajině, Bělorusku a Moldavsku) a velmi vysoká porodnost příslušníků severokavkazských národů a oblasti Střední Asie, což může v RF vyvolat dodatečné sociální problémy a zejména prudkou změnu etnického složení obyvatelstva, což může vést k národnostním střetům a konfliktům uvnitř Ruska a demografický tlak v podobě rozsáhlé migrace ze zemí Střední Asie díky tamnímu demografickému boomu a špatné ekonomické situaci.

Soupeření o Arktidu. Arktida je oblast silně postižená globálním oteplováním, což v budoucnu může přinést i nové možnosti z hlediska těžby nerostných surovin, přepravy a logistiky. To může vyvolat i nové spory a konflikty mezi jednotlivými aktéry, zvláště v případě agresivní ruské zahraniční politiky a budování rozsáhlé vojenské infrastruktury v této oblasti. Není tedy vyloučeno, že ve zkoumaném časovém horizontu dojde k silnému geopolitickému soupeření o Arktidu ze strany členských zemí NATO (zejména USA, Kanady), ale také Ruska a Číny. Rusko se kromě vojenské infrastruktury bude snažit z regionu vytěžit maximum nerostných surovin, kterými bude chtít kompenzovat ztrátu evropských trhů. (Pravděpodobnost: střední, Domény: Politická, vojenská, ekonomická, infrastrukturní)

Nárůst konzervativního islámu. Nárůst konzervativního islámu ve Střední Asii a některých ruských regionech. Ačkoliv se postsovětské muslimské republiky prezentují jako sekulární státy, v rámci jejich populace sílí radikální či konzervativní směry islámu, které mohou být výrazně podporovány zvenčí. Politické, ekonomické a environmentální problémy mohou tento trend jen podporovat.

Klimatická změna a lokální reakce na ni. Klimatická změna a lokální reakce na ni bude představovat významnou hnací sílu v postsovětském prostoru. Řada zemí postsovětského prostoru je a v horizontu následujících dekád bude významně zasažena klimatickou změnou a s ní spojenými problémy, jako je sucho ve Střední Asii, sesuvy půdy v Jižním Kavkaze nebo nárůst teploty v Rusku. Zelená transformace se nejeví jako pravděpodobná, zvláště k ekonomické závislosti řady zemí na exportu ropy a plynu, nízkému elitnímu a veřejnému povědomí o klimatické změně a v případě Ruska špatnou ekonomickou situací a primitivizací ekonomiky. Adaptační opatření a možný nárůst regionální spolupráce v čelení následkům se nicméně jeví jako možné výsledky.

Budoucnost autoritářských režimů. Autoritářské režimy a jejich možná tranzice v souvislosti s případným převratem či úmrtím nebo významnou zdravotní indispozicí vůdce v silně personalizovaných režimech. Kritickou neznámou též je, za jakých podmínek a jakou formou by taková tranzice probíhala. Do budoucna, a zejména pak v delším časovém horizontu, může smrt nebo svržení autoritářského lídra mít rozsáhlé následky pro danou zemi, celý region či tento region přesahovat. To platí zejména u zemí, které jsou značně polarizované v postoji vůči vládnímu režimu a geopolitické orientaci země, kam by bylo možné zařadit zejména Bělorusko. Rusko, Tádžikistán či Bělorusko jsou silně personalizované režimy, kde může dojít k úmrtí vládce s nebezpečím boje o moc, v případě Ruska a do značné míry i Běloruska navíc s významným mezinárodním přesahem. V Kazachstánu došlo v roce 2022 k nepokojům, v Turkmenistánu či Uzbekistánu proběhl přesun moci na nového vládce relativně poklidně.

Vývoj války na Ukrajině. Co se stane v Rusku, pokud RF válku na Ukrajině prohraje? Jak velký dopad to bude mít na stabilitu režimu a na případnou aktivizaci separatistických hnutí v rámci Ruska (Kavkaz, Sibiř, Dálný východ)? Co (kdo) bude dalším cílem ruské agrese, pokud Rusko válku na Ukrajině vyhraje? Moldavsko, Gruzie, Estonsko, Lotyšsko, Kazachstán? Jako reálná stále existuje možnost úspěchu Ruska na Ukrajině, jejíž realizace je hodně závislá i na vnějších faktorech (podpora Ukrajiny ze strany Západu, včetně členských států EU, ale i USA). V krajním případě nelze vyloučit ani použití jaderných zbraní v souvislosti s konfliktem. Kritickou neznámou je také vývoj samotného konfliktu, jeho případné „zamrznutí“ v určité fázi, otázka územního uspořádání na Ukrajině a případná stabilita takového uspořádání z dlouhodobějšího hlediska.

Úspěch a další pokračování integrace některých zemí postsovětského prostoru do západních struktur. Hlavní otázky v případě této kritické neznámé jsou: Bude se dařit integrace Ukrajiny, Moldavska, Gruzie, případně Arménie do západních struktur? Reálná politická, ekonomická a bezpečnostní situace může integraci zbrzdit či zcela zastavit. Vydrží tedy ve všech státech, které aktuálně vykazují proevropskou orientaci, tato orientace v kontextu jejich vnitropolitických krizí? S touto kritickou neznámou je spojena především otázka vývoje v dalších zemích postsovětského prostoru, které jsou nyní kandidátskými státy: Moldavsko (včetně vývoje v regionech – nejen separatistické Podněstří, ale i Gagauzsko), Gruzie. Je také možné očekávat určité tendence ke spolupráci se Západem a jeho organizacemi (EU) i u zemí Střední Asie (např. Kazachstán a další státy v okolí Kaspického moře)?

De facto státy a vývoj v nich (Podněstří, Abcházie, Jižní Osetie). V rovině bezpečnostní i politické bude záviset vývoj v těchto oblastech na kontextu války na Ukrajině. S ohledem na její vývoj mohou existovat různé scénáře: Může dojít k (násilné?) reintegraci po případné ruské prohře na Ukrajině. (V tom, za jakých podmínek by se tato reintegrace odehrávala, by mohl sehrát roli i vnější hráč – prostor pro možnou pozitivní roli EU a jejích členských států, vzhledem k tomu, že Moldavsko i Gruzie jsou kandidátské země.) Na druhé straně v případě vítězství na Ukrajině by bylo možné očekávat i naopak anexi těchto území ze strany Ruska. V případě vítězství proruských sil v Moldavsku a Gruzii by naopak mohlo Rusko „odměnit“ proruskou vládu v těchto zemích podporou reintegrace.

Arménsko-ázerbájdžánské vztahy. V případě Náhorního Karabachu se po konečné ázerbájdžánské ofenzívě v roce 2023 a obsazení celého území de facto státu (který ale v praxi fungoval v úzkém propojení s Arménií) se neočekává jeho zpětné dobytí arménskými silami, zejména v situaci, kdy se Arménie již nemůže spolehnout na ruskou podporu. Kritickou neznámou ovšem stále zůstává otázka urovnání vztahů mezi Arménií, Ázerbájdžánem a Tureckem. Existovala obava, že by mohlo dojít ke snahám Ázerbájdžánu „řešit“ vojenskou cestou i další územní spory s Arménií (spor o delimitaci hranic). Nevyřešené otázky se pak týkají i konkrétních dopadů v oblasti infrastruktury i ekonomiky (např. zda se zprovozní dopravní koridor údolím Araksu či zda je možné v budoucnosti očekávat otevření arménsko-tureckých hranic).

Transkaspický multimodální dopravní koridor. Tato kritická neznámá, kterou též ovlivňuje současný vývoj mocenské pozice Ruska a Číny v oblasti, se pojí s otázkami budoucnosti čínské Belt and Road iniciativy, ale také Global Gateway strategy podporované ze strany EU. EU v posledních měsících deklaruje zájem o rozšíření Global Gateway strategy spočívající v podpoře infrastrukturních projektů respektujících vysoké sociální a environmentální standardy také do oblasti Střední Asie. Konkrétně se má jednat i o rozvoj transkaspického dopravního koridoru a projektů, které s ním souvisí (za koordinované účasti států, mezinárodních institucí, soukromého a neziskového sektoru). Je ale otázkou, nakolik by rozvoj tohoto projektu probíhal v této „režii“, co role a projekty dalších aktérů v regionu (Čína, Rusko), jaká bude účast států Střední Asie a kaspického regionu v nich.

Vývoj ruské ekonomiky. Ekonomické problémy Ruska mohou způsobit problémy i v dalších sférách. Na remitencích z Ruska jsou závislé země jako Kyrgyzstán, Tádžikistán, Arménie i Gruzie. Jejich výpadek tak může znamenat nebezpečí sociálních otřesů v cílových zemích. Ruské ekonomice se prozatím podařilo vyhnout se kolapsu a přizpůsobit se do značné míry i realitě sankcí. Otázkou je ale dlouhodobá udržitelnost současné „válečné ekonomiky“, v níž je růst do značné míry závislý na produkci navázané na vojenský sektor. Rusko navíc do značné míry přeorientovalo svoji strategii zahraničního obchodu směrem na Čínu, Indii, významným nákupčím ruských energetických zdrojů je také Turecko. Závislost na Číně a její důsledky pro Rusko, pro ruské projekty ekonomické integrace v postsovětském prostoru (Eurasijská ekonomická unie), to vše tedy též představuje kritickou neznámou, a to i pro období po skončení války na Ukrajině. Předpokládat lze další nárůst vlivu Číny v těchto zemích (Kazachstán apod.).

Vnitropolitický vývoj v Rusku. Jak se situace v Rusku a mocenský boj mezi stávajícími elitami bude vyvíjet po odchodu V. V. Putina z funkce prezidenta, včetně přirozeného odchodu (úmrtí apod.)? Kdo by mohl být Putinovým nástupcem a odkud by se mohl tento nástupce rekrutovat (stávající elity, mocenský konkurent mimo stávající elity, regionální osobnost)? Nelze vyloučit, že by se mohl vyskytnout nástupce Putina mezi stávajícími elitami. Tento může reprezentovat jak tradicionalistický, expanzionistický, (neo)imperialistický proud, tak i trend modernizační. (Podpora modernizace v ekonomické oblasti ale ještě nemusí znamenat „smířlivou“ politiku vůči Západu.) V úvahu je třeba brát i možnost vnitřních nepokojů v Rusku a nárůstu nespokojenosti části obyvatel, které bude třeba potlačovat. S pokračujícím konfliktem a jeho negativními dopady (v ekonomické, mezietnické a individuální rovině – příbuzní obětí, zmrzačených), v kombinaci s bezvýchodností v podobě pokračování režimu, případně s určitou generační obměnou, může dojít ke kumulaci vnitřního napětí.

Vnitropolitický vývoj Ukrajiny. Jak bude vypadat Ukrajina bez Zelenského jako prezidenta? Kdo bude další lídr, kdo jsou další ukrajinské politické elity s potenciálem vést zemi do mírových časů či do časů nějakého druhu zamrzlého konfliktu (s Ruskem „za zády“, případně Ruskem podporovaným Čínou)? Pokud se zahájí jednání s EU o přistoupení a reformách, včetně rekonstrukce Ukrajiny, bude tento proces též doprovázen těžkostmi a požadavky (změny v socio-ekonomicko-politických strukturách, změny na administrativní a regionální úrovni, v mentalitě), dále rozvrat těchto struktur způsobených válkou. I to budou výzvy pro vnitřní soudržnost a prozápadní směřování země, které Rusko bude chtít využít. Výzvou pro ukrajinské politické vedení, pokud by se podařilo získat zpět kontrolu nad některými nyní okupovanými oblastmi, by bylo také jednání vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu, kontrola nad bezpečnostní situací (včetně zabraňování násilnostem), rozsah zničení těchto území (sídla, průmyslové komplexy, ekologické katastrofy typu Kachovské přehrady a přilehlého území apod.).

Možnost propuknutí nového ozbrojeného konfliktu. Jaký typ konfliktu a s jakými možnými protivníky by mohl v postsovětském prostoru a v jeho blízkém okolí propuknout? Může jít o konflikt Ruska a NATO, kritickou neznámou by byla podoba takového konfliktu. Vyloučit nelze ani propuknutí dalšího konfliktu v postsovětském prostoru iniciovaného ze strany Ruska: Gruzie; ovládnutí Běloruska a snaha o posílení pozice pro případný konflikt se Západem a NATO; agresivní rétorika Ruska i vůči dalším zemím prostoru, např. Kazachstánu. Nová erupce stávajících „zamrzlých“ konfliktů v separatistických republikách: Podněstří, Abcházie, Jižní Osetie. Může jít i o konflikty s charakterem občanské války v případě revoluce či změny režimu, nebo vyhrocení separatistických nálad v některé ze zemí, kde panují určité autonomistické tendence (např. Gagauzska v Moldavsku, Karakalpakstánu v Uzbekistánu nebo Horského Badachšánu v Tádžikistánu). Lze zařadit i možné vypuknutí etnicko-separatistických konfliktů v samotném Rusku v případě kumulace jednotlivých faktorů (oslabení/pád režimu, demografická krize, imigrace, růst xenofobie a etnického nacionalismu atd.).

Radikální islám a jeho vliv v postsovětském prostoru. Odchodem USA z Afghánistánu zaujal Tálibán místo afghánské vlády. I když vede s Ruskem jednání, může i nadále vyvíjet snahu o šíření radikálních verzí islámu například do Tádžikistánu a Uzbekistánu. Webber, Valle a Clarke (Foreign Policy, květen 2023) v této souvislosti doporučují věnovat pozornost regionální odnoži Islámského státu IS-Chorásán nazvané podle historického regionu na severovýchodě Íránu, v jižním Turkmenistánu a na severu Afghánistánu. IS-Chorásán např. adresuje výzvy muslimům bojujícím ve válce na Ukrajině, aby zanechali bojů na kterékoli ze stran a přidali se k Islámskému státu. Kritickou neznámou tedy může být i nebezpečí radikalizace muslimských bojovníků na Ukrajině podněcované příslušníky regionálních odnoží ISIS a dalších radikálních regionálně působících organizací (např. na Kavkaze).

Protesty v rámci autoritářských režimů (kritická neznámá č. 1). Autoritářské režimy nejen v postsovětském prostoru čelí problémům spojeným s vysokou mírou korupce či nízké ekonomické výkonnosti. Absence možnosti nevoli ventilovat prostřednictvím voleb a další represe může vést k destabilizaci režimů. Indikátory takové nespokojenosti byly například protesty v roce 2022 v Kazachstánu nebo předtím v Bělorusku. Prozatím mají silové aparáty navrch, ale v případě, že dojde k růstu nespokojenosti v jejich řadách, může se slabý signál zesílit. Změna navíc nemusí být pouze v pozitivním smyslu, zvláště ve Střední Asii je patrná hrozba radikálního islámu.

Rusifikace na okupovaných ukrajinských územích (kritická neznámá č. 2). Prozatím není jasný výsledek ruské války proti Ukrajině. Okupace celého území by mohla vést k růstu migrace, zahrnující hlavně ukrajinskou elitu. Následná rusifikace, která již nyní probíhá na okupovaných územích ještě zesílí tlaky na zbavování se orientace na Rusko v zemích, jako je Kazachstán. V Gruzii či Arménii pak může vést k ještě větším protestům proti vůči Rusku přátelsky orientované politice. Výrazný neúspěch ruské války může vést k protestům uvnitř samotného Ruska. Válka také posouvá ruský technologický náskok oproti jiným zemím v regionu (drony, obrana proti nim atd.).

Proruské síly v zemích směřujících k evropské integraci (kritická neznámá č. 3). Nepředvídatelnost vývoje v dalších zemích, které jsou kandidátskými zeměmi EU (Moldavsko, Gruzie) a snahu Ruska ovlivňovat vnitřní vývoj v těchto zemích také naznačuje řada signálů (vliv skrze konkrétní osobnosti – I. Šor a jeho strana a podněcování demonstrací proti moldavské vládě a prezidentce, desinformace, kybernetické útoky; Gruzie – návrat B. Ivanišviliho do politiky, konkrétní kroky gruzínské vlády a Gruzínského snu vycházející vstříc Rusku, rétorika premiéra a vládních představitelů na adresu Zelenského a války na Ukrajině; kritika prezidentky a jejích zahraničněpolitických kroků atd.

Aktivizace proruských menšin v zahraničí (kritická neznámá č. 4). Vznik neuznaných “států” se v minulosti Rusku osvědčil jako efektivní způsob destabilizace situace v jednotlivých zemích postsovětského prostoru. Prostřednictvím vyhrocování a následného uklidňování situace dochází k ovlivňování zemí jako Gruzie či Moldavsko. Výroky některých představitelů Ruské federace mohou ukazovat na podobné pokusy i v zemích mimo již tradiční “zamrzlé konflikty”, například Pobaltí či Kazachstán. Prozatím se jedná o slabé signály.

Kritika arménské vlády ze strany nacionalistů (kritická neznámá č. 5). Arménsko-ázerbájdžánské vztahy budou i nadále napjaté. Pozitivními signály se jeví snahy o jednání mezi oběma stranami o definitivní urovnání konfliktu. Ázerbájdžán se nicméně nevzdává perspektiv na zangezurský koridor spojující Nachičevanskou AR s Ázerbájdžánem a poskytující i propojení k Turecku. Kritika vlády N. Pašinjana ze strany nacionalistů a jejich možný nástup může vést až k dalšímu konfliktu s potenciálem účasti i regionálních mocností – Ruska a Turecka.

Transkaspický multimodální dopravní koridor (kritická neznámá č. 6). Transkaspický dopravní koridor přepravuje zboží z Číny do Evropy. V současnosti je důležitou součástí čínské iniciativy Belt and Road, propojující trhy v Evropské unii s Čínou. Jeho hnací silou je jednak čínský politický a ekonomický zájem, jednak poptávka po čínském zboží ze strany evropských zemí. Rusko naproti tomu prosazuje severní trasu, která jde z velké části přes jeho území. V případě opadnutí zájmu čínského vedení, oslabení evropské poptávky či destabilizace jedné ze zemí koridoru může dojít k jeho zablokování.

Stagnace ruské ekonomiky (kritická neznámá č. 7). Ruská ekonomika prošla v důsledku války další vlnou zestátňování. Odchod západních firem i sankce měly vliv na její výkonnost i schopnost modernizace. Nelze očekávat její pád, ale pokud nenastane změna v politickém vývoji, další posun ke zjednodušování, dnes patrný v oblastech jako letectví či automobilový průmysl. Otázkou je vliv Číny. Naopak vojenský průmysl bude mít prioritu, pokud se zachová současný režim, a to s pokračující válkou či bez ní. Případné problémy ruské ekonomiky destabilizují i země závislé na remitencích či na ruském trhu.

Lokální nepokoje v Rusku (kritická neznámá č. 8). Režim Vladimira Putina se opírá o deklarovanou podporu 80 procent obyvatelstva. Vše je podporováno propagandou a represemi. Nepokoje v Baškortostánu, o několik let předtím v Chabarovsku, ochota podepsat se pod kandidaturu Borise Naděždina či protesty manželek mobilizovaných ukazují na disentní hlasy, prozatím slabé. K nespokojenosti mohou vést i vysoké ztráty ruské armády na bojišti, popřípadě další vlna mobilizace po “volbách” v březnu 2024. Režim je orientovaný na postavu Vladimira Putina, v případě jeho smrti se může rozhořet boj o moc, který ale nutně nemusí zbourat systém jako takový.

Rozpory v ukrajinské politice (kritická neznámá č. 9). Slabými signály, které se váží k nejistotě vnitřní situace na Ukrajině jsou náznaky vnitřních rozporů, rozporů mezi osobnostmi reprezentujícími ukrajinskou politiku (debata obklopující téma prezidentských voleb, spekulace o tom, nakolik je Zelenský vhodným lídrem pro dobu míru, poválečné rekonstrukce a praktická vyjednávání), projevy ruských představitelů naznačující, že se Rusko nevzdalo myšlenky na sesazení Zelenského apod. Rusko využívá vnitřních rozporů pro svoji politiku. Absence voleb, byť zcela odpovídá ukrajinské ústavě, bude Ruskem a jeho spojenci vydávána za důkaz “Zelenského diktatury”.

Nacionalistická vláda v Gruzii (kritická neznámá č. 10). Ruská válka, respektive zneužití národnostních motivů dále destabilizovala situaci. Došlo k aktivizaci ruských menšin v Kazachstánu, Estonsku, Lotyšsku, Moldavsku, jejich nespokojenost s politickou či ekonomickou situací. Nástup nacionalistické vlády v Gruzii může signalizovat ochotu Gruzie pokusit se o reintegraci J. Osetie a Abcházie silou po ázerbájdžánském vzoru. Konflikty pak nemusí mít formu vojenského střetu. Široké použití útoků v kybernetické oblasti, instrumentalizace migrace (rusko-finská či bělorusko-polská hranice) či jiných formách tzv. hybridních prostředků v současné válce proti Ukrajině bude nejen Rusko uplatňovat v ještě větší míře.