Evropa

Management antagonismů a ohrožení: Dlouhodobá konfrontace s disruptivní i přímo agresivní politikou Ruské federace, resilience a obranyschopnost, založené na efektivním odstrašení. Zvládání ruské dimenze bezpečnostní politiky stabilizuje management vztahu s Čínou, která zůstává významným partnerem, konkurentem i ohrožením, včetně bezpečnostní hrozby.

Hybridní působení vnějších aktérů: Evropa (EU) je vystavována systematickému hybridnímu působení Ruské federace a Číny (případně Íránu). Kybernetické útoky, dezinformační kampaně, ekonomický nátlak a sabotážní, subverzní a zpravodajské aktivity působí proti bezpečnostním a ekonomickým zájmům EU.

Digitalizace, automatizace a ekonomická transformace: Evropský průmyslový model vstupuje do éry masivní transformace (nová průmyslová revoluce). Mění se prakticky všechny hlavní komponenty výroby: způsob získávání energie (přechod z fosilních na obnovitelné zdroje), způsob vlastní výroby (perspektiva téměř kompletní automatizace), i otázka majetkové struktury (přechod od tradičních vlastnických struktur směrem k investičním fondům či rostoucí propojení s personalizovaným cloud kapitálem – viz Tesla). To vytváří jak příležitosti – možnost ekologické transformace, krácení pracovního týdne či redefinice práce, tak hrozby – masivní nezaměstnanost, de-demokratizace vztahů práce/kapitál, deindustrializace celých regionů („evropský Detroit“).

Ztráta konkurenceschopnosti: Postupná ztráta konkurenceschopnosti evropského průmyslu, a to především v energeticky náročných odvětvích, který v minulých dekádách těžil z otevřeného světového obchodu a nízkých cen energií, vyvolá dlouhodobé fiskální problémy a destabilizaci sociálních systémů v evropských zemích. K tomu dále přispěje i další stárnutí evropské populace a přetrvávající odpor k imigraci.

Klimatické změny: Evropa se otepluje rychleji, než je globální průměr. Pro rok 2050 tak lze na mnoha místech očekávat nárůst o 3 a více stupňů Celsia oproti předindustriálnímu období. To bude znamenat razantní zesílení negativních jevů, jaké známe už z poslední dekády: extrémní sucha v letních měsících a nárazové deště s povodněmi v zimním období, extrémní horka, vysychání velkých řek, zastavování výroby, nápor na psychické i fyzické zdraví obyvatel (a tedy i zdravotních systémů). Dopady budou nerovné, nejsilnější v jižní Evropě a ve velkých městech (teplotní ostrovy).

Demografické změny: V Evropě budou také nadále pokračovat stávající demografické trendy. Hlavním je obecné stárnutí (a v konečném důsledku úbytek) populace, který se v roce 2050 projeví hlavně úbytkem pracovní síly a zesílenými nároky na důchodové a zdravotní systémy. Pokračující vnitrostátní a vnitrounijní migrace bude posilovat trend depopulace celých regionů, jak jej známe z jižní či středovýchodní Evropy. K částečnému přesměrování těchto pohybů přispěje i klimatická změna a proměny evropského průmyslu. Bude pokračovat také migrační tlak zvnějšku EU, a to v důsledku konfliktů, klimatické změny i globálních nerovností.

Schopnost budovat obranné schopnosti na národní i mezinárodně sdílené úrovni: Klíčovou hybnou silou ovlivňující postavení Evropy ve světě a její bezpečnost v tradičním, tedy vojenském/geopolitickém smyslu, bude schopnost (znovu)vybudovat obranné kapacity a účinně je sdílet na úrovni NATO a EU. Do toho spadá i schopnost vybudování kapacit obranného průmyslu a dosažení/udržení veřejné podpory ozbrojených sil. Návrat debaty o strategické autonomii/suverenitě a důsledné reorientaci ozbrojených sil z intervenčního modelu na model sil, určených primárně k teritoriální obraně. Rozvoj debaty o modelech svébytnosti Evropy v oblasti jaderného odstrašení.

Uzavírání EU vůči vnějšímu světu – budování „Pevnosti Evropa“: EU se v poslední dekádě přeorientovala z politiky otevřenosti vůči vnějšímu světu směrem ke selektivnímu a nerovnému, ale stále patrnějšímu uzavírání se. Nejvíce viditelné je to v otázce ochrany hranic a politik azylu a migrace, ale dále to lze pozorovat i v obchodních politikách (např. paradigma strategické autonomie, sekuritizace dodavatelských řetězců, investment screenings apod. vyplývající z “geopolitického” čtení vnějšího prostředí). Uzavírání EU může na jedné straně vést k minimalizaci konkrétních bezpečnostních či obchodních rizik, ale dlouhodobě vytvářet rizika konfrontace prostřednictvím posilování nedůvěry vůči vnějšímu prostředí.

Integrace nových členů do EU: Integrace nových členů do Evropské unie, pokud dojde v daném časovém horizontu k rozšíření, má potenciál změnit dynamiku rozhodování v EU. Vzhledem k tomu, že se jedná primárně o země západního Balkánu a východní Evropy, tedy země chudé a se slabými demokratickými tradicemi, hrozí odcizení řady společností v západní Evropě od integračního procesu, ať už z důvodů ekonomických (vyšší náklady) nebo politických (chybějící tradice kompromisu, korupce), nebo také institucionálních (z hlediska občanů další snížení transparentnosti rozhodovacích procesů). Integrace se může stát předmětem vnitřního politického boje ještě více než dnes a vést k preferování jiných platforem či ztrátě politické koheze v EU. Zároveň ale může úspěšná integrace posílit obraz EU jako transformační síly a ukázat funkčnost stávajícího modelu integrace i přes skeptické hlasy. Lépe zvládnutá kondicionalita v novém modelu politiky rozšíření může stabilizovat institucionální strukturu a vládu práva v nově přistoupivších zemích a obnovit důvěru v evropské instituce a proces evropské integrace i ve stávajících členských státech.

Polarizace společností v evropských státech: Kvalita politické debaty a schopnost nalézání řešení napříč politickou scénou bude klíčovým faktorem, který ovlivní schopnost evropských států hledat odpovědi na zásadní události globálního vývoje. Schopnost dohody na domácí scéně je podmínkou nejen přijímání dlouhodobých opatření na národní úrovni, ale i schopnosti nalézat kompromisy na úrovni EU. Strany širokého demokratického středu si udrží většinu, radikální pravice se ale bude snažit blokovat parlamentní procedury.

Rostoucí reformní tlak na EU a evropskou politiku a obranu: EU je pod rostoucím tlakem, aby zvýšila svoji akceschopnost, a to i vzhledem k perspektivnímu rozšíření. Objevují se první komplexní reformní návrhy (viz Franco-German Working Group Report 2023), které směřují k efektivnějšímu rozhodovacímu mechanismu (QMV ve všech oblastech, kromě účasti na vojenských operacích). Nicméně, EU by měla i v budoucnosti směřovat ke konsensu – předpokladem je jednota a posílení principů právního státu, garance proti destrukci EU cestou „orbánismu“. V případě neschopnosti nalézt kompromis nad institucionální reformou hrozí snaha některých států posílit procesy diferencované integrace se vznikem jasněji profilovaného jádra a periferie.

Schopnost politických systémů zpracovat pnutí a adaptovat se na změny na národní i EU úrovni: Politické systémy budou vystaveny stále silnějším tlakům, protože jejich institucionální architektura stále vychází ze společností 19. a 20. století. Důsledkem je pokles legitimity a důvěry, kontestace či naopak apatie. Schopnost politických systémů adaptovat se na společenská pnutí a problémy plynoucí z budoucích transformací tak bude klíčová pro jejich přežití. Tyto adaptace mohou být institucionální (decentralizace rozhodování, zavádění deliberativních prvků, jiné způsoby zapojování občanů), ale také jen dílčí (např. vstup nových aktérů, nové způsoby skládání vlád).

Hledání politických impulsů, institucionálních opatření a rozpočtových zdrojů pro obnovení/posílení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky: Evropská ekonomika ztrácí konkurenceschopnost a musí najít impulsy růstu směřující k novému hospodářskému modelu, který by byl založen na modernizaci výroby (dekarbonizaci, digitalizaci), de-byrokratizaci a zvýšení domácích investic, a byl by méně závislý na exportu, více podpořil vnitřní spotřebu, zajistil imigraci chybějící (pokud možno) kvalifikované pracovní síly na pracovní trh.

Míra důvěry v demokracii a identifikace se společensko-politickým systémem mezi občany zemí EU: Pokud budou občané v zemích EU dostatečně důvěřovat fungování demokracie na subnárodní, národní i evropské úrovni, poroste šance pro úspěšné zvládání hrozeb, rizik i dalších tlaků. Pokles důvěry a neochota se identifikovat se společensko-politickým systémem na jedné či více úrovních pak naopak přispívá k jeho křehkosti, a tedy snížené schopnosti odolat hrozbám a zajišťovat pozitivní a bezpečnou budoucnost. (Důvěru v demokratické fungování systému jako celku nelze zaměňovat s důvěrou v konkrétní politické síly).

Migrační tlaky a zátěž pro politický systém v některých národních státech i EU: Nedostatečná schopnost omezit nárůst počtu uprchlíků a migrantů (v jejich výchozích zemích, na hranici EU) vyčerpává administrativní kapacity vybraných zemí, ztěžuje/případně přetěžuje rozpočty a stává se důležitým politikem, je pro radikální a populistickou pravici klíčovým volebním tématem.

Vstup Velké Británie do Evropské unie: Dlouhotrvající politické a ekonomické problémy Velké Británie po brexitu v průběhu let umožní posun vnitřní britské debaty a opakování referenda o členství v EU. Vstup Velké Británie by výrazně posílil politickou, ekonomickou i vojenskou váhu EU ve světě. Zároveň by značně zvýšil popularitu EU v členských i kandidátských státech.

Odmítnutí vstupu do EU: Případné odmítnutí kandidátských zemí EU přijmout nabídku vstupu do EU by výrazným způsobem snížilo schopnosti Západu ovlivňovat vývoj v těchto zemích. K podobným důsledkům by vedlo i případné zamrznutí integračního procesu. Tím by se RF, ČLR a Turecku otevřel prostor pro bližší připoutání si těchto zemí v oblastech ekonomiky, energetiky a ideologie. Výsledkem by bylo potenciální odcizení kandidátských zemí od Západu. Následně by Západ musel vynaložit vysoké úsilí k navrácení těchto zemí k ideám demokracie a EU.

Vznik neformálního sdíleného vedení Německa s Francií a Polskem, případně i s Velkou Británií: Zejména v zahraničněpolitických otázkách a obraně rostou snahy obnovit dosud málo funkční tzv. Výmarský trojúhelník, případně rozvinou čtyřstrannou spolupráci ještě i s Velkou Británií. Takový směr neznamená budování nového evropského jádra, ale otevřel by prostor pro koordinaci politických přístupů a případně i zbrojní výroby klíčových evropských zemí.

Etablování agresivního nedemokratického režimu v jednom či více státech EU: Jednalo by se spíše o militaristický režim meziválečného typu, tedy kvalitativně odlišnou formu vlády, než je současná elektorální autokracie v Maďarsku. Jeho existence by mohla vést k znovuotevření historických křivd (hraniční spory ve střední Evropě, otázky přerozdělení na ose sever/jih) a vyvolání či dokonce eskalaci konfliktů mezi sousedními státy. Hrozil by také efekt imitace a dalšího šíření. Mohlo by dojít k nabourání či delegitimizaci dimenze EU jako hodnotového společenství založeného na liberálně-demokratických principech (lidská práva, právní stát, demokratické vládnutí), či dokonce jeho perverzi směrem k nedemokratickým hodnotám.

Vzestup nových sociálních hnutí a politických stran schopných pozitivně artikulovat nespokojenost, reprezentovat nové konflikty na platformě demokratického vládnutí a hledat konstruktivní řešení: V takovém případě by bylo možné řešit souběžné krize a s nimi související sociální napětí v rámci existujících institucí na národní i evropské úrovni, čím by byla zpětně posilována jejich legitimita. Tyto subjekty mohou nabývat různé formy organizace i různé ideologické náboje.

Odchod USA z Evropy: Pokud by se USA rozhodly odejít z Evropy, tj. stáhnout své vojáky a rezignovat na své spojenecké závazky vůči evropským členům NATO, znamenalo by to zásadní geopolitický šok (a to zejména pokud by k tomu došlo blíže k počátečnímu roku sledovaného období, tj. 2035, kdy nelze očekávat vybudování nezávislých obranných kapacit evropských států). Evropa by tak byla zásadně zranitelnější vůči ruské vojenské hrozbě. Přišla byla ale také o „externí vyvažování“ proti případným tenzím mezi evropskými státy (nejviditelněji Řecko-Turecko, potenciálně např. Polsko-Německo).

Konvenční válka mezi Ruskem a jedním či více státy EU: Propuknutí otevřeného konfliktu mezi Ruskem a jedním či více státy EU by znamenalo zásadní game-changer pro evropskou bezpečnost a otevřelo řadu otázek a dilemat, jejichž řešení dnes nelze dohlédnout. Prvním z nich by byla ochota členů NATO dodržet záruky vyplývající z článku 5, a to zejména při relativně omezené agresi, např. v Pobaltí. Druhým pak iminentní hrozba eskalace, včetně jaderné. V závislosti na zapojení USA by byl konflikt ukončen (byť za cenu značných obětí) relativně brzy či se proměnil do dlouhodobé kontinuální války nižší intenzity.

Vstup Velké Británie do Evropské unie: Rostoucí podpora členství v EU v britské veřejnosti. Výměna politické generace a nástup politiků, jejichž kariéra nesouvisí s brexitem. Přetrvávající politické i ekonomické problémy Velké Británie.

Odmítnutí vstupu do EU: Snižující se podpora veřejného mínění pro vstup do EU v kandidátských státech. Agresivní rétorika politiků v kandidátských státech proti EU a evropským hodnotám. Prohlubující se ekonomické, politické a kulturní vazby kandidátských zemí na externí aktéry. Zpomalování rozhodovacího procesu souvisejícího s integrací v evropských institucích. Téma rozšiřování mizí z agendy Evropské rady.

Vznik sdíleného vedení Německa s Francií a Polskem, případně i s Velkou Británií: Volání po hlubší spolupráci v tomto formátu v domácí politické debatě těchto států. Zvyšující se počet bilaterálních a minilaterálních jednání představitelů těchto států.

Etablování agresivního nedemokratického režimu v jednom či více států EU: Nárůst autoritativních společenských postojů ve společnostech. Vzestup a popularita intelektuálů otevřeně artikulujících autoritativní ideologické vize. Glorifikace autoritativních režimů z minulosti. Legitimizace šovinistických a xenofobních postojů ve veřejné debatě. Šíření dystopických vizí zobrazujících tyto režimy v populární kultuře.

Vzestup nových sociálních hnutí a politických stran schopných pozitivně artikulovat nespokojenost, reprezentovat nové konflikty na platformě demokratického vládnutí a hledat konstruktivní řešení: Opakované zvolení nových typů subjektů na komunální či regionální úrovní. Přítomnost a popularita návrhů takových řešení ve veřejném prostoru.

Odchod USA z Evropy: Oslabení znalosti Evropy a zájmu o ní mezi americkými decision makery a dlouhodobé, napříč spektrem etablované chápání Indopacifiku jako klíčové strategické priority.

Konvenční válka mezi Ruskem a jedním či více státy EU: Aktivity ruských ozbrojených sil: cvičení, akvizice vojenské techniky apod. Mobilizace ruské společnosti směrem k připravenosti na takovou válku. Dehumanizace protivníka v ruském veřejném diskurzu.