Režim mezinárodního obchodu v roce 2035

Příští desetiletí se bude vyznačovat opětovným nástupem hospodářských politik. Rozsah a tempo jejich implementace budou do značné míry určovat Spojené státy, kde se domácí politické klima stalo tolerantnějším a příznivějším pro vládní zásahy do ekonomiky. Konkurence ze strany Číny na různých frontách bude i nadále silnou hnací silou nadstranického konsenzu o americké hospodářské politice.

Hospodářská politika bude koncipována tak, aby splňovala tři obecné cíle. Za prvé, státy budou chránit segmenty svého průmyslu, které považují za kritické a strategické pro národní bezpečnost a veřejné zdraví, a budou v těchto segmentech podporovat domácí výrobu. Za druhé, vlády budou využívat hospodářské politiky k nastartování rozvoje a předstižení geopolitických konkurentů v oblasti disruptivních digitálních a zelených technologií a při přechodu na udržitelnější zdroje energie. A nakonec, významu hospodářské politiky bude napomáhat úsilí o zvýšení odolnosti dodavatelského řetězce a snížení ekonomických závislostí. V případě Spojených států bude průmyslová politika také stále častěji využívána k ochraně průmyslu v regionech/státech s významným volebním potenciálem.

Vedle trvalejšího úsilí USA o zavedení účinných hospodářských politik bude Čína i nadále vyčleňovat značné zdroje na podporu vlastního technologického rozvoje a na snížení své závislosti na dovozu kritických artiklů a surovin. EU bude mít s tvorbou hospodářské politiky větší potíže kvůli nedostatku konsenzu mezi členskými státy. Její nesoustavné úsilí povede k tomu, že členské státy budou zahajovat vlastní iniciativy, což povede k napětí mezi velkými a malými ekonomikami na společném trhu. V celosvětovém měřítku budou bohatší země zvýhodněny vzhledem k jejich lepšímu přístupu k finančním zdrojům využitelným v hospodářské politice. Pro menší a méně rozvinuté země budou investice do těchto politik zahrnovat vyšší riziko. Pokrok v průmyslové politice tak povede k prohloubení nerovnosti mezi bohatými a rozvojovými zeměmi, což vyvolá další nespokojenost mezi jádrem a periferií.

Navzdory rostoucí sekuritizaci volného obchodu a vzájemné závislosti se státy budou snažit vyhnout vysoce destruktivním obchodním konfliktům, a proto se nebudou uchylovat k hrubým nástrojům, jako jsou měnová manipulace a nadměrné celní tarify, aby chránily svůj domácí průmysl. Přesto budou státy v zájmu udržení národní konkurenceschopnosti zavádět kombinaci diverzifikovaných nástrojů. V praxi budou převládat různé formy diskriminačních subvencí, jako jsou daňové úlevy, zvýhodněné veřejné zakázky, bezúročné půjčky nebo granty. Vlády budou také zavádět přísnější omezení příchozích a odchozích investic, aby omezily hospodářský pokrok konkurentů. Do roku 2035 se tak vygeneruje globální „soutěž o subvence“, kterou povedou státy s nejstabilnějšími veřejnými financemi a rozpočtovými zdroji. Úskalím těchto zvýšených vládních výdajů však bude jejich využití pro špatně definované cíle, jež mohou často sloužit jako příspěvky pro omezený počet subjektů s významnými politickými kontakty. Jako taková bude tato politika vyvolávat domácí odpor zejména v transparentních liberálních demokraciích. 

Finančně „levnější“ verze hospodářské politiky se zaměří na zavádění netarifních překážek, jako jsou společné normy (standardy) a požadavky na domácí (nebo regionální) původ finálního produktu. Dlouhodobý strategický úspěch netarifních překážek a kontroly vývozu (měřeno např. zpomalením technologického pokroku konkurentů/rivalů) bude záviset na jejich společném zavádění a spolupráci mezi partnerskými státy, čímž se vytvoří do jisté míry koherentní regionální obchodní bloky (tj. USA a indo-pacifičtí partneři; USA a EU) kolem určitých segmentů průmyslu. Obecně lze říci, že nárok na pravomoc stanovovat a zavádět fytosanitární, digitální a jiné normy všeho druhu se v příštím desetiletí vyvine v rozhodující geoekonomický boj. A co je nejdůležitější, konflikt o definici standardů se stane geopolitickou výzvou, protože globální obchodní režim bude postrádat hlavního arbitra a multilaterální autoritu.

Do roku 2035 se role WTO v rámci globálního obchodního režimu promění. Pokusy o širší reformu organizace se vzhledem k jejímu velkému, různorodému a politicky stále více rozdělenému členství ukážou jako nemožné. Rozsáhlé dohody založené na konsenzu o elektronickém obchodu, subvencích nebo environmentálních normách nebudou úspěšné a WTO již nebude považována za užitečný prostředek obchodní politiky americké vlády. Mechanismus WTO pro řešení sporů (DSM) přežije, ale bude mít omezenou autoritu, protože USA budou neustále blokovat konsenzuální reformu systému. Mimo WTO vzniknou plurilaterální rámce pro řešení obchodních sporů.

Význam různých jednostranných hospodářských politik, ať už na podporu národní bezpečnosti nebo jiných cílů (např. zelené transformace), oslabí úlohu WTO jako multilaterální instituce prosazující liberalizaci obchodu a přesune obchodní otázky a konflikty mezi jejími členy na bilaterální a plurilaterální úroveň, z velké části mimo působnost organizace.

Ačkoli WTO zůstane slabá a neúčinná v oblasti podpory multilaterální liberalizace obchodu, bude i nadále hrát roli v monitoringu sektorových a plurilaterálních dohod, při poskytování technické pomoci, informací a analýz a jako fórum pro obchodní diplomacii a projednávání vybraných otázek obchodní politiky. Ekonomické mocnosti, jako jsou EU nebo Indie, a dokonce i střední mocnosti globálního Jihu budou mít i nadále zájem na zachování organizace a budou se na ni obracet za účelem sektorových jednání. Kolem kooperativních obchodních otázek se budou vytvářet menší koalice států, čímž se režim WTO změní v systém „obchodních koalic ochotných“.

Plošný decoupling mezi USA a Čínou nebo EU a Čínou se do roku 2035 neuskuteční. Navzdory četným politickým pokusům zrušit Číně doložku nejvyšších výhod (MFN) se ke kroku Washington nerozhodne. Místo toho do té doby vyvrcholí proces deriskingu. Derisking je omezenější forma decouplingu zaměřená pouze na vybrané strategické dodavatelské řetězce a průmyslová odvětví. Decoupling by byl pravděpodobný pouze v případě dlouhodobějšího konfliktu o Tchaj-wan. 

Za účelem realizace strategií deriskingu bude federální vláda USA důrazně zavádět kontroly vývozu a investic a podporovat výrobce, kteří diverzifikují své dodavatelské řetězce. Evropská unie ji bude následovat, ale vzhledem k relativně užším hospodářským vazbám s Čínou bude více dbát na čínská odvetná opatření. Výzva účinného zajištění rizik bude částečně spočívat v transatlantické spolupráci. Pokud budou mezi partnery přetrvávat velké rozdíly v rozsahu a přístupu k deriskingu, dojde k oslabení aliance, čehož Čína pravděpodobně využije a v důsledku toho popudí obě strany proti sobě. Současně však vzhledem k přetrvávající politické nevraživosti v transatlantickém regionu vůči Číně bude Peking rovněž podnikat kroky ke snížení vlastní závislosti na kritickém dovozu a technologiích z USA a EU. 

Kromě vládní koordinace a zavádění opatření na podporu deriskingu budou hrát zásadní roli soukromé společnosti. Vzhledem k vyšším výrobním nákladům v Číně a zvyšující se pravděpodobnosti zneužívání (weaponizace) vzájemné závislosti ze strany Pekingu budou mít soukromé společnosti tendenci zajišťovat rizika a diverzifikovat dodavatelské řetězce – např. podle formátu „Čína+1“.

Globální obchod nebude do roku 2035 roztříštěn do nepropustných regionálních nebo alianční bloků. Nicméně v omezeném měřítku dojde k fragmentaci obchodu s kritickými (nerostné suroviny) a strategickými (technologie) službami a zbožím. Vnitrostátní politické požadavky na obchodní protekcionismus přispějí k většímu omezení obchodu, ale nepřinesou rozpad režimu mezinárodního obchodu na samostatné bloky. Je tomu tak proto, že náklady takového rozpadu by byly příliš vysoké z hlediska poškození hospodářského blahobytu, a tudíž příliš riskantní pro jakýkoli politický program. Naopak selektivní protekcionismus přináší vnitropolitické výhody a uspokojuje poptávku po deriskingu, aniž by výrazně a skokově ovlivnil životní úroveň, a proto bude pro politické představitele demokratických států preferovanou cestou. Koncentrace ekonomické moci v rukou globálních společností navíc povede k tomu, že budou mít silnější hlas při formulování politických programů, a budou tak bránit hlubším snahám o decoupling, které by vedly k další obchodní fragmentaci.

Dodavatelské řetězce budou stále více regionální, a to nejen kvůli politické poptávce po zvýšení jejich odolnosti a bezpečnosti, ale také kvůli všeobecným obavám o životní prostředí. Regionalizace dodavatelských řetězců bude koexistovat s jejich globalizací, ale poměr se bude výrazně lišit v závislosti na konkrétním produktu a zboží (tj. na jejich „strategickém“ významu). Záměrná snaha o derisking a regionalizaci obchodu sníží vzájemnou závislost mezi státy a mezi geopolitickými bloky. Vzájemná obchodní závislost mezi státy bude v důsledku oslabena, a tak nelze očekávat, že obchod bude sloužit jako prostředek pro zmírňování geopolitického napětí.