Strat:Fors

Návrh metodického vyhodnocování strategických dokumentů státu

Autor: Vojtěch Bahenský.
1

Úvod

Bezpečnostní strategie ČR je nejvýznamnějším strategickým dokumentem
státu, stojícím na vrcholu hierarchie strategických dokumentů jako
vyjádření základních zájmů České republiky a způsobů jejich ochrany
v oblasti bezpečnosti, která patří mezi nejvýznamnější úlohy státu.
Zvláště s ohledem na zhoršující se bezpečnostní prostředí,
charakterizované nejen návratem velmocenského soupeření a oslabováním
globální řádu postaveného na pravidlech, ale také návratem konvenčního
konfliktu do evropského prostoru v měřítku unikátním od konce světové
války.

S ohledem na zvýšenou míru hrozeb a rizik je proto zásadní, aby
bezpečnostní strategie byla nejen kvalitně zpracovaná a postavená na
sdíleném vnímání napříč státní správou a společností. Zvýšená relevance
bezpečnostní strategie zároveň vede k otázce jejího průběžného
vyhodnocování. To lze vnímat ve dvou rovinách. Na jedné straně je třeba
uvažovat, zda existující bezpečnostní strategie stále odpovídá aktuálním
potřebám, zvláště co do jejích předpokladů o mezinárodním prostředí,
hrozbách a zájmech, ale také pokud jde o politické priority aktuální
vlády vzešlé z demokratických voleb. Na druhé straně lze pak
vyhodnocování vnímat prizmatem kontroly implementace bezpečnostních
strategií identifikovaných hrozeb, zájmů a kroků k jejich zajištění a
ochraně.

Vzhledem k významu bezpečnostní strategie nelze odhlížet od jejího
nevyhnutelně politického charakteru. Ze stejného důvodu je bezpečnostní
strategie zároveň produktem širokého spektra aktérů podílejících se na
její přípravě a implementaci, ale také předmětem zájmu partikulárních
skupin. Z obou důvodů nemá valného významu předkládat jeden teoreticky
ideální a úzce vnitřně provázaný model vyhodnocování, jehož implementace
v reálném prostředí by byla krajně nepravděpodobná, zvláště
v dlouhodobém horizontu. Proto tento dokument nemá ambici ani formu
jasné metodiky nepřipouštějící alternativní řešení.

Cílem tohoto materiálu je proto poskytnout strukturovaný přehled
vybraných možných přístupů k vyhodnocování bezpečnostní strategie,
postavený na specifikách bezpečnostní strategie, stávající a minulé
praxi, s rozborem dílčích výhod a nevýhod jednotlivých přístupů.
Navržené přístupy následně mohou být v praxi použity v navržené nebo
adaptované formě individuálně nebo v kombinaci v závislosti na
aktuálních potřebách a možnostech státní správy a politické
reprezentace. Jakkoliv je přitom dokument primárně zaměřen na
Bezpečnostní strategii ČR, navržené postupy mohou být aplikovatelné na
další strategické dokumenty státu, zvláště v bezpečnostní oblasti, kde
je aplikovatelnost existující vládou schválené metodiky omezená.

Předložená analýza vychází ze studia dosavadní praxe a vybraných případů
zahraniční praxe a rozhovorů se zástupci státní správy se zkušeností
s přípravou, využíváním a vyhodnocováním strategických dokumentů státu
v bezpečnostní oblasti.

Dokument je strukturován do tří hlavních kapitol. První kapitola krátce
shrnuje charakter bezpečnostní strategie, její specifika, cíle a účely a
následně diskutuje, z jakých úhlů lze vyhodnocování bezpečnostní
strategie vnímat. Druhá kapitola reflektuje stávající stav a dosavadní
vyhodnocování bezpečnostních strategií. Klíčová třetí kapitola pak
diskutuje možné přístupy k vyhodnocování bezpečnostní strategie, jejich
možnosti a jejich relativní výhody a limity. Závěr pak shrnuje argumenty
textu a nabízí doporučení pro možné kombinace představených přístupů.
2

Charakteristiky bezpečnostní strategie

Bezpečnostní strategie má specifické charakteristiky, které ji do značné míry odlišují od řady dalších strategických dokumentů, byť lze tyto charakteristiky považovat za do určité míry sdílené s dalšími strategiemi v bezpečnostní oblasti (např. obranná strategie). Specifika bezpečnostní strategie, její funkce a účely jsou přitom klíčovým východiskem pro úvahy o jejím vyhodnocování. Stejně tak jsou specifika bezpečnostní strategie důvodem pro omezenou aplikovatelnost existující vládou schválené metodiky přípravy veřejných strategií, která bude detailněji diskutována až v následující kapitole.

Bezpečnostní strategie jsou relativně novým fenoménem, minimálně v dnes známé podobě, tedy jako koherentní, zpravidla veřejný dokument shrnující bezpečnostní zájmy, hrozby a nástroje. Kořeny národních bezpečnostních strategií jsou ve Spojených státech, především po přijetí Goldwater-Nichols Act v roce 1986, v rámci kterého si kongres vyžádal předložení národní bezpečnostní strategie Kongresu ze strany prezidenta.

Po skončení studené války došlo ke globální proliferaci bezpečnostních strategií, byť je nutné poznamenat, že jejich existence rozhodně není univerzální. Obecně mají (národní) bezpečnostní strategie vést a zastřešovat ostatní strategické dokumenty, především v oblasti zahraniční, obranné a bezpečnostní politiky.

Česká republika byla součástí tohoto trendu a obecný charakter Bezpečnostní strategie ČR, pokud jde o její rámec jako základní dokument shrnující zájmy ČR, bezpečnostní prostředí a obecné směry bezpečnostní politiky ČR včetně přehledu struktury bezpečnostního systému ČR, zůstává prakticky nezměněný od její první iterace z roku 1999, přes aktualizace v letech 2001, 2003, 2011 a 2015, až po aktuálně platnou bezpečnostní strategii z roku 2023. Zároveň je dobré poznamenat, že na rozdíl od USA není v České republice právně zakotvena povinnost vlád strategii předkládat nebo aktualizovat.

Obecně lze na národní bezpečnostní strategie nahlížet ze dvou úhlů pohledu. Na jedné straně mohou být chápány jako nadstranický konsenzuální dokument, u něhož se předpokládá dlouhodobá stabilita a platnost. Na druhé straně lze na ně nahlížet jako na vyjádření politické vůle aktuální volby formulující její vnímání zájmů a bezpečnosti a její plánované postupy pro ochranu a dosahování těchto zájmů.

V praxi se všechny Bezpečnostní strategie ČR pohybují mezi oběma pozicemi. Vyjádření zájmů ČR zůstává logicky stabilní, charakteristika bezpečnostního prostředí se logicky mění, nicméně ponechává relativně omezený prostor pro politické preference, s možnou výjimkou politického signalizačních rozhodnutí o jmenování konkrétních států představujících hrozbu. Až části strategie specifikující postupy a nástroje nabízí větší prostor pro vyjádření politické preference vlády. Zároveň charakter dokumentu jako explicitně vládního, bez potřeby parlamentního schválení a s obvykle velmi omezeným zapojením Parlamentu ČR do jeho tvorby logicky inklinuje k více vládnímu pojetí dokumentu. Na druhé straně všechny vlády minimálně deklaratorně usilovaly o konsenzuální a nadstranický charakter bezpečnostních strategií.

Jakkoliv se může zdát, že předkládání bezpečnostní strategie každou vládou není v ČR etablováno, je to částečně zdání vytvořené střídáním vlád a úřednickými vládami. Pokud ty necháme stranou, většina vlád přišla s vlastní bezpečnostní strategií a pouze ve dvou volebních obdobích parlamentu nedošlo k aktualizaci bezpečnostní strategie, jak ilustruje tabulka níže. Vnímáme-li navíc tři premiéry za ČSSD mezi lety 2002 a 2006 jako jednu vládu, dojdeme k tomu, že pouze za vlád Mirka Topolánka a Andreje Babiše nedošlo k aktualizaci bezpečnostní strategie.
Poslanecká sněmovna PČR Vláda (premiér) Bezpečnostní strategie
PS 1998–2002 Miloš Zeman 1999, 2001
PS 2002–2006 Vladimír Špidla / Stanislav Gross / Jiří Paroubek 2003
PS 2006–2010 Mirek Topolánek
*Jan Fischer*
PS 2010–2013 Petr Nečas 2011
*Jiří Rusnok*
PS 2013–2017 Bohuslav Sobotka 2015
PS 2017–2021 Andrej Babiš
PS 2021–2025 Petr Fiala 2023

Bezpečnostní strategie ČR je zpravidla relativně obecný dokument. Obecnost je do značené míry logická. Za prvé, čím výše postupujeme od taktické a operační úrovně, tím abstraktnější dokument lze logicky očekávat, přičemž Bezpečnostní strategie ČR je nejvyšším strategických dokumentem státu, odpovídajícím konceptu „grand strategy“. Detailní naplňování politik a ambic v něm obsažených pak připadá na strategické a koncepční dokumenty nižších úrovní z ní vycházejících. Za druhé, klíčovým faktorem bezpečnostní strategie je (mezinárodní) bezpečnostní prostředí, které je často nestabilní, a byť je cílem strategie omezit hrozby a chránit zájmy, je zároveň třeba reflektovat, že Česká republika může vývoj mezinárodního prostředí ovlivňovat, nikoliv kontrolovat. To představuje výzvu pro konkrétní vyhodnocování výsledků implementace strategie.

Výzva je o to větší, že oblast obrany a bezpečnosti patří mezi mimořádně obtížně měřitelné. Například určit, zda Česká republika úspěšně odstrašila akci protivníka, je prakticky nemožné, stejně tak nelze ani jednoznačně změřit připravenost a bojeschopnost ozbrojených sil nebo úspěšný příspěvek ČR k předejití vypuknutí ozbrojeného konfliktu. Stejně tak také bezpečnostní oblast patří mezi velmi citlivá témata, u nichž stát nemá zájem např. veřejně protivníky informovat o vlastních slabostech a nedostatcích.

Obecně lze cíle bezpečnostní strategie rozdělit do dvou dimenzí – obsahové a komunikační. Obsahovou dimenzi jde rozdělit na deklaratorní a operativní. První oblast lze označit za deklaratorní (nebo deskriptivní). Bezpečnostní strategie popisuje obecná východiska, uvádí, co jsou zájmy státu, v omezené míře i v jaké jsou vzájemné hierarchii. Následně popisuje mezinárodní a bezpečnostní prostředí a hrozby z něj vyplývající a ohrožující zájmy České republiky. Do deklaratorní části by rovněž patřil popis nástrojů realizace bezpečnostní politiky ČR a bezpečnostního systému ČR, byť se obvykle objevují až v poslední kapitole.

Druhou oblast lze chápat jako operativní (nebo preskriptivní), v rámci níž jsou načrtnuty bezpečnostní politiky, které budou realizovány za účelem zajištění bezpečnosti ČR, resp. směry rozvoje bezpečnostního systému. Vzhledem k obecnému charakteru bývá operativní oblast relativně omezená, zvláště v případě, kdy je dokument více koncipován jako dlouhodobý a jdoucí za rámec jednoho volebního období.

Napříč oběma oblastmi v obsahové dimenzi pak lze sledovat tři roviny v komunikační dimenzi: Vnitřní vůči státní správě, domácí vůči českým občanům a nestátním a soukromým aktérům a mezinárodní vůči zahraničním partnerům.

Vnitřní komunikační rovina vůči státní správě patří mezi stěžejní důvody pro existenci bezpečnostní strategie. Jako nejvyšší formální vyjádření zájmů České republiky, bezpečnostních hrozeb vůči nim a směrů rozvoje bezpečnostních a dalších politik by bezpečnostní politika měla být ústředním referenčním bodem pro všechny ostatní koncepční a strategické dokumenty. V tomto ohledu je pak také koordinačním nástrojem, minimálně teoreticky zajišťujícím základní harmonii a synergii iniciativ jednotlivých součástí státu v zajišťování bezpečnosti ČR.

Domácí komunikační rovina pak spočívá ve srozumitelném shrnutí zájmů, hrozeb a směrů bezpečnostní politiky pro širokou veřejnost a další aktéry, jako jsou nestátní aktéři a soukromé společnosti. Prakticky všechny bezpečnostní strategie akcentovaly význam veřejné podpory a zapojení veřejnosti do zajišťování bezpečnosti. Bezpečnostní strategie ČR je pak součástí komunikace státu vůči veřejnosti.

Nakonec poslední, nicméně neméně důležitou komunikační dimenzí je ta zahraniční. Bezpečnostní strategie jako nejvyšší formální vyjádření zájmů ČR stejně jako i jejího vnímání hrozeb a bezpečnostních politik slouží jako nástroj pro jejich signalizaci vůči zahraničním partnerům a soupeřům.

Prizmatem deklaratorní i operativní dimenze a zároveň perspektivou vnitřní, domácí a zahraniční komunikační role lze uvažovat o následujících základních otázkách, které mohou být pokládány v rámci procesu vyhodnocování strategie.

První otázkou je, zda je bezpečnostní strategie stále aktuální a relevantní. Strategie může pozbýt aktuálnosti a relevance především z důvodu zásadní změny bezpečnostního prostředí a bezpečnostních hrozeb z něj vyplývajících, popř. z důvodu změny na úrovni strategických dokumentů EU a/nebo NATO, s nimiž by měla česká bezpečnostní strategie být v souladu. Nakonec nelze vyloučit ani pozbytí aktuálnosti v důsledku voleb vedoucích k dramatickému politického přehodnocení zahraničněpolitických a bezpečnostní východisek nebo priorit.

Druhou otázkou je, zda je bezpečnostní strategie implementována a plní svou úlohu. Ve vnitřní komunikační rovině tedy do jaké míry je bezpečnostní strategie reflektována a vykonávána v podřízených dokumentech a v rámci realizace bezpečnostní politiky České republiky. Ale také do jaké míry plní komunikační roviny domácí a zahraniční.

Jakkoliv jsou obě otázky logicky provázané – nemá valného významu zjišťovat implementaci strategie, která pozbyla aktuálnosti, a absence implementace může naopak poukazovat na ztrátu aktuálnosti –, má z hlediska procesu smysl uvažovat o obou rovinách odděleně.

Minulá a stávající praxe


Než přistoupíme k diskusi možných přístupů k vyhodnocování bezpečnostní strategie ČR, je na místě reflektovat stávající a minulý stav. Nelze předstírat, že doposud bezpečnostní strategie vyhodnocována nebyla. V této kapitole je nejdřív představen přehled přístupů k platnosti a vyhodnocování bezpečnostní strategie od první bezpečnostní strategie ČR z roku 1999 a v následné druhé podkapitole je rozebrána omezená aplikovatelnost vládou schválené metodiky přípravy veřejných strategií, včetně jejích částí týkajících se vyhodnocování, pro bezpečnostní strategie ČR.
1

Dosavadní (ne)vyhodnocování Bezpečnostních strategií ČR

V prvních letech existence formálních bezpečnostních strategií ČR byl stanoven přímo v samotných textech strategie předpoklad jejich vyhodnocování a případné aktualizace každé dva roky. Dvouletá periodicita se zrcadlila v aktualizacích první strategie z roku 1999 v letech 2001 a 2003.

Strategie z roku 2003 pak spolu se zdůrazněním nutnosti dokumentu pružně reagovat na bezpečnostní změny přišla s inovací v podobě závazku zpracovávat „Zprávu o stavu zajištění bezpečnosti ČR“ s tím, že první bude zpracována během dvou let. Její zpracovávání je pak implicitně spojeno s vyhodnocením potřeby aktualizace strategie. I z první a dle dostupných informací jediné vypracované Zprávy vychází, že předpoklad byl vypracovávat zprávu každé dva roky, nebo dle potřeby.

Samotná první zpráva byla veřejná a schválena vládou v lednu roku 2006. Zpráva byla obsáhlá, koncipována jako zastřešující dokument pro tři dílčí zprávy zpracovávané před nebo souběžně se zprávou celkovou. Zároveň je možná i s ohledem na veřejný charakter prakticky zcela nekritická.
V následném období (vláda premiéra M. Topolánka) nebyla bezpečnostní strategie aktualizována. Další aktualizaci v programovém prohlášení přislíbila a následně i realizovala vláda Petra Nečase v roce 2011. Z pohledu vyhodnocování je důležité, že oproti předcházejícím strategiím ta z roku 2011 předpokládá platnost „minimálně 5 let“. Zároveň neobsahuje žádný plán nebo závazek vyhodnocování nebo aktualizace dokumentu.

K aktualizaci došlo již v roce 2015, primárně v reakci na ruskou agresi vůči Ukrajině a proměny v politice Aliance vyjádřené summitem ve Walesu. Aktualizovaná verze už neobsahovala žádné konkrétní očekávání ohledně délky platnosti strategie ani postupů jejího vyhodnocování nebo následné aktualizace.

Poměrně krátce po schválení aktualizace bezpečnostní strategie přišel v roce 2016 Audit národní bezpečnosti, který by v určitém ohledu bylo možné označit za proces vyhodnocování bezpečnostní strategie a možný zdroj inspirace. Zároveň nicméně stál celkově mimo zavedené procesy a byl explicitně a poměrně úzce zaměřen na specifické oblasti související s vnitřní bezpečností. Obsahuje jen šest odkazů na bezpečnostní strategii, všechny v dílčích kapitolách jako reference k základnímu dokumentu, výjimkou je doporučení, aby hybridní hrozby byly adresovány konceptuálně v bezpečnostní strategii nebo v samostatném strategickém dokumentu (s. 138). Také přišel natolik brzy po bezpečnostní strategii, že lze obtížně zaznamenat větší mezinárodní vývoj nebo pokrok v implementaci politik a opatření vymezených v bezpečnostní strategii.

Další aktualizace bezpečnostní strategie přišla až s programovým prohlášením vlády z ledna roku 2022 a aktualizací bezpečnostní strategie roku 2023. Té měl podle programového prohlášení předcházet nový audit národní bezpečnosti, ke kterému nicméně nedošlo. Na rozdíl od strategie z roku 2011 nebyla ani specifikována očekávaná délka platnosti strategie. Z pohledu vyhodnocování nicméně nová strategie explicitně uvádí: „Naplňování strategie bude vyhodnocováno ve spolupráci s odpovědnými orgány.“ Detailněji pak usnesení vlády z 28. 6. 2023 č. 478 o Bezpečnostní strategii České republiky 2023 uložilo ministru zahraničních věcí ve spolupráci s národním bezpečnostním poradcem v rámci stálého pracovního výboru BRS pro koordinaci zahraniční bezpečnostní politiky vyhodnotit stav naplňování bezpečnostní strategie v prvním čtvrtletí roku 2025 a o výsledku informovat Bezpečnostní radu státu. Vyhodnocení v tomto ohledu dle informace o jednání BRS proběhlo.

Stručný historický přehled samozřejmě nelze považovat za úplný. Aktualitu a naplňování bezpečnostní strategie průběžně sledují především zástupci státní správy, kteří s daným dokumentem průběžně pracují. Nicméně lze na základě přehledu konstatovat, že neexistuje formální explicitní a systematický mechanismus vyhodnocování. Pokud dochází k aktualizaci, je často reaktivní, především změny ve strategických dokumentech Severoatlantické aliance. S výjimkou zprávy z roku 2006 pak vyhodnocování bezpečnostní strategie neprobíhá vůči veřejnosti, ale dovnitř státní správy.
2

(Ne)aplikovatelnost existující metodiky přípravy veřejných strategií

Při diskusi možností vyhodnocování bezpečnostní strategie je rovněž na místě se vypořádat s existujícím vládou schváleným metodickým dokumentem upravujícím veřejné strategie, konkrétně metodiku přípravy veřejných strategií. Ta je součástí celého systému zahrnujícího Portál strategické práce v České republice spravovaný Ministerstvem pro místní rozvoj ČR (MMR) a Databází strategií, jejímž gestorem je MMR a správcem Národní síť Zdravých měst ČR. Kořeny přitom sahají až do roku 2012, kdy byla první metodika přípravy veřejných strategií zpracována ze strany Earnst & Young a Devoteam, s.r.o., pro Ministerstvo financí ČR. Metodika byla naposledy aktualizována v roce 2019 a celý projekt byl dle stránek MMR „úspěšně dokončen“ 11. 10. 2023.

Jakkoliv lze na adresu metodiky říci mnoho pozitivního, faktem zůstává, že má limitovanou užitečnost pro oblast bezpečnostní strategie nebo dalších dokumentů v bezpečnostní oblasti. Metodika se výrazně zaměřuje na strategie jako jednorázové procesy směřující k dosažení konkrétního cíle, zatímco bezpečnostní strategie jsou zpravidla kontinuálně platnými dokumenty bez realistické možnosti dosažení bezpečnosti, po které by strategie pozbyla potřebnosti.

Indicií míry, do jaké celý ekosystém kolem dané metodiky nereflektuje obranné a bezpečnostní strategie, je mj., že databáze strategií obsahuje jako poslední bezpečnostní strategii ČR tu z roku 2011. V sekci mezinárodních strategií obsahuje desítky dokumentů EU, ale ani jeden strategický dokument NATO. Nakonec podle metodického doporučení MMR ohledně Typologie strategických a prováděcích dokumentů by bezpečnostní strategie tak, jak je připravována v ČR, ani neodpovídala pojmu „strategie“, spíše nejvyšší kategorii, pro kterou metodické doporučení navrhuje pojem „politika“.

Metodika zároveň ukazuje vysoce idealizovaný proces, který by při důsledném naplnění vyžadoval značné materiální, a tedy i finanční zdroje pouze na proces tvorby a monitoringu strategie, přičemž lidské zdroje jsou v současnosti na ministerstvech vysoce nedostatkové. Jakkoliv je obsah metodiky velmi málo vhodný pro nejvyšší existující strategický dokument státu, přesto lze souhlasit s jeho obecným rámcem, včetně vhodnosti strategie implementace a vyhodnocování implementace strategických dokumen

Možnosti a modely pro vyhodnocování


Na základě charakteristiky národních bezpečnostních strategií obecně, bezpečnostní strategie ČR konkrétně, a přehledu dosavadní praxe v jejím vyhodnocován a aktualizaci lze přistoupit k návrhům jejího metodického vyhodnocování. Jak bylo uvedeno v úvodu, není ambicí zde představit idealizovaný koherentní a vzájemně provázaný postup. Bezpečnostní strategie a proces její přípravy a vyhodnocování jsou zpravidla výsostně politické a reflektující aktuální institucionální a personální kapacity a preference. Proto jsou níže popsány tři oblasti, ve kterých lze na základě domácích i zahraničních zkušeností postup vyhodnocování bezpečnostní strategie v ČR upravit, s diskusí relativních výhod a nevýhod možných přístupů.
1

Cíl vyhodnocení

Vyhodnocování strategie by mělo mít jasně formulované cíle, přičemž zvolená forma má následně odpovídat zvolenému cíli. Cíle vyhodnocování pak zpravidla budou primárně odpovídat cílům existence strategie samotné. Jak bylo diskutováno ve druhé kapitole výše, lze u bezpečnostní strategie uvažovat primárně o vyhodnocování deklaratorní části, operativní části a její implementace a komunikační stránky strategie.

V případě deklaratorní stránky je cílem ověřit, zda deklarované zájmy ČR, bezpečnostní prostředí a z něj vyplývající hrozby stále odpovídají aktuálním podmínkám, zpravidla tak, jak je interpretuje aktuální vláda. V tomto duchu byly české bezpečnostní strategie často aktualizovány ve světle významných změn bezpečnostního prostředí nebo změn koncepčních dokumentů NATO a EU. V tomto duchu lze vyhodnocovat i vytyčené priority a směry rozvoje bezpečnosti co do jejich aktuálnosti a pokračující platnosti nebo významnosti.

V případě operativní stránky je cílem ověřit, zda jsou úkoly a cíle vytyčené v bezpečnostní strategii naplňované státními institucemi. Takto bylo vyhodnocení chápáno primárně ve strategiích 2003 a 2023. Nicméně možnosti takového vyhodnocení jsou v případě bezpečnostní strategie ČR nutně omezeny jejím velmi obecným charakterem. Obecným předpokladem v českém kontextu je, že operativní dimenzi bezpečnostní strategie utvářejí na jejím základě až dílčí dokumenty, jako je koncepce zahraniční politiky nebo obranná strategie.

Nakonec v případě komunikační dimenze může vyhodnocování spočívat ve sledování reflexe vyvolané Bezpečnostní strategií ČR jak doma, tak v zahraničí. Jakkoliv je třeba reflektovat, že se v tomto případě jedná méně o vyhodnocení strategie a více o kontext její komunikace, jedná se přesto o dimenzi, která by mohla a měla být vyhodnocována, pokud se jedná o deklarovanou ambici bezpečnostní strategie.

Krom tří jmenovaných dimenzí navázaných na cíle existence bezpečnostní strategie je na místě uvést další možné cíle vyhodnocování. Dalším cílem může být posílení mezi-institucionálních vazeb a společného situačního povědomí vyplývajícího ze samotného procesu vyhodnocování, nehledě na jeho přímé výstupy. Vzájemné vazby na personální i institucionální úrovni mezi ministerstvy a dalšími institucemi přispívají k odbourávání tzv. resortismu, dávají příležitost k budování vzájemné důvěry a mohou v oblasti bezpečnosti dát příležitost začlenit zástupce resortů a institucí mimo tradiční bezpečnostní komunitu do probíhajících diskusí a přesvědčit je o významu bezpečnostních agend a jejich role v nich.

Dalším nepřímým cílem procesu vyhodnocování může být zviditelnění agendy a priorit v oblasti bezpečnosti vůči veřejnosti. Mediální pozornost ve vztahu k bezpečnostní strategii je logicky omezená na období, kdy je bezpečnostní strategie čerstvě přijatá, a vyhodnocení dává příležitost připomenout nejen přímo a skrze média existenci bezpečnostní strategie nejen veřejnosti, ale i dalším stakeholderům.

Výše uvedené cíle nejsou vzájemně exkluzivní a můžou být sledovány stejným procesem, byť některé přístupy diskutovány níže jsou více či méně vhodné pro naplnění zde načrtnutých cílů. Cíle procesu by měly být na jeho začátku jednoznačně formulovány, a to ideálně na politické úrovni. Zároveň musí v procesu jasného politického zadání cílů vyhodnocení padnout také rozhodnutí o ambicích vyhodnocení z hlediska jeho rozsahu a hloubky, které musí odpovídat dostupným kapacitám odpovědných resortů. Nic např. nebrání politickému rozhodnutí vyhodnocovat pouze konkrétní tematickou výseč bezpečnostní strategie.
2

Korespondence přípravy, obsahu a vyhodnocování

S cíli vyhodnocování je úzce svázána otázka sladění procesu vyhodnocování s procesem přípravy a s obsahem strategie. Procesy přípravy a vyhodnocování strategie by ideálně měly být podobné ze dvou důvodů. Za prvé, proces přípravy kvalitní bezpečnostní strategie by měl reflektovat její schopnost naplňovat stejné cíle, jaké následně proces vyhodnocení ověřuje. Zároveň by měl být identifikován analýzou předcházející iterace bezpečnostní strategie. Za druhé, tvorba nové bezpečnostní strategie, resp. aktualizace stávající bezpečnostní strategie je jedním z možných logických vyústění vyhodnocování dosavadní bezpečnostní strategie. V tomto ohledu je logické také zachování primární gesční odpovědnosti za zpracování dokumentu i za jeho vyhodnocování.

Zároveň je ale důležité uvažovat i o souladu obsahu strategie a procesu její přípravy a vyhodnocování. Pokud je strategie primárně nástrojem komunikace dovnitř státních struktur a signalizace vládních priorit a cílů vůči podřízeným institucím, pak je logický proces přípravy kladoucí důraz na zapojení těchto podřízených institucí do procesu přípravy a dává smysl prioritizovat roli těchto státních institucí i v procesu vyhodnocení.

Na druhé straně, pokud je bezpečnostní strategie více zamýšlena jako dokument komunikující vůči dalším sektorům společnosti, včetně soukromého sektoru, neziskového sektoru, akademie a veřejnosti, pak dává smysl zapojit tyto instituce do procesu přípravy, ale také do procesu vyhodnocení. Vzhledem k výše zmíněným nepřímým benefitům procesu vyhodnocování ve tvorbě vazeb a zviditelňování témat a agend obsažených v bezpečnostní strategii dává smysl zapojovat do procesu vyhodnocování ty aktéry, kteří by měli být s bezpečnostní strategií seznámeni a ideálně se s jejím zněním a cíli identifikovat.

V tomto ohledu lze najít určitou disonanci mezi aktuální bezpečnostní strategií ČR schválenou v roce 2023, která klade velký důraz na zapojení nestátních aktérů a veřejnosti do zajišťování bezpečnosti ČR skrze celospolečenský přístup, a procesem její přípravy a vyhodnocování. Příprava bezpečnostních strategií v ČR tradičně zapojuje experty, nicméně proces jejich zapojení je zpravidla relativně omezený a netransparentní. Proces vyhodnocování bezpečnostní strategie z roku 2023 v roce 2025 se omezil výhradně na státní instituce. Alternativní model lze pozorovat ve Finsku, kde má celospolečenských přístup v bezpečnosti větší tradici a který sloužil jako inspirace pro poslední iteraci české bezpečnostní strategie. Ve finském případu je veřejně publikován draft strategie a otevřen ke komentářům ze strany relevantních aktérů bezpečnosti včetně těch nestátních, přičemž komentáře jsou rovněž veřejné (ačkoliv vyhodnocování strategie již veřejné není). Podobně lze nalézt inkluzivní proces vyhodnocování bezpečnosti v případě posledního „Vyhodnocení národní obrany“ (National Defence Review) ve Velké Británii, kde proběhl sběr podnětů otevřený veřejnosti a všem organizacím (nicméně konečná redakce následně veřejného dokumentu zůstala v rukou vlády).

Finský i britský příklad poukazují na zásadní dimenzi vyhodnocování bezpečnostní strategie diskutovanou v následující podkapitole, konkrétně na transparentnost a veřejnost vyhodnocení, ať už co do procesu, tak jeho výsledku.
3

(Ne)veřejný charakter vyhodnocování

Jednou z klíčových otázek pro proces vyhodnocování bezpečnostní strategie je míra jeho otevřenosti a transparence vůči veřejnosti v rovině jeho procesu i v otázce jeho výsledků.

Pokud jde o veřejnost výsledků, lze z hlediska různých cílů vyhodnocení rozvedených výše identifikovat zjevné přednosti obou variant pro konkrétní cíle. Neveřejné výsledky vyhodnocení nemohou pomoci výrazně popularizovat obsah bezpečnostní strategie nebo širší bezpečnostní prostředí a hrozby. Podobně neveřejné výsledky vyhodnocení nemohou budovat politický tlak veřejnosti na naplňování bezpečnostní strategie ze strany konkrétních aktérů, typicky konkrétních ministrů.

Na druhé straně veřejnost výsledků vyhodnocení vytváří silnou politickou motivaci nevykázat v rámci vyhodnocení žádné nedostatky a neúspěchy co do naplňování cílů bezpečnostní strategie. Směrem k veřejnosti by přiznání selhání bylo politicky problematické pro vládní strany. Směrem do zahraničí by pak mohlo poškozovat reputaci země.

Pokud jde o vyhodnocení operativní dimenze bezpečnostní strategie, jeví se jako lepší volba neveřejný charakter výsledků vyhodnocení, byť za cenu absence tvorby politického tlaku na konkrétní selhávající resorty nebo ministry. Vyhodnocení deklaratorních a komunikačních dimenzí by nicméně mohlo přinést benefit v podobě veřejné pozornosti, aniž by to ohrozilo politické a národní zájmy, zvláště pokud je analýza dostatečně obecná, aby umožňovala politickou svobodu ve volbě opatření, kterými na situaci reagovat. Zároveň je nutné reflektovat, že i analýza bezpečnostního prostředí, včetně označení konkrétních aktérů za hrozby, může být politického charakteru.

Pokud jde o transparenci procesu vyhodnocení, lze najít primárně výhody. Transparence buduje důvěru v proces a umožňuje veřejnou debatu o nastavení a podobě procesu, ať je výsledek veřejný, nebo neveřejný. Transparence procesu přitom může zahrnovat nejen jasnou identifikaci postupů a zapojených aktérů, např. konzultovaných expertů, ale také jasnou deklaraci politického zadání pro vyhodnocování bezpečnostní strategie jako např. v případě National Defence Review ve Velké Británii. Potenciálním protiargumentem proti procesu transparence může být neochota aktérů zapojených v procesu identifikovat se veřejně s jeho výstupem, který nebude pod jejich konečnou kontrolou.
4

Externí aktéři vyhodnocování

Významným limitem pro vyhodnocování bezpečnostních strategií a strategických dokumentů obecně se v České republice zdají být personální kapacity odpovědných ministerstev. Pro českou státní správu typické vytížení státních úředníků každodenní operativou nedává mnoho prostoru pro dlouhodobé hloubkové a koncepční uvažování, do kteréžto kategorie vyhodnocování nejvyššího strategického dokumentu státu spadá. Z tohoto pohledu je důležité, aby zadání pro vyhodnocování tyto kapacity reflektovalo. Zároveň je zásadní, aby se z procesu vyhodnocování nestala obtěžující povinnost realizovaná čistě formalisticky. V takovém případě nedojde ke kvalitnímu vyhodnocení a namísto nepřímých benefitů v podobě budování mezi-institucionálních vazeb a důvěry může být výsledek takového procesu přesně opačný a vzájemné vztahy dále poškodit.

Zátěž v podobě vyhodnocování strategie lze přitom umenšit nejen snížením ambic nebo periody vyhodnocování, ale také zapojením externích aktérů, především expertní komunity. Extenzivní role expertů mimo státní správu je pozorovatelná např. v procesu britského National Defence Review, kde respektovaní odborníci celý proces vedli a řada dalších expertů byla do procesu zapojena. Potenciálním benefitem zapojení expertů je pak i veřejná důvěra v experty přenesená následně i na výsledky jejich vyhodnocení.

Je přitom ale třeba respektovat omezení a podmínky pro efektivitu takového modelu. V prvé řadě je třeba reflektovat, že experti nejsou nutně vhodní pro vyhodnocování operativní dimenze bezpečnostní strategie. Jen málo expertů je v tak úzkém kontaktu s každodenní operativou státní správy, aby mohli kvalifikovaně posoudit postup v naplňování konkrétních operativních cílů. Zároveň řada činností naplňujících operativní cíle bezpečnostní strategie bude podléhat utajení a vyžadovala by nejen externí experty disponující prověrkami, ale i v případě expertů s prověrkami by jejich sdílení snížilo míru informační bezpečnosti a utajení.

V deklaratorních a komunikačních dimenzích takové bariéry pro experty neexistují, nicméně i v jejich případě je třeba reflektovat limity a podmínky jejich užitečnosti. V deklaratorní oblasti lze na expertní komunitu relativně bezproblémově delegovat vyhodnocení bezpečnostního prostředí, popř. i jeho výhled do budoucna. Stejně tak může expertní komunita připravit i hrozby z něj vyplývající a jejich relativní závažnost. Jakkoliv absence přístupu k utajovaným informacím bude výstup omezovat, nebude obtížné následně takové informace reflektovat ve výstupu ze strany státní správy.

Přezkum míry, s jakou je bezpečnostní strategie funkční a využívaná jako komunikační nástroj vůči veřejnosti, je prakticky zcela bezproblémově realizovatelný ze strany externích expertů. Zároveň přílišný přesun těžiště vyhodnocení na externí experty i v oblastech vyhodnocení deklaratorní a operativní dimenze oslabuje nepřímé benefity procesu vyhodnocování bezpečnostní strategie v oblasti budování mezi-institucionálních vztahů a důvěry.

Z hlediska podmínek pro efektivní využití je třeba uvažovat čtyři oblasti: zadání, zvolené experty, agregaci a ohodnocení. V první řadě by mělo existovat jasné zadání, reflektující obecný cíl vyhodnocení a silné a slabé stránky zapojení expertů do procesu. V ideálním případě by zadání mělo být předem konzultováno se samotnými experty.

Ze zadání bude také vyplývat okruh relevantních expertů. Identifikace relevantních expertů je netriviální úkol, vzhledem k absenci jednoznačných objektivních kritérií pro expertízu konkrétních osob. Možností je otevřený veřejný call, po kterém budou experti přihlášení za sebe nebo svými institucemi posuzováni a vybíráni. Stejně tak je možné vybrat úzký okruh prověřených uznávaných expertů a delegovat identifikaci dalších expertů na ně.

Klíčovou oblastí pro zapojení expertů do vyhodnocení je agregace jejich pozic. Není překvapivé, že na většinu otázek relevantních pro vyhodnocování bezpečnostní strategie budou v expertní komunitě panovat různé názory. Z tohoto důvodu je zásadní mít jasně nastavený proces, kterým se expertní stanoviska agregují dohromady, ať už na straně koordinace expertů, nebo na straně státní správy.

Poslední podmínkou efektivního zapojení expertů je jejich ohodnocení. To přitom nelze vnímat pouze monetárně. Transparence ohledně jejich zapojení může být pro dané experty, popř. pro jejich instituce, cenná i z čistě reputačního hlediska. Nicméně v případě, kdy by na experty byl delegován větší segment vyhodnocení, včetně např. koordinace dalších expertů a agregace jejich názorů, nelze očekávat kvalitní výsledek jejich práce bez finančního ohodnocení jejich času.
5

Periodicita

Samostatnou otázkou vyhodnocování bezpečnostní strategie je pevná periodicita takového vyhodnocování, která se po prvních třech bezpečnostních strategiích ČR vytratila. Jakkoliv se aktualizace bezpečnostní strategie stala ad hoc procesem, reagujícím zpravidla na vnější šoky změny, přehled ukázal, že většina volebních období Poslanecké sněmovny PČR přesto zažila proces přípravy nové bezpečnostní strategie ČR.

Z tohoto pohledu by, i s ohledem na rostoucí mezinárodní napětí a proměny mezinárodního prostředí, mělo smysl uvažovat o zavedení pevného navázání vyhodnocení bezpečnostní strategie a její případné aktualizace. Z hlediska momentů vedoucích k vyhodnocení a potenciální aktualizace se nabízí nástup nové vlády, která by měla příležitost do aktualizované bezpečnostní strategie vetknout vlastní priority a vnímání hrozeb. Zároveň by se pro každou vládu potvrdila politická podpora vycházející ze schválení dokumentu vládou. Zároveň by v každé nové vládní sestavě proces revize bezpečnostní strategie umožnil obnovit a posílit témata a agendy ve strategii obsažené v novém personálním obsazení.

Navázání vyhodnocení a případné aktualizace bezpečnostní strategie na nástup nové vlády má zároveň výhodu v potenciální větší otevřenosti nové vlády reflektovat i slabé stránky nebo neúspěchy v implementaci předchozí bezpečnostní strategie, pokud tyto slabé stránky a neúspěchy politicky spadají do období předcházející vlády.

Vzhledem k relativně nestabilním vládám, lze uvažovat i o periodě revize navázané na volební období parlamentu, byť v takovém případě by řada výše uvedených benefitů byla výrazně oslabena. V českém kontextu, kdy je bezpečnostní strategie vládním usnesením bez silné vazby na parlament (na rozdíl o jiných případů, kde je strategie primárně předkládána parlamentu), se navázání na volební období nezdá jako vhodné.

Zároveň lze uvažovat o oddělení tří vyhodnocovacích dimenzí, tedy deklaratorní, operativní a komunikační. Byť vyhodnocování tří dimenzí může benefitovat s jejich propojení, z hlediska periodizace procesů může jejich oddělení být přínosné. Operativní vyhodnocení, jak vyplývá z diskuse výše, zpravidla bude probíhat primárně interně v rámci státní správy, primárně neveřejně. Zároveň výsledkem zjištění o nenaplňování cílů bezpečnostní strategie bude úprava vládní politiky. Z tohoto pohledu dává smysl kratší perioda, tak aby vyhodnocení proběhlo za stejné vlády, která bezpečnostní strategii schválila a která má silný politický závazek ji naplnit.

Komunikační vyhodnocení nemusí být navázané na žádnou periodu, ale opět je logické, aby přišlo relativně brzy po schválení a s ním spojené komunikaci strategie v rámci mandátu vlády, která dokument schválila. V případě deklaratorní dimenze vyhodnocení pak dává největší smysl spojení s nástupem nové vlády, kde se zároveň bude vyhodnocovat změna v mezinárodním prostředí a zároveň soulad mezi strategií a prioritami vlády.

Závěr

1

Shrnutí a doporučení

Cílem tohoto materiálu bylo poskytnout strukturovaný přehled vybraných možných přístupů k vyhodnocování bezpečnostní strategie, postavený na specifikách národních bezpečnostních strategií obecně, Bezpečnostní strategie ČR v její stávající podobě a stávající a minulé praxi jejich aktualizací a vyhodnocování, s rozborem dílčích výhod a nevýhod jednotlivých přístupů. Navržené přístupy následně mohou být v praxi použity v navržené nebo adaptované formě individuálně nebo v kombinaci v závislosti na aktuálních potřebách a možnostech státní správy a politické reprezentace.

Bezpečnostní strategie ČR je vládní dokument primárně deklaratorní a obecné roviny, s omezenou operativní dimenzí, která je realizována až skrze navazující strategické dokumenty nižší úrovně. Z tohoto pohledu se proces jejího vyhodnocování bude nevyhnutelně lišit od řady národních bezpečnostních strategií se silnější operativní dimenzí. Jakkoliv aktualizace bezpečnostní strategie v současnosti nemá pevnou periodicitu, historické ohlédnutí ukazuje, že tomu tak nebylo vždy, a i v absenci stanovené periody docházelo k aktualizace relativně pravidelně v důsledku změn vnějšího prostředí.

Tři identifikované dimenze pro vyhodnocování bezpečnostní strategie jsou deklaratorní, zahrnující soulad strategie s mezinárodní realitou a politickou preferencí, operativní, zahrnující vyhodnocování naplňování konkrétních plánů a cílů obsažených ve strategii, a komunikační, zahrnující reflexi přijetí a užívání strategie ze strany zahraničních partnerů, domácí veřejnosti, institucí nebo parlamentu.

Z hlediska doporučení přístupů pro metodické vyhodnocování bezpečnostní strategie ČR pak dokument diskutuje pět oblastí.

V první oblasti byly rozebrány možné cíle vyhodnocování bezpečnostní strategie, zahrnující nejen přímé cíle, jako je ověření aktuálnosti nebo naplňování stanovených priorit, ale také možné nepřímé cíle, resp. benefity procesu vyhodnocování bezpečnostní strategie, jako je zviditelnění dokumentu a posílení vazeb mezi aktéry zapojenými do vyhodnocování. Cíle přitom mohou být variabilní dle potřeby a situace a mohou být všechny sledovány jedním procesem nebo odděleny, nicméně důraz by měl být kladen na jasné stanovení cíle nebo cílů procesu s politickou podporou pro jeho realizaci.

V druhé oblasti byl diskutován soulad mezi procesy přípravy a vyhodnocení strategie a jejího obsahu. Doporučení pak je zachovávat logický soulad v procesu přípravy a procesu vyhodnocování, přičemž oba procesy by měly odpovídat zamýšlenému obsahu a záběru strategie. Z tohoto pohledu je pak doporučeno vzhledem k závazku k celospolečenskému přístupu k bezpečnosti v současné Bezpečnostní strategii ČR preferovat otevřenější postup přípravy i vyhodnocení.

Třetí diskutovanou oblastí byl veřejný, resp. neveřejný, charakter vyhodnocování a jeho výsledků. Doporučení s ohledem na stávající podobu bezpečnostní strategie je zachovat neveřejných charakter vyhodnocování operativní dimenze strategie, tedy naplňování jejích cílů a priorit. Naopak potenciálně veřejné mohou být výsledky vyhodnocení deklaratorní dimenze strategie, tedy její aktuálnosti a souladu s mezinárodní a domácí situací a politickou preferencí vlády. Nakonec separátně se jeví jako vhodné zvýšit transparenci samotného procesu vyhodnocování, nehledě na (ne)veřejnost výsledků.

Čtvrtou oblastí byla možná externalizace procesu vyhodnocování strategie, jak za účelem snížení zátěže, kterou proces vyhodnocování představuje pro státní správu, tak i z hlediska posílení kredibility výsledků. Podobě jako u otázky veřejnosti je i zde doporučeno ponechat vyhodnocení operativní dimenze uvnitř státní správy a delegovat případně vyhodnocení deklaratorních částí (speciálně s ohledem na mezinárodní prostředí) a vyhodnocení komunikační dimenze.

Nakonec poslední pátou oblastí byla otázka periodizace. S ohledem na stávající charakter bezpečnostní strategie je v této oblasti navržena pevná periodizace vyhodnocení bezpečnostní strategie po deklaratorní stránce s každou novou vládou, resp. volebním obdobím sněmovny tak, aby se Bezpečnostní strategie ČR vždy opírala o aktuální politickou autoritu stávající vlády. Vyhodnocení operativní dimenze by pak logicky mělo probíhat v průběhu mandátu vlády, stejně jako i vyhodnocení komunikační dimenze.

Výsledky jsou primárně zaměřeny na Bezpečnostní strategii ČR, přičemž z větší části reagují na její stávající formu a podobu. Je možné, že i tak v nějaké míře mohou výsledky být rozšířeny i na další dokumenty. Zvláště v případech, u kterých je aplikovatelnost stávající vládou schválené metodiky pro tvorbu veřejných strategií omezená ze stejných důvodů jako v případě Bezpečnostní strategie ČR. Zároveň je na místě zmínit, že tento dokument pojednává o omezené šíři témat vnímaných na základě dosavadní praxe a stávající situace jako nejvhodnějších pro prospěšnou implementaci. Lze si představit i alternativní přístupy, výrazněji upravující status bezpečnostní strategie, např. jejím větším propojením s Parlamentem ČR nebo jejím zákonným ukotvením. Ty jsou ponechány budoucím analýzám tohoto tématu.

Zdroje

1

Seznam zdrojů

Bezpečnostní rada státu. (2006). Zpráva o stavu zajištění bezpečnosti České republiky. Praha: Úřad vlády České republiky. https://vlada.gov.cz/assets/ppov/brs/dokumenty/zprava_o_stavu_zajisteni_bezpecnosti_CR.pdf [cit. 14. 11. 2025]

Heffington, S., Oler, A., & Tretler, D. (Eds). (2019). A National Security Strategy Primer. National Defense University Press. https://nwc.ndu.edu/Portals/71/Documents/Publications/NWC-Primer-FINAL_for%20Web.pdf.

Lausuntopalvelu.fi. (2024). Draft Security Strategy for Society 2024 – Consultation Round. Lausuntopalvelu.fi – Official Consultation Service. https://www.lausuntopalvelu.fi/FI/Proposal/Participation?proposalId=74a2a012-95e7-43b9-b4cd-1811e71d077d [cit. 14. 11. 2025]

Lettow, P. (2021). U.S. National Security Strategy: Lessons Learned. Texas National Security Review, 4 (2), s. 117–154. https://tnsr.org/2021/04/u-s-national-security-strategy-lessons-learned/

Logan, J., & Friedman, B. H. (2022, 4. listopadu). The Case for Getting Rid of the National Security Strategy. War on the Rocks. https://warontherocks.com/2022/11/the-case-for-getting-rid-of-the-national-security-strategy/ [cit. 14. 11. 2025]

Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. (2012). Metodika přípravy veřejných strategií. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. https://mmr.gov.cz/getmedia/4ebb3cc7-6f5c-4f37-ad1f-97054a212483/metodika-pripravy-verejnych-strategii_listopad-2012.pdf [cit. 14. 11. 2025]

Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. (2017). Typologie strategických a prováděcích dokumentů. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. https://mmr.gov.cz/getmedia/08eb1d7d-4779-4c79-ab95-43244f58f87e/Typologie-strategickych-a-provadecich-dokumentu_final.pdf.aspx?ext=.pdf [cit. 14. 11. 2025]

Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. (2023, 11. října). Projekt Podpora strategického řízení a plánování úspěšně dokončen. Portál strategické práce v České republice – Aktuality. https://mmr.gov.cz/cs/microsites/portal-strategicke-prace-v-ceske-republice/aktuality/projekt-uspesne-ukoncen [cit. 14. 11. 2025]

Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. (2025). Databáze strategií – informace. https://www.databaze-strategie.cz/cz/info [cit. 14. 11. 2025]

Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. (2025). Metodika přípravy veřejných strategií. https://mmr.gov.cz/cs/microsites/portal-strategicke-prace-v-ceske-republice/nastroje-a-metodicka-podpora/metodika-pripravy-verejnych-strategii [cit. 14. 11. 2025]

Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. (2025). Portál strategické práce v České republice – úvodní stránka. https://mmr.gov.cz/cs/microsites/portal-strategicke-prace-v-ceske-republice/uvodni-strana [cit. 14. 11. 2025]

Ministerstvo vnitra České republiky. (2016). Audit národní bezpečnosti. Praha: Úřad vlády České republiky. https://vlada.gov.cz/assets/media-centrum/aktualne/Audit-narodni-bezpecnosti-20161201.pdf [cit. 14. 11. 2025]

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. (2023). Bezpečnostní strategie České republiky. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí. https://mzv.gov.cz/file/5118610/Bezpecnostni_strategie_Ceske_republiky_2023.pdf [cit. 14. 11. 2025]

Ministry of Defence. (2025). The Strategic Defence Review 2025 – Making Britain Safer: Secure at Home, Strong Abroad. Londýn: HM Government. S. 138–141. https://assets.publishing.service.gov.uk/media/683d89f181deb72cce2680a5/The_Strategic_Defence_Review_2025_-Making_Britain_Safer-_secure_at_home__strong_abroad.pdf [cit. 14. 11. 2025]

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. (1999). 13. schůze – 225. bod. Stenoprotokoly Poslanecké sněmovny. https://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/013schuz/s013225.htm [cit. 14. 11. 2025]

Turvallisuuskomitea. (2024. 17. června). Draft Security Strategy for Society 2024 (YTS2024) for consultation round. Turvallisuuskomitea – Official Website. https://turvallisuuskomitea.fi/en/draft-security-strategy-for-society-2024-yts2024-for-consultation-round/ [cit. 14. 11. 2025]

Vláda České republiky. (1999). Bezpečnostní strategie České republiky. Praha: Vláda České republiky. https://vlada.gov.cz/cz/clenovevlady/historie-minulych-vlad/bezpecnostni-strategie-ceske-republiky-2157/ [cit. 14. 11. 2025]

Vláda České republiky. (2001). Bezpečnostní strategie České republiky. Praha: Vláda České republiky. https://mocr.mo.gov.cz/images/Bilakniha/CSD/2001%20Bezpecnostni%20strategie%20CR.pdf [cit. 14. 11. 2025]

Vláda České republiky. (2003). Bezpečnostní strategie České republiky. Praha: Vláda České republiky. https://www.databaze-strategie.cz/cz/MZV/strategie/bezpecnostni-strategie-ceske-republiky?typ=download [cit. 14. 11. 2025]

Vláda České republiky. (2011). Bezpečnostní strategie České republiky. Praha: Vláda České republiky. https://mzv.gov.cz/file/699914/Bezpecnostni_strategie_CR_2011.pdf [cit. 14. 11. 2025]

Vláda České republiky. (2015). Bezpečnostní strategie České republiky. Praha: Vláda České republiky. https://vlada.gov.cz/assets/ppov/brs/dokumenty/bezpecnostni-strategie-2015.pdf [cit. 14. 11. 2025]

Vláda České republiky. (2023). Programové prohlášení vlády. [online]. Praha: Úřad vlády ČR. https://vlada.gov.cz/cz/programove-prohlaseni-vlady-193547/ [cit. 2. 12. 2025]

Vláda České republiky. (2023). Usnesení vlády České republiky ze dne 28. června 2023 č. 478 o Bezpečnostní strategii České republiky 2023. Praha: Úřad vlády České republiky. https://vlada.gov.cz/scripts/modules/fs/default.php?searchtext=GANA-478&sort=rank&filter=0&locale=CZ [cit. 14. 11. 2025]

Vláda České republiky. (2025, 30. dubna). Ve Strakově akademii zasedla Bezpečnostní rada státu. Vláda ČR – Média centrum. https://vlada.gov.cz/cz/media-centrum/aktualne/ve-strakove-akademii-zasedla-bezpecnostni-rada-statu-219513 [cit. 14. 11. 2025]

Krulík, V. (2011). Strategické řízení zajišťování obrany České republiky – součást zajišťování bezpečnosti státu. Vojenské rozhledy, roč. 20 (52), č. 3. https://www.mo.gov.cz/assets/multimedia-a-knihovna/casopisy/vojenske-rozhledy/vr-3_2011.pdf [cit. 14. 11. 2025]