Scénáře vývoje pro Indo-Pacifik

Ve druhé polovině 20. let 21. století bude Čínská lidová republika (ČLR) čelit vnitřním hospodářským problémům souvisejícím s nadprodukcí, stárnoucí populací, nezaměstnaností a realitní „bublinou“, které utlumí její hospodářský růst. Řadou liberalizačních reforem se komunistický režim z krize legitimity vymaní a ve 30. letech začne opětovně dominovat trhu v oblasti zelených technologií, zpracování kritických nerostných surovin, přičemž bude mít nakročeno i k dominanci trhu s mikročipy a kapitalizací vesmírného průmyslu. K jeho dominanci v těchto sektorech významně napomohou politicko-obchodní vztahy, které Peking budoval v rámci iniciativy Pás a stezka. Dlouholetá snaha Spojených států i Evropské unie o snížení závislosti na čínské produkci ve vybraných strategických sektorech (derisking/decoupling) povede Peking k větší orientaci na domácí a regionální trhy a trhy v partnerských zemích Pásu a stezky. ČLR tak upevní svou obchodní pozici v Indo-Pacifiku, zejména prostřednictvím cenově dostupných a technologicky vyspělých produktů.

Rostoucí dominance ČLR bude umožněna klesající mírou angažovanosti USA v Indo-Pacifiku (viz scénář “Ameriky”). Ačkoliv se v polovině 30. let americké vedení zaměří výhradně na národní bezpečnost a mezinárodní obchod, jeho mandát bude slabý a nedokáže implementovat soustředěnou a konsenzuální zahraniční politiku. Ruská federace kontinuálně povede hybridní konflikt s evropskou společností a bude destabilizovat její periferie. Evropská unie nezvládne uklidnit a balancovat vztahy s tímto aktérem a bude tak nadále podněcovat americkou pozornost směrem k bezpečnosti evropského kontinentu. Zároveň se USA budou více věnovat stabilizaci a budování dobrých sousedských vztahů se státy Latinské Ameriky, aby zamezily nelegální migraci, pašování drog a dalším regionálním rizikům a hrozbám.

Spojené státy vloží důvěru ve své partnery v Indo-Pacifiku, jejichž vojenské kapacity byly významně posíleny v průběhu 20. let prostřednictvím americké koordinace minilaterálního uskupení (QUAD; trilaterální spolupráce Japonsko-USA-Korejská republika; Japonsko-USA-Filipíny apod.). Washington se na začátku 30. let spokojí s rolí vzdáleného vyvažování (offshore balancing), kdy se o „každodenní“ bezpečnost starají američtí partneři, včetně Indie. Regionální státy však budou brzy vnímat americkou slabost a ztratí důvěru v její asistenci. Ústup USA z regionu sníží čínský pocit „obkroužení“ (encirclement) a poskytne určitou úlevu mýtu „národního ponížení“, ale současně vytvoří prostor pro zvyšování úrovně regionální rivality – zejména mezi Pekingem a Tokiem. ČLR současně posílí vlastní vliv na Tchaj-wanu za užití vyšší míry měkké síly, což postupně oslabí tchajwanskou národní identitu. Incidenty a rostoucí zbrojení posílí bezpečnostní dilema a region se v druhé polovině 30. let přiblíží ke kinetickému konfliktu.

Zásadní průlom v eskalaci rivality ovšem nastane díky diplomacii menších a středně velkých regionálních států a zejména bloku Asociace národů jihovýchodní Asie (ASEAN). Ten po dlouhých letech jednání bude produkovat závazná pravidla (code of conduct) pro obchodní a vojenský pohyb v Jihočínském moři a následně i v celém Indo-Pacifiku – zejména v oblastech průlivů a průplavů. ASEAN vybuduje režim společné správy území, kterých se týkají teritoriální spory. Rostoucí role občanského panasijského hnutí, které bude aspirovat na vytváření asijské sféry hospodářského rozvoje a míru, a zároveň přinutí všechny státy Východní Asie k podepsání, ale i následnému respektování pravidel chování (code of conduct).

Od konce 30. let dojde k výraznější ekonomické i politické integraci v regionu. Zároveň proběhne postupná autokratizace politických režimů. Hnutí (neo)panasianismu začne být využívané v rámci propagandy ČLR, která ke konci 40. let napomůže sjednocení pevniny s Tchaj-wanem mírovou cestou. Historické animozity mezi Japonskem a ČLR přetrvají, ale podobně jako mezi členy EU zůstanou v politické rétorice a diplomacii utlumené v zájmu koheze asijské sféry hospodářského rozvoje a míru. Ve stejném duchu dojde k podpisu mírové dohody mezi Korejskou lidově demokratickou republikou (KLDR) a Korejskou republikou, kdy Kimův režim zůstane nadále poněkud izolován, ale stane se zdrojem levné pracovní síly a cílem regionálních investic do výroby s nízkou přidanou hodnotou.

Současně s rostoucí integrací/kohezí Indo-Pacifiku, a především Východní Asie, dojde k obnovení politické funkce konceptu „asijských hodnot“ (důraz na komunitu versus jednotlivce; povinnost státu zajistit socio-ekonomický blahobyt a společenskou harmonii apod.). Jejich společné pojetí postupně otupí vliv liberalismu, jak v politické sféře, kdy se vytratí demokratické principy, ale i v geopolitické sféře, kdy regionální řád, založený na místních normách a vycházející z úspěchu pravidel ASEAN pro Jihočínské moře, začne nahrazovat zbytky liberálního světového řádu. Nastane odklon od OSN a jeho institucí, které nahradí regionální organizace, založené na „asijských hodnotách“. Ke konci 40. let bude koexistence poněkud zastaralého „Západního“ a nového „Východního“ řádu relativně stabilní, neboť mezi nimi bude existovat nárazníková zóna zemí Blízkého východu, Střední Asie a strategicky autonomní Ruské federace.

Asijské století také zaznamená ekonomickou dominanci Asie, kdy k roku 2050 asijské státy spolu tvoří více než 51 % světového HDP.

ČLR v regionu posílí svou pozici na úkor Spojených států amerických a jejich partnerů, a to ekonomicky, vojensky i diplomaticky. Navzdory dřívějším předpovědím stále nestihne dorovnat a nedosáhne takové úrovně jako USA, které budou mít se zohledněním ekonomických, vojenských, diplomatických i kulturních aspektů komparativní výhodu, přičemž se zdá, že z dlouhodobého hlediska se daný stav nezmění. Při přepočtu na obyvatele ČLR bude zaostávat vůči USA více než trojnásobně. Také v mezinárodním obchodu si USA v Asii navzdory geografické vzdálenosti udrží, jakožto hlavní exportní partner pro Indii, Bangladéš, Kambodžu, Thajsko, Filipíny i Vietnam, dobrou pozici.

Obě hlavní politické strany USA budou vnímat ČLR jako hlavního konkurenta a nebudou mít zájem oslabovat svou přítomnost v regionu. Washington si tak zachová silnou pozici nehledě na to, zda budou vládnout republikáni či demokraté. Případné izolacionistické tendence budou pouze dočasné, omezí se na vystoupení z některých iniciativ či uzavření diplomatických zastoupení, nicméně se nebudou týkat omezování vojenské přítomnosti v Indo-Pacifiku. Naopak dojde k jejímu posílení, přičemž USA si v regionu zachová kvalitativní a technologickou převahu námořnictva a letectva. Americká armáda působí na základnách v Japonsku, Korejské republice, Austrálii, Singapuru, ale také na Guamu, Marshallových ostrovech, Mikronésii i v Palau. Zároveň využije zahraniční základny v Thajsku a Vietnamu. ČLR pak bude budovat vojenské objekty v Jihočínském moři, využije přístav v Kambodži a bude vyjednávat o využití přistávací dráhy v Kiribati. Její pozice zůstane oproti USA výrazně omezenější. Pro případný otevřený konflikt budou představovat klíčový prvek letadlové lodě na jaderný pohon, u kterých ČLR zaostane za Spojenými státy natolik, že je v zásadě nemožné, aby je dorovnala.

Nadále bude narůstat napětí mezi Filipínami a ČLR. Přítomnost americké armády v oblasti ovšem nedovolí Pekingu zásadněji proti Filipínám zasáhnout, což posílí důvěru Manily ve Washington, jakožto spojence ve vztahu k teritoriálním sporům. Jelikož se v obdobné situaci týkající se územních sporů s ČLR bude nacházet také Vietnam, scénář zesilování vazeb s USA bude platit i pro Hanoj. K posilování vztahů mezi tzv. Západem a regionálními aktéry bude platit také pro Korejskou republiku, a to především v souvislosti s vyostřující se situací s KLDR a nutností Soulu hledat externí ochranu mimo ČLR, spojence Pchjongjangu. Dále také posílí vztahy mezi USA a Japonskem, který se etabluje jako silný vojenský aktér mající zájem o podporu Spojených států převážně z důvodu pokračujících teritoriálních sporů s ČLR o ostrovy Senkaku/Diaoyu. Austrálie prohloubí vojenskou spolupráci s USA a Velkou Británií v rámci AUKUS, jež má podporu i několika místních ostrovů (Fidži, Mikronésie, Samoa). Strategie USA pro pacifické partnerství povede k obnovení dalších ambasád na ostrovech v Indo-Pacifiku (Vanuatu, Tongu, Kiribati), kterých bude mít Washington výrazně více než Peking. ČLR budou nadále podporovat některé autoritářské státy, jež jsou na ní budou závislé (především Myanmar, Laos a KLDR). Mezi přikloněním se k USA či Pekingu budou balancovat Indonésie, Malajsie a Thajsko, kteří budou profitovat ze spolupráce s oběma aktéry, přičemž budou dostatečně silné, aby udrželi ambivalentní přístup. ASEAN si zachová podobu uskupení, jež umožní koordinaci mezi státy, ale svou povahou zůstane výrazně méně integrované, politizované a institucionalizované než například Evropská unie. V soupeření ČLR a USA tedy ASEAN nebude hrát zásadnější roli.

Peking bude nadále zvyšovat napětí ohledně Tchaj-wanu a usilovat o jeho zisk do roku 2049, jak dříve oficiálně stanovil. Představitelé Spojených států si uvědomí, že úspěšná invaze ČLR na Tchaj-wan by byla zásadním ukazatelem slabosti, což nebudou chtít připustit. Projevená ochota ostrov vojensky chránit znemožní ČLR jej ovládnout. Zachování statusu quo bude představovat symbolické potvrzení přetrvávající dominance Spojených států v regionu. Peking od otevřenějšího střetu s USA odradí také obavy ze sankcí, neboť se mu, navzdory přetrvávajícím snahám, nebude dařit dostatečně oslabit vysokou ekonomickou závislost na USA a EU.

Vliv ČLR v regionu bude klesat především ze dvou důvodů. Za prvé, Peking bude omezovat zahraniční investice a aktivity kvůli narůstajícím domácím ekonomickým problémům (růst zadlužení, nezaměstnanost mladých, neudržitelný trh s nemovitostmi, stárnoucí populace). Za druhé, státy budou mít nižší zájem o spolupráci s ČLR z důvodu negativních zkušeností s dosavadními projekty souvisejícími s korupcí, nesplněnými sliby, zneužíváním k politickému nátlaku či negativními dopady na životní prostředí.

Pozice Nového Dillí bude posilovat, nicméně ne natolik, aby převzalo tak dominantní roli v regionu jako budou mít Washington a Peking. Stále častěji se mezi Indií a ČLR budou objevovat třecí body, týkající se především ekonomických aspektů a teritoriálních sporů. Již nyní v Indii platí zákaz desítek čínských aplikací, jsou uvalena vysoká cla na auta z ČLR a dochází k jejímu zapojení se do iniciativ Spojených států amerických, jako např. v rámci QUAD. Tento trend bude pokrácen. Současně se budou občasně vyskytovat ozbrojené střety, jako tomu bylo například v Ladakhu v roce 2020. I kvůli nim zůstane Indie důležitým partnerem USA, které pro ni nebudou představovat přímé ohrožení.

Snahy ČLR a Ruské federace o budování alternativních integračních projektů, jako například BRICS+, budou nadále v regionu spíše symbolické. Kvůli tlaku na zrychlené přijetí nových členů se navýší vzájemné neshody, které budou komplikovat koordinaci. Započatá snaha o dedolarizaci Pekingu a Moskvy bude omezená. Dolar s vysokou pravděpodobností zůstane primární měnou v mezinárodních transakcí i v následujících desítkách let.

Neformální aliance stejně smýšlejících pro-demokratických států napříč Indo-Pacifikem se rozpadne, jelikož postupně její členové přestanou spolupracovat a jednotně čelit současným i budoucím hrozbám. Stane se tak v důsledku militarizace regionu, kdy vyvstane cíl tamních zemí řešit územní spory a vzájemně se vyvažovat ve vojenské doméně. Zároveň se oslabí jednotící prvek v podobě role Spojených států amerických, kde probíhají vnitropolitické spory a krize s dopadem na zahraničně-politickou orientaci země. Problémem bude také nadměrné zapojení USA v ostatních regionech, které budou hrát roli v konfliktu na Ukrajině i na Blízkém východě. Naroste vliv Indie. ČLR se díky nižší angažovanosti Washingtonu a v souvislosti se stoupajícím soupeřením Japonska a Korejské republiky bude cítit povzbuzena k použití síly v regionu.

V reakci na rostoucí kapacity a schopnosti KLDR a ČLR proběhne v Korejské republice rozsáhlá modernizace ozbrojených sil. Bude se jednat především o schopnosti projekce síly v námořní doméně, kdy budou do výzbroje zavedeny útočné ponorky na jaderný pohon, a o akvizici jaderných zbraní, ať už vývojem či nákupem. Na rapidní nárůst vojenských schopností Korejské republiky budou reagovat další státy. Japonsko urychlí modernizaci vlastních ozbrojených sil zavedením ofenzivních kapacit, například úderných prostředků dlouhého doletu, a modernizací námořnictva. Schopnosti a kapacity posílí také další regionální mocnosti, jako je Indie. Tchaj-wan v důsledku nestability přijde o potenciální partnery. ČLR využije sporů, vzrůstajícího napětí a oslabené role Spojených států amerických, které se budou soustředit na dění v Evropě a na Blízkém východě.

V důsledku oslabené role USA v regionu, posilujících schopností KLDR a ČLR, které budou technologicky podporovány ze strany RF, se do prosazování a udržení tamní stability a bezpečnosti zapojí také Korejská republika a Japonsko. Vzhledem k akvizici pokročilých zbraňových systémů a probíhající debatě o možné akvizici jaderných zbraní započne regionální bezpečnostní dilema. V reakci ostatní státy v regionu posílí své vojenské schopnosti a kapacity. Následně budou opětovně eskalovat teritoriální spory, u nichž jejich aktéři vyjádří vůli k řešení těchto sporů silou. To povede k daleko rozsáhlejší a rychlejší militarizaci regionu zejména ze strany ČLR, která bude reagovat na možnou akvizici jaderných zbraní ze strany Korejské republiky a Japonska. Právě této hrozbě nebudou dosavadní pro-demokratičtí spojenci a partneři čelit jednotně zejména v důsledku zmíněné militarizace a pokračujících teritoriálních (např. o skaliska Dokdo/Takeshima v Japonském moři) a dalších historických sporů, což povede k narušení stability v regionu jako celku a rozpadu neformální aliance vedené Spojenými státy americkými.

Hlavními indikátory budou: pokles role USA v Indo-Pacifiku v důsledku nadměrné extenze a zapojení v jiných světových regionech, zavedení konkrétních (ofenzivních) prostředků do výzbroje Korejské republiky a Japonska, sekuritizace problematiky jaderných zbraní a vyjádření vůle vést a eskalovat teritoriální spory v regionu.

Zásadní a nečekaná změna politického režimu některého hlavního aktéra geopolitiky Asie, indo pacifického regionu, bude mít řadu potenciálních kauzálních dopadů s vysokou mírou rozvětvení scénářů vývoje. Dojde k posílení buď stávající, nebo alternativní regionální architektury. Případná změna režimů výrazným způsobem ovlivní vztahy a geograficky pozmění výrobní a dodavatelské sítě. Politická tranzice poskytne faktorový rámec pro dynamiku integrace megaregionu do Pax Americana nebo Pax Sinica. Ve střednědobém až dlouhodobém horizontu se prohloubí vliv procesů autokratizace spíše než demokratizace. Relativně náhlá politická změna jednoho z hlavních aktérů výrazně posune mocenské váhy s dopady majícími rozměr černé labuti v rámci asijského bezpečnostního superkomplexu, jádrové oblasti Indo-Pacifiku. Klíčová bude role ASEAN. Případné oslabení či destabilita uskupení “zevnitř” nebo “zvenčí” případně otevře mocenské vakuum v celém megaregionu, což povede v jeho fragmentaci.

I když se jedná o málo pravděpodobný scénář, významný zlom (s potenciálem černé labutě) pro celou Asii představuje možná nestabilita a pád komunistického režimu v Pekingu. Frakcionizmus uvnitř Čínské komunistické strany (ČKS), a také vnitřní sociální napětí a nárůst občanského odporu, vyústí ve vážnou politickou a ekonomickou krizi. Odstavení současného prezidenta Si Ťin-pchinga, ať už na popud ČKS nebo z důvodu indispozice, povede k mocenskému boji v ČKS s přesahem do čínských provinciích. Zvýší se riziko separatismu rozvinutých bohatých a geograficky dobře situovaných provincií. Autoritářský systém tak bude čelit tlaku zevnitř, což povede ke změnám uvnitř ČKS i mimo ni. Výsledná nejistota připraví půdu pro změny v dynamice moci a pro mobilizaci politické opozice, včetně možnosti přechodu k demokratičtějšímu modelu vládnutí. Takový vývoj přinese významné změny v rovnováze sil v indo-pacifickém regionu a nepředvídaným způsobem ovlivní stávající mezinárodní vztahy a hospodářské vazby. Souboj politických sil uvnitř ČKS i navenek bude destabilizovat ČLR a ovlivní region minimálně na období jedné dekády. Situaci využije tchajwanská vláda, která naváže dialog s vybranými provinciemi s cílem prosadit vlastní politické imperativy.

Indie, země s dlouhou historií demokracie, bude čelit ve střednědobém horizontu (2030-2040) výzvám při udržování svých demokratických hodnot. Současný trend omezování svobody sdělovacích prostředků, oslabování soudnictví a rostoucí vliv nacionalistických sil vyústí v proces, který povede k nestabilitě demokratických institucí. Indický premiér Naréndra Módí si zachová většinovou podporu, neobjeví se jemu konkurující síla, a tudíž se signály demokratického backslidingu v krátkodobém horizontu prohloubí. Vláda zaujme autoritativnější přístup k vládnutí. Budování kultu osobnosti premiéra a netolerance kritiky jeho politiky ze strany vládních orgánů dále posílí hinduistický nacionalismus. To povede k útlaku opozice a menšin (hlavně muslimských). Zhoršující se nerovnost a sociální napětí přivedou k moci populisticko-radikální politické síly. Regionální ambice Indie porostou a vyvolají soupeření o dominanci v Bengálském zálivu a Indickém oceánu. Takový vývoj bude mít dopad na mezinárodní vnímání Indie jako demokratické mocnosti, na regionální stabilitu a obchodní vztahy s ASEAN a západními zeměmi. Případná změna indického režimu do autokracie bude mít dalekosáhlé dopady na regionální bezpečnost, nejen na okolní státy. Ekonomický růst v kombinaci s nacionalismem a zbrojením zvýší riziko konfliktu napříč Indo-Pacifikem.

Vzhledem k rostoucím geopolitickým tlakům bude ASEAN čelit riziku nestability až rozpadu. Stávající rozdíly mezi členskými státy v otázkách bezpečnosti, obchodu a politických systémů budou eskalovat do bodu, kdy ASEAN přestane být funkčním blokem a katalyzátorem míru. Ekonomické a národní zájmy jednotlivých zemí budou převažovat nad kolektivními cíli a region se rozpadne na jednotlivé frakce států s podobnými zájmy. Současný tlak ČLR na aktéry územních sporů v Jihočínském moři (hlavně Vietnam a Filipíny) s využitím bilaterální podpory Kambodže, potenciální autokratizace Indonésie či mobilizace Filipín směrem k větší vojenské spolupráci s Japonskem a USA, v různé míře podpoří odstředivé tendence se střední pravděpodobností (2030-2040). Výsledný kolaps způsobí chaos v jihovýchodní Asii, otevře dveře pro mocenské hráče (především ČLR, Indii) a vytvoří bezpečnostní vakuum, které znepokojí celý megaregion. Zachování ASEAN zůstane ve světovém zájmu významným prvkem. Jeho demilitarizace a integrace zůstane hlavním předpokladem tvorby spolupráce a prosperity v celém Indo-Pacifiku. Proto se jedná o scénář zařazený do úrovně potenciálně vysokého vlivu.

Případná náhlá změna režimu v ČLR, Indii, USA nebo v Japonsku – ať už v důsledku vnitřních krizí, změn ve vedení či nárůstu populistických a nacionalistických nálad – změní dynamiku vztahů a zpochybní stávající bezpečnostní a ekonomické rámce v Indo-Pacifiku. V ČLR bude eskalovat napětí v Jihočínském moři a na Tchaj-wanu, vyvolá militarizaci regionu a otřese důvěrou v globální dodavatelské řetězce. V Indii změna vedení povede k izolacionistické politice a ovlivní čtyřstrannou alianci QUAD a partnerské vztahy, jejichž cílem je vyvážit vliv ČLR. Případné roztříštění ASEAN, stabilizační síly v jihovýchodní Asii, v důsledku vnějších tlaků nebo vnitřních rozporů, vyústí k nejednotnosti bloku a vystaví region mocenským bojům a ekonomické nestabilitě, což podkope spolupráci v otázkách od námořní bezpečnosti po odolnost vůči klimatickým změnám. Vzniklé vakuum povede k většímu počtu vnějších intervencí, což destabilizuje již tak křehkou regionální rovnováhu a donutí země přehodnotit spojenectví v nejistém a potenciálně nepřátelském prostředí.