Scénáře vývoje pro Afriku a Blízký východ

Klíčovou trajektorií tohoto scénáře je rozevírání nůžek mezi stabilními a nestabilními státy Blízkého východu a Afriky. Většina států v obou regionech již nyní čelí dlouhodobým strukturním tlakům ovlivňujících negativně kvalitu a stabilitu jejich institucí, mezi které patří například dlouhodobě slabý ekonomický výkon nebo trvající koloniální vlivy. Zvýšený tlak na státní instituce vytvářejí také klimatické změny a s nimi spojená proměna životních podmínek a migrační pohyby uvnitř států i mezi státy.

Zatímco obecná slabost státních institucí a jejich neschopnost plnit své základní funkce podrývají legitimitu státních institucí, otevírají zároveň prostor pro protestní a povstalecká hnutí. Tato hnutí těží i z ideologické volatility blízkovýchodních a afrických populací odcizených od svých státních institucí. Ideologické vakuum je vyplňováno sektářskými, etnickými a dalšími aktéry, stejně jako výbuchy nespokojenosti vyvolanými odmítnutím neefektivních a nereprezentativních politických systémů a lídrů. Souběh těchto trendů v budoucnu povede přinejmenším v některých státech ke změnám režimů a prohloubení nestability.

Rozdílná reakce na tyto trendy prohloubí zároveň rozdíly mezi zeměmi s relativně stabilními politickými institucemi a dostatečně výkonnými ekonomikami a těmi, které je postrádají. V rámci tohoto scénáře bude docházet k rostoucí nestabilitě ve státech sahelského pásu, střední Africe a do jisté míry také ve státech severní Afriky a Blízkého východu. Výsledný scénář proto označujeme jako ostrovy stability kombinované s různým způsobem selhávajícími či rozpadlými státy existujícími v rámci dlouhodobého stádia nefunkčnosti.

Džihádistické, etnické a další povstalecké síly postupně v Sahelu a západní Africe ovládnou rozsáhlá venkovská území, silně ovlivněné dopady klimatické změny a nestabilitou přelévající se mezi různými zeměmi. Státní složky se omezí na kontrolu klíčových populačních center a klíčových zdrojů nerostných surovin, kde jim v kontrole teritoria pomůže i pestrá směsice soukromých a zahraničních ozbrojenců, spolu s klíčovými spojenci v podobě regionálních mocností. To zároveň dále omezí funkčnost politických institucí a jejich propojení s populací. V některých zemích regionu nespokojenost s vývojem a neschopností státních složek zajistit mír a prosperitu povede k dalším pokusům o převrat. Ačkoli tyto pokusy v některých zemích uspějí, přinesou spíše prodloužení tranzičního procesu a geopolitické lavírování nových elit mezi různými globálními a regionálními silami než nový udržitelný politický systém. Nestabilita spojená s aktivitou nestátních ozbrojených organizací a uprchlíky se rozšíří i do periferií prozatím stabilnějších států (Senegal, Mauretánie) a povede k tlaku na jejich centrální instituce. V kontextu rozpadu sousedních států budou nicméně právě tyto stále stabilní státy získávat silnější zahraniční podporu a budou využívány jako logistické okno do světové ekonomiky.

Politicky více ukotvené instituce zemí severní Afriky (s výjimkou Libye) podpořenými jak zdroji z nerostných surovin, tak i zahraniční ekonomickou a politickou podporou, umožní jejich režimům u udržet se u moci a přežít nástupnické krize navzdory rostoucím vlnám občanské nespokojenosti. Ty budou v severní Africe vycházet jak z nereformovaných autoritářských politických systémů a neschopnosti zajistit odpovídající úroveň veřejných statků, tak i z dopadů klimatické změny a s ní spojených přírodních katastrof (lokální záplavy, či požáry). Právě neschopnost odpovídající reakce na tyto krize ukazuje na nedostatky ve vládních politikách a bude dál zvyšovat nespokojenost populace. Na státy severní Afriky bude zároveň ještě více než dříve dopadat nestabilita na jejich jižní hranici a dopady tamních konfliktů v podobě migračních pohybů i aktivit nestátních ozbrojených aktérů. Udržení se místních režimů u moci tak bude spíše výsledkem zahraniční podpory a politické odolnosti klíčových bezpečnostních a mocenských elit než adaptačních reforem. Paradoxně, hrozící nestabilita plynoucí z režimního kolapsu ve státech typu Maroka, či Egypta bude spíše znamenat posílení zahraniční podpory od evropských států a regionálních mocností, které nemají na rozpadu těchto států a jejich režimů zájem. Právě tento vývoj ale povede zároveň k pokračujícímu odcizení populace od vládnoucích režimů.

Země Levanty a Arabského poloostrova budou představovat výrazné protipóly v podobě vývoje svých institucí. Státní instituce v Libanonu, Iráku, či Sýrii i přes omezenou zahraničí podporu a zdroje poskytnuté pro post-konfliktní rekonstrukci nebudou ani nadále plnit své základní funkce. Mezinárodní podpora (ať již ze strany západu, Ruska či regionálních mocností) zde nicméně dokáže udržet základní bezpečnostní funkce státu v podobě některých funkcí ozbrojených složek a jejich kombinace se soukromými a paramilitárními organizacemi. Efektivní politická kontrola území v těchto zemích bude rozparcelována mezi jednotlivé politické strany, klany a milice definované na sektářské, etnické či politické bázi. Státy Perského zálivu se oproti tomu dokáží díky existujícím ekonomickým prostředkům adaptovat na postupný úbytek zájmu o fosilní paliva i na dopady klimatické změny. Saúdská Arábie, stejně jako Katar a Spojené Arabské Emiráty budou představovat nadále aktéry schopné ovlivňovat dění ve zbytku regionu Blízkého východu, ale i v Africe.

Ve zbytku Afriky, zejména v regionech východní a jižní Afriky, se situace bude vyvíjet odlišně. Země jako Etiopie, Somálsko a Jižní Súdán se nezvládnou vyprostit z vleklých konfliktů, často posilovaným etnickým a politickým napětím, ale také rostoucími problémy spojenými s klimatickými změnami, jako jsou sucha a neúroda. Například v Etiopii pokračující etnické konflikty a boj o kontrolu nad regionem Tigray vážně oslabí schopnost centrální vlády udržet stabilitu. V Somálsku, kde vláda bojuje s teroristickými skupinami jako al-Šabáb, zůstávají státní instituce slabé a závislé na zahraniční pomoci, zatímco regionální vlády čelí vážným výzvám spojeným s nedostatkem základních služeb.

Jižní Afrika se sice vyhne přímým konfliktům, ale bude dále čelit zvyšujícím se sociálním a ekonomickým problémům, včetně vysoké nezaměstnanosti, nerovnosti a kriminality, což postupně povede ke zpochybňování jejích demokratických institucí. Pro další státy regionu přinesou otřesy v JAR zhoršení ekonomických problémů a politickou nestabilitu (Zimbabwe). Ekonomické problémy a bezpečnostní výzvy se tak promítnou do toho, že státy Subsaharské Afriky budou nadále silně závislé na mezinárodní pomoci, zatímco lokální vlády se budou snažit balancovat mezi zahraničními zájmy a vnitřními tlaky na reformy, což je staví do obdobně křehké pozice jako státy v západní Africe a Sahelu. V některých státech, například v Ugandě, se širší regionální nestabilita propojí také s nástupnickou krizí po smrti jejich dlouhodobých vládců.

Ve státech EU a v rámci společné zahraniční politiky bude pokračovat napětí mezi deklarovanou politikou lidských práv, mezinárodního práva a demokracie a spoluprací s různými typy regionálních autoritářských režimů, které budou schopné zajistit určitou míru stability na jižní evropské hranici. S ohledem na křehkost regionálních autoritářských institucí a vysokou míru soupeření různých regionálních aktérů bude nicméně EU nucena konstantně reagovat na rychle se rozvíjející krize a kolabující státy.

Blízký východ a Afrika se budou nacházet v chaosu, dojde k bezprecedentnímu zhroucení státních struktur, které povedou k masivnímu rozkladu starých mocenských center a vzniku nových, turbulentních entit. Státy, jaké jsme dosud znali, přestanou existovat ve své dosavadní podobě, a nový svět bude tvořen fragmentovanými zónami, v nichž se prolínají konflikty, politické vakuum a radikální transformace. V Africe se autoritářské režimy, které léta vládly železnou pěstí, náhle zhroutí pod náporem narůstajících demografických tlaků, ekonomických krizí a vnitřních konfliktů. Státy, které se ještě nedávno považovaly za stabilní, se budou rozpadat doslova před očima. Armády převzaté vojenskými juntami a místními milicemi budou vlády státu vytlačovat, což povede k nárůstu násilí a humanitárních katastrof. Vzniknou nové mocenské struktury, ale ty se budou rychle vyčerpávat, jak se jednotlivé regiony začnou bít o území a kontrolu nad přírodními zdroji, zejména vodními a energetickými.

V Sahelu, rozlehlé oblasti, která se nikdy nedokázala zcela stabilizovat, dojde k úplnému kolapsu. Státy, jako Mali, Burkina Faso a Niger, se rozpadnou na malá území, kde různé etnické a náboženské skupiny budou soupeřit o moc. Vojenské junty, které se dostanou k moci, nebudou mít žádnou autoritu ani prostředky k obnovení pořádku, což povede k vytvoření zón, kde bude dominovat anarchie a násilí. Sousední státy budou ovlivněny rostoucím přílivem uprchlíků, kteří budou utíkat před stále většími konflikty, a region se stane ohniskem chaosu, který bude vyžadovat zásah mezinárodních sil.

Na Blízkém východě dojde k postupnému rozpadu režimů, které dosud přežívaly díky silné osobní autoritě vůdců. Ekonomické problémy a vyčerpání přírodních zdrojů, stejně jako nespokojenost obyvatel, vyústí v masové protesty a neklid. Po pádu některých režimů nastane vládní vakuum, které přivede regiony do nového cyklu konfliktů o moc, přičemž sousední země budou zasahovat v rámci snahy o kontrolu nad strategickými oblastmi. V důsledku těchto otřesů budou napjaté vztahy mezi státy Blízkého východu eskalovat, přičemž zintenzivní rivalita a vojenské střety, které se budou šířit i do dalších částí Asie a Afriky.

V regionu subsaharské Afriky vzrostou separatistické tendence, kdy oblastní konflikty a etnické napětí způsobí vznik nových politických subjektů. Mnohé z těchto nových entit budou čelit neuznání na mezinárodní úrovni, což bude ještě více komplikovat stabilizaci regionu. Tento domino efekt povede k řadě mezistátních střetů, jež se budou týkat sporů o hranice a zdroje. V novém geopolitickém uspořádání, které se v průběhu 21. století vyvine, se objeví nové regionální mocnosti, jejichž vzestup bude zásadní pro formování politického prostředí. V západní Africe se silné vojenské a ekonomické expanze jednoho regionálního hráče (pravděpodobně Nigérie) rozšíří na okolní země, čímž dojde k vytvoření nové sféry vlivu. Východní Afrika, dříve ovládaná nestabilními státy, zažije vzestup nových aktérů, mezi nimiž se může objevit i Etiopie jako regionální hegemon, který si v rámci své expanze podmaní části Somálska a Eritreje. Tento nový rozdělený svět povede k častějším vojenským střetům a dlouhotrvajícím konfliktům mezi nově vzniklými entitami a bývalými centrálními vládami. Státy, které budou schopny zůstat silné a stabilní, budou v řádech jednotek. Ostatní země, propadající do chaosu, budou obklopeny vlnami zkázy, přičemž na jejich okraji vzniknou zóny zcela ovládané nestátními vojenskými skupinami a teroristickými organizacemi, což povede k extrémnímu poklesu obyvatelstva a rozsáhlým migracím.

Tento scénář vyústí v krajní formu zkázy, která se bude týkat nejen politických struktur, ale i samotného přežití civilizace v těchto oblastech. Ekosystémy, na nichž byly založeny bývalé státy, se zhroutí pod tlakem bezprecedentního využívání přírodních zdrojů, klimatických změn a lidských aktivit. Po úplné destrukci některých regionů dojde k vytvoření „bílých míst“, kde nebude žádná státní moc, kde zůstanou pouze zoufalé enklávy přeživších, odkázaných na dočasné koalice, které budou existovat pouze za účelem přežití. Tento extrémní scénář povede k širší destabilizaci globálního systému, což si vynutí zásahy i ze strany globálních mocností, které budou muset čelit novým formám humanitární krize, jenž překročí všechna dosavadní měřítka.

Série politických a bezpečnostních krizí na jižních hranicích EU povede k nárůstu pociťovaného ohrožení a nutnosti zabezpečit jižní hranici. S ohledem na významné náklady a konstantní pocit tlaku na společné hranici povede tento vývoj k růstu protimigračních a populistických stran v evropských zemích a k dalšímu zpochybňování role a efektivity společných evropských institucí.

Afrika je společně s Blízkým východem jedním z nejzranitelnějších regionů, co se týče důsledků globální změny klimatu. To dokládá také zpráva OSN z roku 2018, podle které téměř 6 miliard lidí bude do roku 2050 trpět nedostatkem pitné vody, z nichž velká část bude žít v Africe a na Blízkém východě. Zvýšení průměrné teploty o 2 °C, bude znamenat podle odhadů pokles dostupnosti pitné vody o 15-45 % do roku 2050. Tento nedostatek vody povede k snižování HDP, což ohrozí udržitelný ekonomický rozvoj v oblasti.

Nedostatek pitné vody povede ke sporům o její zdroje, což v už tak nestabilních zemích může vést ke vnitrostátním nepokojům (Irák, Jordánsko). Dojde k eskalaci mezinárodních konfliktů, především o vody Nilu mezi Etiopií, Súdánem a Egyptem v souvislosti s přehradou GERD v Etiopii na horním toku Modrého Nilu. Vyhrocení politických sporů v důsledku sporů o regulaci Eufratu, propojených s nedořešeným statutem severní Sýrie, se promítne také do vztahů mezi Tureckem, Sýrií a Irákem. S nedostatkem vody se bude vyrovnávat oblast Čadského jezera, které se již z více než 26 000 km² v roce 1960 zmenšilo na současných méně než 1 500 km². V důsledku vysychání jezera bude nadále docházet k zasolování půdy, v důsledku čehož se stane daná oblast nevhodná pro zemědělskou výrobu. Nedostatek vody povede k desertifikaci a nedostatku potravin. Oblasti, které se stanou nevhodné pro zemědělskou produkci, se stanou zcela závislými na dodávkách potravin ze zahraničí, především z Evropy. V důsledku této závislosti se vybrané státy (především státy Sahelu, východní Afriky), které jsou nejvíce ohroženy hladem, stanou zranitelnější. Výkyvy v cenách potravin budou nadále závislé do značné míra na geopolitických faktorech, jako je vývoj války na Ukrajině, která je jedním z největších exportérů obilí do Afriky. K nedostatku vody v důsledku globálních změn klimatu se připočte rovněž špatný management vodních zdrojů ve vybraných afrických státech. Například v JAR je spojen se špatným vládnutím, korupcí a nekvalitní infrastrukturou.

Nedostatek vody povede k migračním vlnám v rámci regionu, ale také mimo něj a migrace se nově začne čím dál více přelévat směrem do Evropy. Migrace v Africe bude probíhat spíše v rámci jednotlivých zemí než mezinárodně. Podle Global Centre for Climate Mobility bude do roku 2050 v pohybu 5 % z dvoumiliardové africké populace. Největší migrační vlny budou v oblasti Sahelu v důsledku vysychání Čadského jezera. Dojde také ke zvýšené mobilitě pasteveckých komunit v oblastech Súdánu (Dárfúr), Somálska a Sahelu v důsledku potřeby hledat nové pastviny pro dobytek a zdroje vody. Zvyšující se hladina moře povede k migraci z pobřežních oblastí dále do vnitrozemí. V severní Africe by mohlo být v důsledku toho až 19,3 milionů vnitřně vysídlených “klimatických migrantů” do roku 2050, což bude tvořit až 9 % očekávané populace subregionu. Migrace povede k dalším sporům o zdroje pitné vody a ke konfliktům mezi původními obyvateli a nově příchozími, především v oblastech, které už nyní trpí nedostatkem zdrojů. Migrace v důsledku klimatických změn navíc zvýší riziko nových epidemií v důsledku špatné hygieny a nedostatečné sanitace v uprchlických táborech. To bude mít za následek rychlejší šíření nemocí v oblastech s vyšší koncentrací obyvatel. Kromě toho migrace obyvatel z rurálních oblastí společně s dobytkem nebo zvířaty povede k většímu rozšíření zoonóz.

V důsledku globální změny klimatu bude v regionu Afriky a Blízkého východu docházet ke značným výkyvům počasí, které povedou k vlnám veder, suchu, nedostatku srážek, ale také k záplavám a zvyšování hladiny moře. Klimatická změna přinese nutnost se připravit na krizové situace a výskyt epidemií v oblastech dosud nezasažených. Nově se budou šířit nemoci přenášené komáry jako malárie nebo horečka dengue v oblastech, ve kterých se tato onemocnění doposud nevyskytovala.

Africké a blízkovýchodní státy se budou adaptovat na klimatickou změnu mimo jiné také pomocí odklonu od fosilních paliv, což bude mít ekonomické důsledky pro státy MENA a subsaharské Afriky, které do velké míry v ekonomické oblasti spoléhají na export fosilních paliv – ropy, zemního plynu. Tyto důsledky budou nejpatrnější v ropných monarchiích Zálivu, Alžírsku, Libyi, v subsaharské Africe se dotknou Angoly nebo Nigérie. Region zároveň disponuje možnostmi využití obnovitelných zdrojů energie, především solární nebo větrné, které budou znamenat významné ekonomické a sociální příležitosti rozvoje.

Region Afriky a Blízkého východu se bude muset do roku 2050 vyrovnat také s demografickými změnami, které budou ovlivňovány globální klimatickou změnou. Přestože i v Africe klesá porodnost, mnoho afrických zemí má stále vysoké tempo růstu populace (Nigérie, Konžská demokratická republika, Etiopie). Do roku 2050 africká populace naroste až na 2,4 miliardy obyvatel, přičemž Nigérie se stane třetí nejlidnatější zemí světa. Afrika je nejmladším kontinentem s věkovým mediánem 18,8 let. Zároveň průměrná délka dožití v Africe poroste až cca na 70 let, samozřejmě s regionálními rozdíly. Demografická struktura Blízkého východu prochází změnami, které jsou ale regionálně diferenciované. Především státy Perského zálivu se potýkají se stárnutím populace, oproti tomu jinde (Jemen, Palestina) tvoří výrazný podíl populace mladší 25 let. Rychlý populační růst společně s rostoucí nadějí na dožití budou vyvíjet tlak na zdroje a sociální infrastrukturu v celém regionu. Demografické změny se budou promítat také do vzdělávací oblasti, kde bude vytvářen tlak na vytváření větších kapacit pro základní vzdělání populace afrických států a rovněž vyššího vzdělání (střední školy a univerzitní vzdělání) ve vyspělejších regionech.

Afrika se nadále bude potýkat s problémy ve veřejném zdraví, jako je vysoká incidence HIV/AIDS. V důsledku pozitivního zlepšení v poskytování zdravotní péče dojde k postupnému snižování dětské úmrtnosti. Snížení úmrtnosti při porodu a celkově zlepšení zdravotní péče a vzdělanosti povede k ekonomickému rozvoji kontinentu. Zároveň však bude mít klimatická změna negativní dopad na veřejné zdraví v důsledku vyšší pravděpodobnosti výskytu epidemií. V případě vypuknutí takovýchto epidemií bude nezbytná globální solidarita a rychlý zásah ve formě vývinu nových nebo dodávkách existujících vakcín a léků. V případě rozšíření epidemií do dalších oblastí světa pak bude problematická nedostatečná výrobní kapacita léčiv a vakcín, což povede k jejich nerovné distribuci v různých regionech, přičemž Afrika se bude potýkat s jejich nedostatkem.

Do roku 2050 se udrží tempo růstu měst ve výši 3,5 % ročně. Podíl afrického městského obyvatelstva se do roku 2030 zvýší na 50 % a 60 % do roku 2050. Vysoká míra urbanizace bude znamenat narůstající potřebu nezávadných zdrojů pitné vody ve městech. V důsledku stěhování obyvatelstva z venkovských oblastí do měst hrozí nedostatek potravin. Ve velkých megalopolích budou v důsledku urbanizace vznikat nové slumy a budou nadále narůstat počty obyvatel ve slumech již existujících. Růst velkých afrických megalopolí jako Lagos, Kinshasa, Nairobi nebo Johannesburg bude vytvářet tlak na bezpečnost ve městech, jejich udržitelnost a liveability. V souvislosti s pokrokem ve vývoji nových technologií a konceptu SMART cities bude docházet k jejich využití v městském plánování ke zlepšování kvality života ve městech. Klimatická změna s sebou ponese také požadavek na využívání zelených technologií i tradičních postupů k ochlazování měst (př. vysazování stromů a zeleně v Nigeru). Rovněž oblast MENA je vysoce urbanizovaná. Vysoký podíl urbánní populace znamená také příležitost pro využití bezemisních způsobů dopravy ve městech a rozvoj nových, smart technologií pro zvýšení kvality života v urbánních centrech.

S demografickými a klimatickými změnami bude souviset také pokračující a zvětšující se nerovnost v přístupu ke zdrojům. Jedná se jak o ekonomické nerovnosti a rozdělení zisku z těžby nerostných surovin, tak také o nerovnosti v přístupu ke vzdělání a dalším sociálním benefitům. V důsledku pokračující postkoloniální struktury afrických ekonomik bude nadále velký podíl států závislých na těžbě nerostných surovin, který sice generuje zisk, ovšem nerovnoměrně rozdělen; v Africe velká část zisku navíc putuje zahraničním vlastníkům těžebních firem, což se týká například těžby mědi v Zambii.

Přístup ke zdrojům často podmiňuje politickou moc a vede k rozsáhlému klientelismu či nárůstu kriminality. Nerovnost a kriminalita je rostoucí bezpečnostní problém v oblasti jižní Afriky a především JAR, která má jednu z nejvyšších měr vražd celosvětově. Budou se také prohlubovat rozdíly mezi příjmy horních 10 % a příjmy spodních 50 % a poklesnou příjmy a význam střední třídy. Většina ekonomik na Blízkém východě bude vykazovat strukturální problémy a rostoucí míru nerovností. Neformální sektor bude v Africe a na Blízkém východě významným tvůrcem pracovních míst, zejména v zemědělství, drobném obchodu, řemeslných odvětvích a službách. Bude také důležitým zdrojem příležitostí pro migranty a uprchlíky, kteří budou mít omezený přístup k formálním zaměstnání. Vzhledem k narůstajícímu poměru mladé populace v regionu Afriky a Blízkého východu pak bude vyvíjen tlak na vytváření nových pracovních příležitosti.

S nárůstem socioekonomických nerovností bude nadále klesat legitimita vládnoucích režimů. V minulosti se tato nespokojenost přelila do revolucí Arabského jara či vlny povstání z roku 2019. S narůstající emancipací občanské společnosti a dostupností informací (i skrze sociální sítě) bude koordinovaná nespokojenost narůstat také v afrických státech, především v těch, které mají určitou míru demokracie (JAR).

Tento scénář ukazuje, že Afrika a Blízký východ se do roku 2050 bude muset vyrovnat s důsledky klimatické změny a demografickými tlaky. Očekávají se především migrační vlny v důsledku nedostatku vody a potravin a zpomalení ekonomického růstu. V souvislosti s narůstající nadějí na dožití a zlepšením veřejného zdraví čeká region populační nárůst. V důsledku demografických změn a efektu klimatické změny se budou transformovat ekonomiky afrických a blízkovýchodních států, což může být vnímáno jako veliká příležitost pro rozvoj.

Nové nemoci se rozšíří na evropský kontinent. To povede na jedné straně k vytvoření nových evropských institucí zaměřených na monitorování šíření epidemií a na společnou reakci v kontextu rozpadu mezinárodních zdravotních institucí. Na druhé straně se v evropských zemích posílí negativní názory na migraci do Evropy, spojované v rámci veřejné debaty s nestabilitou a nemocemi.

Afrika a Blízký východ budou procházet katastrofálními změnami, které zcela přetvoří jejich krajiny a sociální struktury. Tento scénář se odehrává v prostředí, kde klimatické extrémy, masivní degradace životního prostředí a katastrofální změny veřejného zdraví vytvoří bouři problémů s globálními důsledky. Srážky budou i nadále klesat, přičemž některé regiony, jako Sahel a východní Afrika, zažijí nezvykle silné výkyvy mezi dlouhými obdobími sucha a přívalovými dešti. V některých oblastech bude snížení srážek o více než 30 %, což povede k dramatickým změnám v dostupnosti vody. To způsobí, že většina těchto regionů zažije zhroucení zemědělství a masivní potravinové krize, které postihnou miliony lidí.

V oblastech, kde jsou zemědělské a vodní zdroje již nyní napjaté, bude degradace půdy a rostoucí teploty neúnosné. V zemích jako je Sahel a východní Afrika, kde průměrné srážky už nyní představují problém, klesnou vodní hladiny řek až o 70 %, což nevratně poškodí zemědělskou kapacitu. Ztráta úrodné půdy, spolu s masivním znečištěním a degradací krajiny, způsobí rozšiřování neobyvatelných oblastí a zhoršení kvality života pro miliony lidí. Tento pokles zdrojů povede k migračním vlnám bez precedentu, kde tisíce lidí, bojujících o přežití, budou prchat do sousedních zemí, čímž dojde k sociálním nepokojům a výbuchu násilí.

Klimatické změny zasáhnou i Blízký východ, kde teploty vzrostou o více než 2,5 °C, což způsobí teploty přes 50 °C v mnoha oblastech během letních měsíců. Tyto extrémní teploty způsobí zánik místní zemědělské produkce, zhorší kvalitu života a přispějí k ekologickému kolapsu. Vysoké teploty ve spojení s poklesem srážek o 20-30 % přivedou některé oblasti k totálnímu vyčerpání vodních zdrojů, což postihne nejen každodenní život, ale i tak napjaté vztahy mezi zeměmi, které budou bojovat o přístup k pitné vodě.

Ve spojení s touto katastrofální degradací přírodních podmínek dojde k neřízeným zdravotním krizím, jejichž rozsah bude nemyslitelný. Epidemie nových, vysoce nakažlivých patogenů, jako je ebola, virus Marburg nebo jiné tropické nemoci, se stanou běžným jevem. S rostoucími teplotami a neudržitelnými hygienickými podmínkami se zvýší šíření malárie, cholery a dengue. Zdravotní infrastruktura, která je už dnes na pokraji kolapsu, nebude schopná čelit těmto výzvám, což povede k milionům mrtvých a nezvladatelným humanitárním katastrofám. Ty budou mít za následek redukci africké populace. Navíc se začne šířit nový, neznámý patogen, který se na základě změn klimatu adaptoval a stal se vysoce nakažlivým. Tento patogen, původně neškodný, začne mutovat ve vodních zdrojích a šířit se mezi populacemi. Kombinace teplého a vlhkého počasí, změny ekosystémů a ztráta zdravých vodních zdrojů umožní tomuto patogenu bleskové rozšíření. První případy se objeví v odlehlých oblastech, ale rychle se rozšíří do městských center, kde si jeho přítomnost vyžádá masivní ztráty na životech. Zdravotní systémy, již pod tlakem předchozích krizí, se začnou hroutit.

Sociální nepokoje, způsobené rostoucím nedostatkem potravin, vody a zdraví, budou rychle eskalovat. Mnoho oblastí se dostane do stavu, kdy nebude možné udržet vládu, což povede k rozpadu stávajících států a vznikům nových, nestabilních konfliktů. Tyto krize nebudou mít jen lokální dopady, ale způsobí masivní migrační vlny, které postihnou nejen region, ale i sousední kontinenty, čímž budou ohroženy globální bezpečnostní struktury. Mezinárodní společenství se pokusí o záchranu, ale humanitární pomoc bude zcela nedostatečná a neschopná vyřešit tuto rozsáhlou krizi. Bezprecedentní masivní migrace a konflikty o zdroje budou destabilizovat globální politiku a ekonomiku. Regiony, které byly kdysi živými a prosperujícími, se změní v ruiny, plné konfliktů a chaotických vládců, kteří budou soutěžit o poslední přeživší zdroje. V této temné vizi bude Afrika a Blízký východ zasaženy změnami, které zcela změní mapu světa.

Tyto negativní jevy poté ohrozí i země Evropské unie, a to jak v podobě migračních pohybů směřujících do bezpečnějších a stabilnějších zemí, tak v podobě destabilizace ekonomických vazeb a logistických dodavatelských řetězců. EU tak bude nucena asertivně hledat nové spojence i mezi řadou lokálních warlordů a dalších nestátních aktérů, zatímco bude pokračovat v uzavírání se okolnímu světu a opevňování svých hranic.