Scénáře vývoje pro Ameriky

Hluboká polarizace ve Spojených státech a Kanadě vede ve 30. letech 21. století k významnému přeskupování moci mezi centrální vládou a jednotlivými státy a provinciemi. Proces započne ke konci 20. let ve Spojených státech, kdy po sérii velmi těsných výsledků prezidentských voleb je pro leadery země stále těžší budovat silný vládnoucí mandát a legitimitu, obzvlášť když obě politické strany neustále využívají argument volebních machinací pro podrývání vítezství opozice. Neochota i neschopnost efektivně regulovat využívání umělé inteligence v politických kampaních dále umožňuje prohlubování politických příkopů.

V důsledku stoupá v USA politické násilí a množí se vznik paramilitárních bojůvek, resp. „milicí“, jejichž existence je z hlediska ústavnosti rozporuplná, a i proto k jejich systematičtějšímu potlačení nedojde. Milice se budou organizovat na úrovni jednotlivých států, ale nikdy nedosáhnou koordinace napříč celou federací. Častěji se budou objevovat lokální politici podporovaní milicemi, kteří budou volat po větší autonomii svých států na federální vládě. Aby se zamezilo štěpení unie a rostoucím lokálním konfliktům mezi milicemi asociovanými s oběma hlavními politickými stranami, budou americký Kongres i Nejvyšší soud nakloněni rozhodovat ve prospěch práv států, a tak delegovat pravomoci směrem od Washingtonu DC k jednotlivým státům. Tento proces dále upevní vznik ryze demokratických a ryze republikánských států napříč USA. Státy se však nesdruží do bloků, jak to bylo během občanské války, ale budou představovat nesourodou mozaiku napříč celým územím a z USA se de facto stane konfederace. Imigrace do země bude tou dobou významně omezena profesionálními a národnostními kvótami a nelegální přechod hranic díky novým technologiím a komplexu zdí téměř nemožný. I navzdory vysoké míře automatizace má propad migrace negativní vliv na produktivitu americké ekonomiky, která má v roce 2035 rekordně vysokou poptávku po pracovní síle.

Podobné jevy bude možné sledovat i v Kanadě, kde politicky nezvládnutá imigrace dlouhodobě zvyšovala životní náklady ve 20. letech – zejména ceny nájmů a nemovitostí či vysokoškolského vzdělání. Společenské nálady povzbudí populistické strany a mezi nimi i ty nacionalistické/separatistické v Québecu, přičemž taktéž dojde k útlumu migrace do země. Kanada následuje americký příklad a poskytuje provinciím větší míru autonomie, a tak tříští svou jednotu.

Centrální vlády obou severoamerických sousedů jsou oslabeny a zaměřují se zejména na obrannou, zahraniční a obchodní politiku. Ovšem fragmentace zájmů napříč jejich správními celky štěpí i konsenzus ohledně implementace těchto pravomocí. Neustálé lavírování mezi severoamerickým propojením s Evropskou unií a vnímanou nutností zaměřit se na stabilitu v Indo-Pacifiku a rostoucí čínskou dominanci, vede k nekoherentní politice na obě strany. Latinská Amerika zůstává mimo americký fokus, čímž je však umožněn asertivnější pronikání Číny i Ruska do těchto zemí a získávání neformálního politického vlivu a koncesí na těžbu kritických surovin. V kapacitách USA je pouze možnost udržet si několik klíčových partnerů v Latinské Americe (zejména Mexiko). Zbytek států se začne přiklánět výhradně k čínským nabídkám spolupráce a stává se členy mezinárodních organizací vedených Pekingem jako je Regionální ekonomické partnerství (RCEP) – v roce 2035 přejmenované na Tichomořskou obchodní unii – či Šanghajská organizace pro spolupráci.

Ani při rostoucím vlivu Číny v Jižní Americe nevyhlásí Washington obnovenou verzi Monroeovy doktríny, a to z obavy z odvetných opatření ČLR (např. masivní prodej amerických dluhopisů či obnova dodávek fentanylu do USA skrz černý trh), ale i z neochoty doktrínu vojensky vymáhat. Latinská i Jižní Amerika jsou v důsledku na konci 30. let rozděleným regionem, kde se část států definitivně kloní k bližšímu partnerství s USA a další část k ČLR. Zároveň se v tomto rozdělení jasněji ukazuje dělící linie podél autokratických a demokratických režimů.

Čína z mocenských důvodů podporuje a pěstuje autokratické režimy, jelikož ji takové politické nastavení umožňuje efektivněji vytvářet svůj vliv. Čínské investice do těžební infrastruktury ve Venezuele výrazně urychlí čerpání ropných zásob na začátku 30. let, čímž se stabilizuje politická i hospodářská situace v zemi a Peking bude úspěch tohoto partnerství využívat pro svou propagandu napříč regionem. Rijský pakt, jakožto regionální bezpečnostní architektura, se definitivně rozdrolí a je ze strany USA nahrazen pouze bilaterálními bezpečnostními dohodami, připomínající systém „hub and spokes“ z období studené války ve Východní Asii.

„Rozpojenost“ USA umožňuje i větší míru revisionismu na globální úrovni. Nové sféry vlivu vytvářejí křehkou rovnováhu moci mezi dvěma bloky, ale ve svém důsledku poskytují relativně stabilní prostředí pro mezinárodní vztahy. Vnitřní problémy neumožňují Spojeným státům hrát velmi aktivní roli v mezinárodní politice, což umožňuje Pekingu více prosazovat své vlastní normy a vize pro mezinárodní společenství na úkor norem liberálních. Satisfakce ČLR se svým velmocenským statusem přispívá k tomu, že soupeření s USA nepřerůstá v kinetický konflikt či významné proxy války. Např. i venezuelské nároky na oblast Essequibo, byť podporované ze strany Číny, nejsou uskutečněny díky silné vazbě Guyany na Spojené státy a neochoty ČLR asistovat Caracasu při konfliktu.

Ve druhé polovině 20. let 21. století ve Spojených státech kulminují obavy z neúnosné míry nelegální migrace do země, ze všudypřítomné drogové závislosti spojené s dostupností fentanylu, z rostoucí čínské asertivity v Tichomoří, Latinské a Jižní Americe a celkově z vytrácející se společenské koheze v důsledku politické a afektivní polarizace. Navzdory polarizaci však společenský tlak na řešení těchto problémů (včetně legislativních změn ve způsobu financování volebních kampaní) vyústí v řadu nadstranických (bipartisan) politických řešení. Úspěch těchto jednání začne pomalu obnovovat politický střed v americké politice, čímž postupně poroste vnímání důvěry ve federální vládu a její instituce a bude docházet k postupné depolarizaci.

Způsob řešení nelegální migrace se soustředí spíše na její zdroje. Spojené státy začnou mj. poskytovat finanční incentivy pro státy v Latinské Americe jednak pro to, aby zadržovaly migrační toky, ale zároveň pro jejich rozvoj, zlepšení životních podmínek a zejména boj s pašeráckými gangy a kartely. Tato strategie bude souviset i s bojem proti pašování chemikálií potřebných pro výrobu fentanylu do USA z ČLR přes země Latinské Ameriky. Washington se dohodne na rozsáhlém programu vysílání policejních jednotek či armády na boj proti kartelům přímo do zemí Latinské Ameriky.

Paralelně se snahami potlačit dodavatelské řetězce černého trhu a migrační toky přímo u zdroje, bude ze strany USA obnovena aktivnější role v podpoře demokracie v regionu. Ačkoliv bude tato politika „obnovy přátelství s Latinskou Amerikou“ finančně nákladná pro federální rozpočet, najde podporu mezi americkými voliči, jejichž významnější část budou ve 30. letech tvořit potomci imigrantů právě z dotčených regionů. Mezi konzervativními voliči budou rezonovat úspěchy politiky, které se relativně rychle projeví na nízkých počtech nelegálních migrantů či (ne)dostupnosti fentanylu.

Americká politika vůči jižním sousedům zároveň obnoví v určitých aspektech i Monroeovu doktrínu, tentokrát mířenou proti rostoucímu čínskému vlivu v oblasti. Aby se Spojené státy mohly věnovat vyvažování čínské asertivity i v Tichomoří, musejí výrazně omezit svou vojenskou i diplomatickou přítomnost v Evropě a do roku 2035 stahují 80 % svých jednotek z Německa a ponechávají si pouze vojenská logistická centra. V Indo-Pacifiku Spojené státy upevňují rámec minilaterálních uskupení (Quad; trilaterální spolupráce Jižní Korea-USA-Japonsko; Japonsko-Filipíny-USA apod.), přičemž pomáhají budovat interoperabilitu mezi vojenskými složkami daných států a zavádí režim sdílení technologií dvojího použití. Kvůli domácím problémům spojeným s rostoucí nezaměstnaností, nadprodukcí a ztrátou odbytišť v důsledku nových hospodářských politik v USA, EU a dalších zemích, využívajících subvence a netarifní bariéry (např. technologické a fytosanitární standardy), nebude Peking vyvíjet takový tlak na státy v Indo-Pacifiku, aby opouštěly trend sbližování s Washingtonem. Čína bude na počátku 30. let čelit krizi politické legitimity a dočasně se zaměří na vnitřní rozvoj, čímž se uvolní napětí v mezinárodním systému. Krize indického kapitalismu, která kulminuje na konci 20. let, vytvoří nutnost bližšího obchodního partnerství s USA – partnerství je ovšem ze strany Washingtonu podmíněno vojenskou spoluprací obou zemí a Indie tak opouští svou tradiční politiku strategické autonomie.

Pevná partnerství v regionu a relativní pokles čínského aktivismu ve druhé polovině 30. let umožňuje Spojeným státům praktikovat v Indo-Pacifiku strategii „vzdáleného vyvažování“ (offshore balancing), kdy za bezpečnost a stabilitu regionálního řádu stále více odpovídají (a mají na to kapacity) klíčoví lokální partneři USA – zejména Japonsko, Korea, Austrálie a postupně i Indie. Větší zodpovědnost a role regionálních partnerů v Indo-Pacifiku dále umožňuje Washingtonu se zaměřovat na politiku „přátelství“ v Latinské a Jižní Americe, která se stává prioritou.

Díky výrazným subvencím ze strany federální vlády ve 20. letech se ve 30. letech stává z USA leader v oblasti zelených technologií. Pro výrobu je však nutný přístup ke kritickým surovinám a minerálům, který vede Washington k prodloužení své politiky „přátelství“ nad rámec Latinské Ameriky a zasahuje to Jižní Ameriky, kde si zajišťuje relativně stabilní dodávky surovin. Úspěšná vlna posilování demokracie v Latinské Americe posílí pocit demokratizační mise Spojených států a vytváří v tomto ohledu tlak i na vybrané země Jižní Ameriky. Vzniká neformální pojmenování americké koncepce zahraniční politiky „Manifest Destiny 2.0“, která klade důraz na demokratizaci a budování společných obchodních standardů, významně propojujících celý region.

Nový pocit mise, společně se satisfakcí z uchování hegemonického statusu, obnoví kohezi americké společnosti a efektivitu její politiky. Ke konci 40. let však americký unilateralismus začne opětovně vyvolávat revizionistické tendence v reformované a stabilizované komunistické Číně. I státy Latinské a Jižní Ameriky začínají vyjadřovat nespokojenost nad normami a pravidly obchodu se Spojenými státy a zejména se standardy, které Washington pro obchod formuluje. Politika „Manifest Destiny 2.0“ byla zároveň náročná z hlediska veřejných rozpočtů a z toho důvodu se stává neudržitelnou. Následné ochabování amerického aktivismu v Latinské a Jižní Americe pomalu spouští další cyklus čínsko-amerického geopolitického soupeření.

Nacházíme se na počátku 40. let 21. století. Na severní části západní polokoule došlo v minulém desetiletí k „rozpojení“ Spojených států do volné a fakticky dysfunkční konfederace. Po střetech federální vlády s patriotickými domobranami a silami sdruženými do „Patriotického kongresu“ bylo cenou za vyhnutí se občanské válce přenesení pravomocí na jednotlivé státy včetně zahraniční politiky, kdy jižní křídlo udržuje významnější vztahy pouze s Mexikem za účelem ochrany svého území před nelegální migrací. Podobně jako v africkém Maghrebu zde vznikají tábory a detenční centra a mexická vláda je svými severními sousedy silně subvencována. Ve střední a jižní Americe došlo ve 30. letech kombinací lokálních problémů, zejména silné politické polarizace, prohlubujících se socioekonomických problémů především v souvislosti s neřízenou těžbou přírodního bohatství k hluboké krizi některých států a posílení národovecky zaměřeného populismu a autoritářství v jiných. Výsledkem bylo selhání mechanismů regionálního vládnutí a řada obnovených územních nároků (jako projevů populisty řízené externalizace domácí nestability), které vedly k ozbrojeným konfliktům zejména mezi Brazílií a jejími sousedy, Peru s Chile a Ekvádorem, Nikaraguou a jejími sousedy a Venezuelou a okolními státy. Tyto konflikty nevedly k jednoznačným a uznaným proměnám politické mapy, dále ale místní státy oslabily. V oblastech strategických zájmů vnějších mocností (Čína, Rusko) byly navíc přiživovány na ně navázanými polostátními aktéry, mezi nimiž vyniká ruská skupina Кабальерос. Snahy jižního křídla EU rozšířit CSDP do Latinské Ameriky a stabilizovat zde situaci nezískaly dostatečnou podporu, protože EU nadále čelí hrozbě ruského revizionismu. Zároveň ani Čína, ani Rusko v důsledku omezení schopností projekce vlivu na vzdálený kontinent nedokázaly vytvořit stabilní oblast svého zájmového vlivu, a konflikty se postupně, po vyčerpání soupeřících stran na konci 30. letech, utišily. Trvá však vysoká míra vnitropolitické nestability a pokračuje činnost organizovaného zločinu a guerilových hnutí, která jsou napojeny na lukrativní těžbu přírodního bohatství a výrobu a pašování drog. Díky silné lokální základně jsou drogové kartely, které se částečně orientují na nové, syntetické (“chytré”) drogy, zároveň ale využívají poptávky na globálním severu po přírodních “biodrogách”, schopny rozšiřovat své globální sítě. Konflikt, nestabilita a těžbou přírodního bohatství umocněné dopady klimatické změny vytvářejí stálé migrační tlaky. Ideologie a imagologie lokálních revolučních hnutí, ať už konzervativních/suverenistických nebo anarcholiberálních se silnou vazbou na přírodu jako politické téma, jsou exportovány na globální Sever, do Afriky i východní Asie

V polovině 40. let 21. století jsou USA konsolidovaným, ale převážně izolacionistickým státem v multipolárním světě – jedním z několika světových ostrovů relativní stability, ale bez schopnosti výrazněji projektovat vliv na jižní část západní polokoule. Touto schopností nedisponují v důsledku omezených zdrojů a potřeby řešit vnitřní problémy i další světové mocnosti, které měly tyto ambice v minulosti (Čína, Rusko). Po období intenzivního geopolitického soupeření ve 30. letech mezi USA a Čínou, které ale nenabylo podoby systémové války a zůstalo svou povahou hybridní, se Latinská Amerika jako jedno z dějišť tohoto soupeření posouvá do „postgeopolitické éry“. Nedávná zkušenost s negativními dopady globálního geopolitického soupeření, které zesilovalo a účelově využívalo lokálních zdrojů nestability a polarizace a vedlo k řadě drobných vnitrostátních i přeshraničních konfliktů, vedla novou generaci latinskoamerických lídrů k přesvědčení o potřebě nového regionálního uspořádání. Jeho institucionálním výrazem je nová organizace latinskoamerických států (OELA) na půdorysu UNASUR, MERCOSUR, CELAC a Andského společenství národů (CAN). Brazílie a Argentina jsou dvěma hnacími motory latinskoamerické integrace stavějící na (tvořivě rekonstruované a oživené) neobolivarské identitě a nových poznatcích o rozvinutosti předkolumbovských civilizací. Integrace se může opírat i o normu vnějšího nezasahování, mezinárodní akce proti organizovanému zločinu (např. v triborder area) a vizi společné správy přírodního bohatství, které se v nedávné minulosti stalo zdrojem řady konfliktů a zájmu vnějších velmocí. Jedním z hnacích motorů integrace je i ambiciózní vesmírný program a plán společné latinskoamerické kolonie / osídlení na Měsíci. Dochází k postupné implementaci dohody Asuncion III, jejíž ambicí je vznik latinskoamerického jednotného trhu do roku 2050. Probíhá jednání o rozšíření OELA prostřednictvím hromadného vstupu karibských států sdružených v CARICOM. Aktuální otázkou jsou vztahy s Mexikem – a potažmo zbytkem střední Ameriky – které lavíruje mezi užší spoluprací s novým ekonomickým centrem na jihu a „zvláštními vztahy“ s USA založenými na silných přeshraničních kulturních a ekonomických poutech.