Scénáře vývoje pro Evropu

V tomto scénáři je Evropská unie v roce 2050 vnitřně konsolidovaným a navenek uznávaným a akceschopných globálním aktérem. Geograficky se EU rozšíří na většinu kontinentu, zahrne tedy státy západního Balkánu, Ukrajinu a Moldavsko, případně i další evropské země (např. Velká Británie, Norsko, Gruzie). Národní i reformované nadnárodní politické instituce se budou těšit důvěře a legitimitě u výrazné většiny evropské společnosti, politická soutěž bude probíhat v rámci pluralitní demokracie. V socio-ekonomické oblasti se EU podaří vytvořit inovativní a udržitelný bezuhlíkový model se spravedlivou mírou přerozdělování nákladů i zisků.

Cesta k této pozitivní vizi povede v první řadě přes efektivní mitigaci výzev a překážek. Evropské unii se díky adaptaci a rozšíření svých post-covidových politik (NextGenEU, Green Deal, apod.) podaří účinně dekarbonizovat ekonomiku a dosáhnout uhlíkové neutrality v roce 2050. Spolu s vytvořením fondů na financování mitigačních a adaptačních opatření se tak podaří zmírnit dopady změny klimatu a připravit základ pro její postupnou reverzi.

Díky efektivnímu zapojení digitalizace a automatizace, kde bude veřejný zájem v rostoucí míře určujícím kritériem (oproti soukromému ekonomickému profitu), se podaří transformovat i evropskou průmyslovou a energetickou základnu. K životaschopnosti a udržitelnosti (environmentální i sociální) tohoto modelu přispěje i částečná deglobalizace mezinárodního obchodu – Evropa bude produkovat především pro vlastní potřebu, nadále však bude záviset např. na dodávkách kritických minerálů a dalších strategických zdrojů. Tyto závislosti se bude pokoušet mitigovat pomocí multilaterálních dohod. Evropané budou pracovat méně, stárnutí či ubývání populace proto nebude výrazným problémem z hlediska pracovní síly (lidskou práci do velké míry nahradí stroje).

Evropa se vydá touto konsolidovanou cestou zejména díky šťastnému vyústění vnějších vlivů, které mohou evropští aktéři ovlivnit jen omezeně. Zcela klíčové je, že geopolitické soupeření mezi USA a Čínou neeskaluje do systémové války. Ideálně bude naopak oslabovat a spory budou řešeny v rámci (reformovaných) mezinárodních institucí. Odchod USA z Evropy bude pozvolný a vyjednávaný, zapůsobí tedy spíše jako impulz pro další integraci a vybudování vlastních schopností než jako existenční hrozba pro evropskou bezpečnost. Spojené státy zůstanou nadále evropským partnerem, i když transatlantické vztahy budou volnější a Evropa autonomnější. Buď budou zachovány přesvědčivé jaderné strategické garance USA, které se de facto rozšíří i na Ukrajinu, nebo Evropa vybuduje vlastní sdílený jaderný odstrašující potenciál pod institucionálním patronátem EU, který převezme roli konstitutivního elementu evropské bezpečnosti.

O členství v takto posílené EU pak bude mít zájem i Velká Británie a další evropské státy. To platí i pro Ukrajinu, která se dokáže ubránit ruské agresi a následně vyjednat trvalý a přijatelný mír s Ruskem. Případnou další ruskou hrozbu se Evropě podaří minimalizovat kombinací odstrašení (skrze posílené obranně-bezpečnostní kapacity, které budou násobně silnější, než ruské) a pozvolna rozvíjené diplomatické a obchodní spolupráce, obnoví se nebo vzniknou nové instituce kontroly zbrojení/odzbrojení a opatření k posílení důvěry a bezpečnosti, které zahrnou celý kontinent a Severní Ameriku. Ustane také migrační tlak na Evropu, který se podaří vyřešit díky širokému plánu EU na spolupráci a stabilizaci regionu MENA, který v sobě zahrne ekonomické, politické i bezpečnostní aspekty.

Klíčová ale bude role evropských aktérů ve formování vnitřních faktorů. Prvním z nich bude jejich schopnost najít odpovědi na společenskou polarizaci, krizi důvěry v demokracii a vzestup populistických a antisystémových subjektů, který může potenciálně vést až k normalizaci nedemokratického vládnutí v EU. Druhým faktorem je pak schopnost přispět k transformaci ekonomického modelu tak, aby nevedla k závažným sociálním otřesům. Evropští politici dokáží účinně přispět ke konsolidaci EU nabídkou „nové evropské společenské smlouvy“, která nabídne soubor provázaných opatření v politické (akceschopnější evropské instituce spolu se silnějším prvkem demokratické participace zdola), ekonomické (nové formy zdanění – např. roboti, AI, transakce) i sociální oblasti (nepodmíněný příjem, zkrácení pracovní doby, odměňování péče). Politika tedy zajistí, aby byly výnosy z automatizace a digitalizace částečně reinvestovány do environmentálních a sociálních opatření, které zajistí většině obyvatel Evropy důstojný život. Demokratičtí aktéři dokáží realizací takového programu obnovit svou legitimitu a vytlačit tak populistickou, antisystémovou a nedemokratickou konkurenci.

Další (pro mnohé méně pozitivní) variací tohoto scénáře „liberální“ konsolidace je konsolidace s možnými neliberálními a autoritativními prvky – Pevnost Evropa. Evropská politika se v důsledku společenské nejistoty a dopadů bezpečnostních hrozeb (terorismus, stále častěji asociovaný s migrací) výrazně posune doprava. V rámci EU dojde k posílení mezivládní úrovně rozhodování, která je čím dál častěji zaměřena na agendy vnější bezpečnosti – tedy zejména ochrany hranic. Migrační tlaky se podaří zmírňovat zejména represivními opatřeními, včetně stavby „Velké středomořské zdi“. Přerozdělování probíhá na národně-autoritativním rámci, s jistou mírou evropského vyjednávání. Legitimizačním faktorem je kombinace strachu z vnějších hrozeb (včetně Ruska) a nacionálně-konzervativní ideologie. Evropa má silnou koordinovanou bezpečnostní a obrannou politiku, ale v ostatních oblastech spíše rozvolňuje.

V tomto scénáři se evropským zemím nepodaří vyrovnat se s vnitrostátními i mezinárodními tlaky a Evropa se v roce 2050 stane marginalizovaným regionem, který se nepodílí na rozhodování o budoucím směřování světové politiky a hospodářství. Evropa bude slabým konglomerátem malých států s povětšinou dysfunkčním trhem a nepříliš funkční politickou spoluprací. Evropská integrace se rozvolní do několika volně spolupracujících skupin zemí, které se budou soustředit na řešení vnitřních a regionálních sporů.

Na cestu k této skutečnosti Evropu dovede neschopnost evropských politiků a političek vypořádat se s výzvami, které představuje reforma evropského hospodářství. Na klesající konkurenceschopnost evropského průmyslu se nepodaří nalézt odpověď na evropské úrovni, a jednotlivé členské státy se proto pokusí zachraňovat své upadající podniky za cenu obcházení společných pravidel, což povede k rostoucí nevraživosti mezi členskými státy. Snaha o dekarbonizaci a rovný přístup k vnitřnímu trhu tak zůstane pouze na papíře a v praxi se národní politici budou snažit vyhnout bankrotu. Hospodářské potíže přivedou některé vlády členských států do de facto klientského postavení vůči vnějším aktérům, především Číně, Rusku a arabským zemím.

Neschopnost zvyšovat evropskou konkurenceschopnost diskredituje nejen evropskou integraci, ale také mainstreamové politické strany. Radikální strany na pravici a levici významně posílí a v některých evropských zemích převezmou a konsolidují moc. Jejich snaha uzavřít se před světem ekonomicky, politicky i na úrovni mezilidských kontaktů dále prohloubí hospodářskou krizi. Uzavřené hranice pro přistěhovalectví z oblastí mimo Evropu dále zvýší problémy s nedostatkem pracovní síly. Stále systematičtější uzavírání hranic uvnitř Evropy potom bude tříštit jednotný trh a způsobovat další potíže firmám i jednotlivcům.

Klesající prosperita vyvolá společenská pnutí, a to nejen ve vztahu venkov-město, ale také mezi generacemi. Snižující se daňové příjmy povedou k úpadku státních služeb, především v oblasti zdravotnictví a školství, ale také dopravy a infrastruktury. Klimatický rozvrat, kterému se kvůli institucionální nestabilitě a vnitřním pnutí nepodaří zabránit, bude dále snižovat příjmy států a současně zvyšovat jejich výdaje. Privatizace veřejných statků způsobená neschopností států financovat služby dále prohloubí socio-ekonomické rozdíly a eskaluje již existující napětí.

Na světové scéně nebude Evropa schopna mluvit jedním hlasem. Nedokončená institucionální reforma neumožní vytvoření konsolidované zahraniční politiky. V důsledku hospodářských problémů a politických změn uvnitř států převládne snaha jednotlivých zemí řešit své vztahy se zahraničím bilaterálně. Některé evropské státy si stále ještě udrží určitou viditelnost na mezinárodním poli, především Velká Británie, Francie a Německo, ale zbytek zemí ztratí jakýkoli vliv na světovou politiku. Stanou se pasivními pozorovateli, v horším případě dokonce pomyslnými “figurkami” na “šachovnici” mezinárodní politiky.

Systematické sledování vlastních národních zájmů v důsledku snahy o maximalizaci hospodářských zisků i jako výsledek politiky radikálních stran povede k nárůstu nedůvěry mezi evropskými státy a dále podkope možnost zahraničně-politické spolupráce. Ruku v ruce s tím bude dále klesat vliv evropských států v jiných světových regionech. Nejistá bezpečnostní existence Ukrajiny a Moldavska bude podvazovat jejich modernizaci ekonomickou, společenskou a institucionální a jako de facto „země nikoho“ budou obě zdrojem nestability a opakujících se migračních tlaků.

Turecko i státy západního Balkánu se odvrátí od EU, protože politika rozšíření ztratí kredibilitu. Místo toho začnout hledat partnery mimo euro-atlantický prostor, především v Rusku, Číně a státech Zálivu. Podobně EU nedokáže úžeji připoutat Ukrajinu a Moldavsko, protože vnitřní spory o institucionální reformu zablokují celý proces rozšiřování. Moldavsko a částečně i Ukrajina tak budou hledat zajištění svých základních bezpečnostních a hospodářských potřeb v podobě vynuceného soužití s Ruskem a snahou vyvažovat Rusko partnerstvím s Čínou.

Vnitřní spory o institucionální reformu a reformy pravidel vnitřního trhu povedou ke stále větší diferenciaci uvnitř EU Členské státy se rozštěpí do několika bloků (sever vs. jih, východ vs. západ). Zatímco sever, resp. severozápad, se dokáže alespoň dílčím způsobem reformovat a udržet základní státní služby a kvalitu života, jih, resp. jihovýchod, se bude potýkat se stále silnějšími politickými konflikty a radikalizací. Několik jižních zemí za cenu velkých ekonomických problémů opustí eurozónu, což bude kromě okamžitých nákladů také znamenat dlouhodobý pokles důvěry v evropskou měnu, a tedy oslabení pozice EU na globálních trzích. Zároveň ale přetrvávající ekonomický zájem ve formě jednotného trhu, společných standardů, společné měny a dalších společných politik udrží Evropskou unii pohromadě. K tomu přispějí i náklady alternativních řešení, které zůstanou výrazně vyšší než prostě udržování evropských institucí a politik v chodu.

V důsledku svých politických a hospodářských problémů Evropa ztratí nejen svoji přitažlivost (soft power), ale také schopnost donutit státy ve svém okolí k dodržování základních pravidel a snaze o mírové řešení sporů. EU se nepodaří vytvořit autonomní bezpečnostní politiku ani konsolidovat evropský obranný průmysl. Bude pokračovat závislost Evropy na stále nejistějších strategických garancích USA.

Splněním cíle ruské vojenské agrese Rusko ovládá celé území Ukrajiny, která je buď součástí Ruské federace nebo ovládaná loutkovou vládou z Ruska a Ukrajina se stane rozvráceným státem Tento předpoklad podněcuje budoucí přímou vojenskou konfrontaci mezi Ruskem a státy Evropy kvůli úsilí Ruska o pokračování v obnovení kontroly, destabilizace a ovládnutí dalších evropských států bývalého sovětského bloku. Jakékoliv ovládnutí Ukrajiny Ruskem vyvolá masový exodus ukrajinského obyvatelstva, včetně bývalých příslušníků ukrajinských ozbrojených sil, do Evropy. Velká imigrační vlna a možné číření organizovaného zločinu následné ohrožuje vnitřní stabilitu všech evropských zemí. Situace na Ukrajině a Bělorusku je považována za součást dění v Evropě.

Rusko za podpory svých spojenců zvládne dostatečně vojensky a ekonomicky zabezpečit své ozbrojené síly na Ukrajině. Přímá vojenská podpora od Běloruska, Íránu a Severní Koreje a ekonomická podpora Číny a Indie vytvoří nové ještě silnější vazby těchto zemí na Rusko. Podporu těchto zemí a úsilí Ruska o vytvoření nové ekonomické a diplomatické alternativy k současnému geopolitickému řádu v podobě rozšíření sdružení BRICS, bude Rusko využívat ve svůj prospěch. Podpora Rusů ke splnění cílů dalších vojenských speciálních operací v Evropě bude vysoká. Většina obyvatel Ruska bude akceptovat vysvětlující důvody ruské vlády o nutnosti zabránění dalšímu zasahování NATO do bývalého sovětského prostoru. Obyvatelé Ruska budou věřit ve schopnost vlády vzdorovat současným sankcím, které budou postupně odvolávány či stále efektivněji obcházeny a ekonomika Ruska se částečně zotaví.

Dosažení politických a vojenských cílů Ruska na Ukrajině a vytvoření nové ekonomické vazby s mezinárodními partnery bude podněcovat veřejnou podporu ruské vládě k zabránění dalšímu zasahování NATO do bývalého sovětského prostoru a obraně práv etnických Rusů. Rusku se podaří udržet celistvost státu a jeho ozbrojené síly budou silnější než před zahájením konfliktu na Ukrajině, což bude vyvolávat obavy, že se Rusko pokusí získat další území s použitím vojenské síly. Ruská armáda po skončení války na Ukrajině bude mít bojové zkušenosti a bude podstatně větší než na konci roku 2025. Rusko doplní zbraňové systémy, obmění vojenský materiál a znovu vybuduje nebo postaví nové vojenské jednotky. Část z nich trvale dislokuje na území Ukrajiny a Běloruska. Dokončená obnova a modernizace ruské armády zvýší šance na násilný incident vedoucí k ozbrojenému konfliktu. Trvalá a silná ruská vojenská přítomnost podél celé hranice Ukrajiny a Běloruska přináší vysoké náklady k vytvoření rovnováhy mezi státy EU a Ruskem a vede k sílící militarizaci evropských společností. V dlouhodobém výhledu je možné prohloubení rozporů mezi východní a západní Evropou projevující se v klesající ochotě zemí západní, a zvláště zemí jižní Evropy k financování zabezpečení obrany zemí střední a východní Evropy.

Celkový vojenský potenciál všech zemí NATO bude stále několikanásobně vyšší než ruský. Převaha NATO však bude stát na předpokladu, že USA na území střední a východní Evropy rozmístí dostatečnou část svých pozemních a vzdušných sil a Turecko splní své závazky vyplývající ze členství v NATO. Klíčovou hrozbou pro NATO by mohlo být riziko, že Rusko zmanipuluje země NATO aby se distancovaly od svých principů, hlavně ochoty dodržet záruky vyplývající z článku 5 WS. Po ukončení konfliktu a ovládnutí celé Ukrajiny Ruskem si bude Rusko vytvářet vnitřní a vnější podmínky pro pokračování v opětovném ovládnutí území bývalého sovětského prostoru. Použije stejné nástroje jako v případě konfliktu na Ukrajině, včetně zintenzívnění hybridních operací či přímých vojenských agresí. Možný ozbrojený konflikt mezi Ruskem a státy NATO by Rusko mohlo zahájit napadením pobaltských států a/nebo Rumunska či Polska. Tímto útokem by Rusko otestovalo soudržnost států NATO a jejich ochotu zapojit se do konfliktu.

USA budou pokračovat ve stávajícím trendu pozvolného odchodu z Evropy. Američtí prezidenti se budou bez ohledu na stranickou příslušnost stále více přiklánět k novému pohledu na zahraniční vztahy USA. Pozornost amerických administrativ proto bude upřena na indo-pacifický region. Kromě reorientace americké zahraniční politiky Kongres nečekaně schválí rozhodnutí amerického prezidenta o vystoupení země z NATO, a navíc povolí stažení ozbrojených sil USA z Evropy. Neplnění závazku vydávat 2 % HDP na obranu bude pouze zástupným problémem, který poslouží jako záminka k vystoupení USA z NATO. Rozhodnutí USA vystoupit ze Severoatlantické aliance bude mít konsekvence ve třech rovinách: diplomatické, bezpečnostní a ekonomické.

Ochlazování diplomatických vztahů na trase Evropa – USA ještě více odtáhne Velkou Británii, případně jiné země (určitou roli bude hrát Polsko) od Evropy a rozdělí Evropu na regiony podle velikosti diplomatických a ekonomických vztahů s USA. Sdílené zájmy EU a USA budou omezené. USA sníží míru kooperace v řadě oblastí. Jedná se zejména o oblast bezpečnosti, energetiky a technologií. Vztahy USA se státy západního Balkánu nebudou dále rozvíjeny. Jak USA, tak Evropa se pokusí samostatně utužovat diplomatické vazby s jinými státy napříč kontinenty. Pro evropské státy bude tato nastalá situace nepoměrně složitější, protože na rozdíl od USA se na evropském kontinentu nachází řada aktérů s rozličnými zájmy, což je patrné také při vyjednáváních na půdě Evropské unie. Evropské státy nejsou schopny najít jednoznačnou shodu na podobě evropské migrační, energetické a bezpečnostní politiky. Je to zejména energetická transformace, která Evropu politicky rozděluje. Střet nad budoucí podobou Evropy probíhá a nadále bude probíhat na ose Východ (státy bývalého východního bloku) vs. Západ (Německo, Francie, státy Beneluxu) a Sever vs. Jih. Tyto diskrepance mohou být ještě posíleny odchodem USA z Evropy, neboť Evropa se nebude moci spoléhat na nadstandardní vztahy s USA. To samo o sobě bude znamenat, že se posílí vliv silných externích aktérů, jako jsou Rusko nebo Čína. Důsledkem amerického stažení z Evropy bude zesílení agresivity Ruska a erupce konfliktů v oblasti evropského sousedství. Evropské státy budou pokračovat v trendu navyšování obranných schopností a v souladu s tím navyšovat své obranné rozpočty. Evropské státy si budou vědomy toho, že se nadále nemohou spoléhat při zajištění vlastní obrany na USA.

Odchod USA z Evropy a možný izolacionismus USA bude znamenat další impuls pro ekonomickou stagnaci Evropy, která nedokáže držet krok v oblasti inovací nejen s USA, ale také s ostatními globálními ekonomickými jádry (zejména východní a jihovýchodní Asie). Černou labutí v tomto slova smyslu nebude ani tak ochlazování vzájemných ekonomických vztahů na trase Washington – Brusel, což se dalo po nástupu Donalda Trumpa předpokládat, ale neochota evropských lídrů zaujmout jasný postoj k nové americké administrativě. Evropské státy místo jednotného postupu zvolí rovněž protekcionistický přístup, který prohloubí ekonomické zaostávání Evropy, protože na americké straně nebude ochota vyvážet do Evropy nové technologie a Evropa, která je nyní roztříštěna ve vztahu k zelené ekonomické transformaci nebude nadále schopná technologicky konkurovat světovým ekonomickým jádrům. Podíl EU na světovém obchodu bude mít i nadále klesající tendenci, což přiměje ekonomicky významné firmy v Evropě přemisťovat svou výrobu na progresivnější trhy (jihovýchodní Asie, Jižní Amerika, Indie).

Mezinárodní obchod mezi Evropou a USA bude mít klesající tendenci, komodity z USA budou drahé, exportní zboží z evropského kontinentu bude zatíženo vysokým clem. To vytvoří vyšší finanční zatížení evropských rozpočtů. Státy Evropy budou s potížemi hledat nové ekonomické partnery, které by nahradily obchod s USA. Regiony Evropy budou mít různé ekonomické problémy spočívající v zabezpečení chybějících energií a nedostatku potravin. Uspokojené budou země severu a severozápadu, zatímco jih a jihovýchod bude muset kupovat drahou energii a potraviny. Americké investice a dotace do evropské ekonomiky, obchodu a vzdělávání se sníží. Evropě se nepodaří vyjednat výjimky na americké dotace a bude muset sama podporovat evropskou ekonomiku a obchod, což opět zvýší zatížení rozpočtů. Zatížení rozpočtů takovým způsobem by mohlo společně s evropskou demografickou krizí vyvolat sociální pnutí napříč evropským kontinentem, neboť evropské státy zatížené stále narůstajícími schodky nebudou alespoň z části schopné zajistit veřejné statky (funkční zdravotnictví, sociální služby, školství apod.).