Scénáře vývoje pro Postsovětský prostor

Zatímco po rozpadu SSSR byl postsovětský prostor relativně homogenní oblastí s dominujícím vlivem Ruska a dominantním postavením ruštiny coby jazykem mezietnické komunikace, s postupem času se postsovětský prostor diverzifikoval a fragmentoval, přičemž v tomto procesu došlo ke značným meziregionálním rozdílům (např. pobaltské státy jako členské státy EU a NATO vs. Bělorusko fakticky ovládané Ruskem s dominantním postavením ruštiny). Fragmentace dříve relativně homogenního prostoru a pokles vlivu Ruska a ruštiny bude pokračovat i v následujících dekádách. V oblasti se budou daleko více projevovat jiní hráči než jen Rusko, které bude čelit zásadním problémům v demografii, politice, ekologii či ekonomice. Rusko se bude muset soustředit na vlastní obyvatelstvo a výzvy, které jeho úbytek přináší. To výrazně ovlivní i jeho schopnost kontrolovat oblasti tzv. „blízkého zahraničí“. Ze sféry ruských výhradních zájmů se stává oblast, kde panují standardní mezistátní vztahy, byť s rozdílnou mírou přátelskosti mezi státy postsovětského prostoru.

Zásadním milníkem se stane ruská válka proti Ukrajině, která skončí pro Moskvu strategickým neúspěchem. Včlenění Ukrajiny a následná rusifikace se nezdaří, namísto toho získá Rusko na své hranici stát s odmítavým postojem k jakékoli spolupráci. Válka přinese také v Rusku ztráty obyvatelstva v mužské populaci ve věku 18-60 let, zvláště v oblastech s etnicky neruským obyvatelstvem (Burjatsko, Kalmycko) či v ekonomicky zaostávajících oblastech (například Ivanovská a Kemerovská oblast). V těchto oblastech dojde k propadu porodnosti, což bude mít za následek další vylidňování regionů. Migrace z jiných částí postsovětského prostoru, která v dřívějších dobách zaplňovala mezery v přirozeném přírůstku (úbytku) obyvatelstva, nebude dosahovat takové míry, aby kompenzovala negativní demografický vývoj. Ruská armáda se sice ze ztrát, které v bojích proti Ukrajině utrpí, vzpamatuje, ale její vydržování se stane pro oslabenou zemi stále větším problémem. Stagnující ekonomika, která nedokáže zachytit technologické proměny, se stane závislou na zájmu ostatních hráčů o její suroviny. Korupční prostředí a pokračující petrifikace oligarchických vztahů propojujících ruskou politiku a ekonomiku bude nadále přispívat ke stagnaci a působit jako „pojistka“ proti jakékoli změně daného stavu.

Bez následků nebude válka ani pro Ukrajinu. Obrovský propad zaznamená její populace, kdy bude zdecimována generace mužů ve věku 18-60 let v ještě větší míře než v případě Ruska (v poměru k celkové populaci). Poválečné zvýšení porodnosti nemá šanci propad vyrovnat. Zvláště na východě země dojde k obrovské depopulaci. Vzhledem k nepříliš přátelským vztahům s Ruskem a poničené infrastruktuře a ekonomice východoukrajinských měst nebude tendence stěhovat se do těchto oblastí nijak velká. Na druhou stranu bude Ukrajina těžit ze sbližování se Západem, což bude mít za následek postupné zlepšení hospodářské situace. De-industrializace v důsledku války přinese i pozitivní efekt v podobě překonání path dependence, tedy závislosti na staré, ještě sovětské, struktuře průmyslu založené na těžbě surovin a těžkém průmyslu a povede k jeho modernizaci.

Válka v Ukrajině rozvolní vztahy mezi státy postsovětského prostoru. Rusko bude sice i nadále největší zemí regionu, ale ztratí své kvazihegemonické postavení. Zvláště státy jižního Kavkazu a středoasijské státy budou dávat najevo svoji nezávislost. Některé bývalé součásti SSSR budou dále posilovat spolupráci s jinými aktéry, včetně západních organizací a integračních uskupení (Moldavsko). Fakticky dojde k rozpadu ruského projektu Eurasijské ekonomické unie jeho zvýšenou orientací na Čínu. Ta nebude mít zájem do Unie vstoupit, ale zároveň bude posilovat vztahy se střední Asií. Podstatným momentem ve vztazích mezi Ruskem a střední Asií bude pokles podílu ruské menšiny na jejich území. Rusko ztratí vzhledem k tomuto demografickému vývoji a snižování ekonomické závislosti středoasijských republik na ruském hospodářství páky proti těmto zemím. Odstředivé tendence se dotknou i neuznaných republik, jako je Abcházie či Podněstří. Jejich opozice vůči centrálním vládám v Tbilisi či Kišiněvu zeslabí, zejména tam, kde nedošlo k úspěšnému ustanovení jednoznačné a široce sdílené identity v rámci příslušného de facto státu na etnickém, historickém či kulturním základě. Potenciál pro reintegraci do původních republik, a to hlavně z ekonomických důvodů, je vyšší např. v Podněstří než např. v Abcházii, kde se jedná o specifickou identitu stojící na etnické a do určité míry i historické a kulturní bázi.

Odchod (pravděpodobně úmrtím ve funkci) diktátorů způsobí chaos ve vedoucích pozicích v Rusku a Bělorusku. Boje o moc v personalizovaných diktaturách bez jasného nástupce povedou k oslabení zemí a centrálních vlád. Vzhledem k silné orientaci obou režimů na jedinou osobu nemá nový vládce legitimitu původních vůdců. To povede k nejistotě i po uchopení moci jednoho z nich a k případnému liberalizačnímu tlaku. Ten se může v Bělorusku projevit až příklonem k Evropě a demokratizaci, zatímco Rusko bude ve své liberalizaci opatrnější, a to z řady důvodů, které souvisejí s komplexními problémy federálního, multinárodnostního a multináboženského státu, který se navíc potýká s ekonomickými obtížemi a oslabenou pozicí geopolitického a bezpečnostního aktéra, tváří v tvář „konkurenci“ ze strany dalších hráčů, Číny, ale také Turecka, případně západních aktérů. Neúspěch v ukrajinské válce povede k reformám v ekonomické oblasti, zatímco politicky bude přetrvávat centralizovaný systém vlády, a to i z důvodu snahy udržet zemi pohromadě. Noví vládci budou muset reagovat na demografickou krizi i geopolitický a geoekonomický pokles významu země.

Dezintegrace se dotkne i samotného Ruska. Ačkoli nedojde k přímému rozpadu země na několik menších států, schopnost Moskvy jakožto politického centra vynucovat si kontrolu nad etnickými republikami či regiony Dálného východu bude malá. Daleko více se v nich bude projevovat loajalita k místním centrům moci, tedy Japonsku a Číně v případě Dálného východu, v případě Kavkazu pak k Turecku. U severního Kavkazu lze mluvit až o polo-nezávislém postavení, kdy rozhodnutí a příkazy z Moskvy budou mít jen malý vliv na region. Ten zůstane formálně součástí Ruské federace. Řada místních mocenských center nejen periferních oblastí Ruské federace bude mít výrazně kriminální charakter s napojením na radikální islamisty či etno-náboženské extremisty hlásící se ke kombinaci pravoslaví, mysticismu, konspiračních teorií a ruského nacionalismu.

V roce 2050 se z postsovětského prostoru, jehož mocenské centrum je dnes v Moskvě, stane semiperiferní oblast, která bude ve faktické závislosti na jiných regionálních či globálních centrech moci – Číně, EU, jižní křídlo pak na Turecku. Rusko nebude mít sílu na situaci cokoli změnit, naopak se ještě více posílí jeho závislost na surovinách a jejich vývozu.

Zvolení Donalda Trumpa ve Spojených státech povede k postupnému oslabení podpory Ukrajiny, které evropští spojenci Ukrajiny s pomalu rozbíhající se zbrojní produkcí nebudou schopni kompenzovat. Nižší podpora ze Západu povede na Ukrajině nejen ke zhoršující se vojenské situaci a rostoucím ztrátám, ale také ke ztrátě optimismu ohledně budoucího vývoje.

Ukrajina bude nucena de facto postoupit Rusku nejen Krym ale také celou Doněckou a Luhanskou, Chersonskou a Záporožskou oblast. Ukrajina, oslabená ekonomicky a vylidněná, bude pod mocenským vlivem Moskvy. Porážka, která si navíc vyžádala velké oběti, povede k poklesu důvěry ve vládu i vůči západním spojencům. Značná část veřejnosti je bude vinit z porážky. Ekonomická podpora Ukrajiny ze strany evropských států bude pokračovat, nicméně bude komplikována nestabilním politickým prostředím a korupcí v zemi. Členství v EU a NATO bude i nadále předmětem diskuzí, které ale budou mít klesající intenzitu. Evropské státy nebudou chtít nést ekonomické náklady ukrajinského členství v EU, Spojené státy nebudou připraveny převzít bezpečnostní záruky za Ukrajinu v podobě členství v NATO. Zdlouhavá jednání o členství v obou posílí stoupence “pragmatického” přístupu, tedy kooperace s Ruskem v jeho integračních snahách, včetně připojení k Eurasijské ekonomické unii (EEU). Evropský přístup ke státům současného Východního partnerství značně ochabne, prakticky dojde k uznání ruské „sféry vlivu“.

Rusko bude naprosto dominovat tomuto prostoru, což povede k dalším snahám o šíření vlivu. Ruský stát bude s pomocí kontroly nad informačním prostorem moci prezentovat výsledek jako jednoznačné vítězství. To zvýší popularitu prezidenta Putina a posílí legitimitu jeho národního a imperiálního programu. Během války posílený režim kontroly a podpory ruského nacionalismu zůstane po skončení války v platnosti. Imperiální konsensus posílí v rámci ruské společnosti i elit a přispěje (spolu s represemi) k eliminaci možného disentu. Transfer moci po Putinově smrti proběhne hladce, řízeně, s předem připraveným výběrem nástupce a jasným vymezením nejužšího mocenského kruhu. Nijak nebude nenarušena zahraničněpolitická orientace Ruska na ovládnutí postsovětského prostoru. Ruská západní hranice se dále rozšíří v důsledku faktické inkorporace Běloruska po Lukašenkově smrti a stane se vysoce militarizovanou na obou stranách. Rusko integruje celý prostor do jednoho celku, jehož bude středem.

Ruské ozbrojené síly budou čerpat i ze zkušeností z války proti Ukrajině, které přenesou do dalších střetů. Ruská armáda je zároveň ještě více dominantní v post-sovětském prostoru. Byť vysoké vojenské výdaje zůstanou do určité míry motorem ruské ekonomiky, půjdou spolu s dalšími náklady spojenými s budováním imperiálního projektu na úkor investic a ruská ekonomika bude vykazovat jen pomalý růst. Jejich technologicky nižší úroveň oproti Západu vyváží daleko větší množství zbraní. Dojde nicméně k zásadnímu pnutí mezi imperiální ambicí a ekonomickou slabostí.

Rusko zůstane výrazně centralizovaným státem s vysokým podílem muslimského obyvatelstva. Díky obnovené vitalitě režimu dojde po Putinově smrti k pokojnému převzetí moci, které povede krátkodobě k určité decentralizaci moci v rámci elit, nicméně během krátké doby se moc opět koncentruje v rukou nového prezidenta. Z hlediska podoby politického režimu nelze očekávat přechod k demokracii ani v nejširším pojetí tohoto slova. V Rusku nadále povládne jedna strana, cenzura a všeobecná kontrola obyvatelstva a jeho smýšlení. Program podpory nacionalismu z pozdní Putinovy vlády spolu s převládajícím smýšlením elit kolem prezidenta povede k pokračování konfrontační politiky vůči Západu.

Státy střední Asie se dostanou pod vládu Moskvy. Právně sice samostatné, ale fakticky bez možnosti jakkoli ovlivňovat svoje vlastní směřování bez souhlasu Moskvy. Moskva bude i nadále udržovat klientské režimy, které ale zároveň, podobně jako v jiných částech současného postsovětského prostoru, bude udržovat ve slabém postavení. Zároveň od nich bude vyžadovat loajalitu ve všech podstatných otázkách. Čína se spokojí s dodávkami důležitých surovin, ale o vlastní mocenské působení v regionu nebude mít větší zájem. Kavkaz postupně ovládnou Moskvě zavázané režimy, které budou fungovat s různou mírou formální náležitosti k Rusku, od formálně nezávislých až po republiky v rámci Ruska. Ve všech případech bude jejich příslušnost k Moskvě nezpochybnitelná. Rusko bude moc na místě kontrolovat prostřednictvím silně personalizované vlády v jednotlivých republikách.

Mezinárodně povede ruský úspěch v konfliktu k posílení jeho prestiže v části zemí Globálního jihu. Dojde k posílení spolupráce se zeměmi BRICS+. I když bude Rusko nadále v řadě oblastí závislé na Číně v důsledku pokračování západních sankcí, jeho vyjednávací pozice bude posílena a zachová si značnou autonomii ve své politice. Ruská expanze vede k rostoucím obavám především ve střední a východní Evropě. Vztahy mezi Evropou a Ruskem zůstávají silně napjaté. Sankce zůstávají v platnosti, nicméně vůle je důsledně vymáhat a bránit jejich obcházení oslabuje. Selhání v podpoře Ukrajiny zároveň povede k většímu rozdělení Evropy, zejména po linii severní a východní členové EU versus jižní a západní křídlo. K regionalizaci a štěpení může docházet i v rámci těchto skupin členských zemí (bude je rozdělovat mimo jiné otázka pokračující podpory integrace a obnovy okleštěné Ukrajiny, postoj k Rusku i k potřebě zbrojení na obranu před případným dalším konfliktem s Ruskem). Rozdělení ohledně těchto témat a polarizace podněcovaná také zvenčí se budou projevovat i napříč společností a politickou scénou uvnitř některých těchto členských zemí. Dojde také k oslabení transatlantické vazby.

Po roce 2025 se válka na Ukrajině dostane do patové situace, kdy ani jedna strana nebude schopna rozhodujícího průlomu. Výsledek povzbudí ČLR a její nejbližší spojence (zejména KLDR), kteří budou testovat meze závazků USA vůči svým spojencům ve východní Asii. ČLR bude současně připravovat kroky k připojení Tchaj-wanu silou, zejména pokud by v roce 2028 nebylo možné v tchajwanských prezidentských volbách očekávat vítězství politických sil nakloněných sbližování s Pekingem. Rostoucí množství nátlakových akcí vůči Tchaj-wanu, ale také Japonsku a Filipínám, vyústí v incident zahrnující americké ozbrojené složky. Následná eskalace přeroste v širší konflikt mezi ČLR na jedné straně a USA s indo-pacifickými spojenci na straně druhé. Konflikt proběhne primárně v Tchajwanském průlivu, ale postupně se rozšíří i do oblasti Jihočínského moře a s přispěním KLDR i na Korejský poloostrov.

Zasažen bude i postsovětský prostor. V první fázi dojde k propadu dodávek vyspělé techniky a dalších klíčových výrobků z Číny do Ruska a zemí Střední Asie, což zásadním způsobem naruší místní výrobu. Ruské hospodářství, v rostoucí míře finančně propojené s čínskou ekonomikou a stále ještě otřesené dopady války na Ukrajině, se v prvních měsících konfliktu ponoří do hluboké recese. Konflikt bude mít negativní dopad na proces modernizace ruského hospodářství.

Jedním ze strategických cílů USA a jejich spojenců bude omezení ruských a středoasijských dodávek ropy a zemního plynu Číně za účelem omezení průmyslové výroby a schopnosti Čínské lidové armády vést vojenské operace. Dojde k narušování sítě produktovodů na čínském území vedoucích z postsovětského prostoru. Citelně se tím propadnou ruské příjmy z vývozu ropy, ale zejména příjmy středoasijských republik z exportu zemního plynu. Neschopnost je rychle nahradit přesměrováním dodávek na jiné trhy prohloubí hospodářskou krizi a následnou politickou nestabilitu. Středoasijské režimy budou stále obtížněji vyvažovat mezi vlivem Ruska, Číny a snahou nebýt vtaženy do konfliktu, což přispěje k politickým sporům v jejich řadách. Pokud bude nejistota přetrvávat a ekonomická situace se nezlepší, dojde k širším občanským nepokojům, zejména v Kazachstánu a Uzbekistánu, ale i k mocenským konfliktům uvnitř politického establishmentu. Rusko bude ve snaze znovu prosadit svůj vliv v regionu intervenovat, ale pouze s omezeným úspěchem.

Rusko vyčerpané konfliktem na Ukrajině nebude zprvu připraveno se na straně ČLR do konfliktu s USA zapojit. Rozšíření konfliktu na Korejský poloostrov jej ale donutí posilovat vojenskou pomoc ČLR a zejména KLDR. Na úkor evropského prostoru bude výrazně zvyšovat svoji vojenskou a námořní přítomnost na Dálném východě. Ačkoliv se Rusko přímo do konfliktu nezapojí, bude zdrojem rozsáhlých kybernetických útoků na evropské a americké cíle, což povede k odvetným operacím proti ruské infrastruktuře, včetně zdravotnictví, energetiky či bankovního systému. Náklady s konfliktem prohloubí sociální napětí ve společnosti a vyvolá propad důvěry ruského obyvatelstva v režim, což povede k zintenzivnění propagandy a represím. Vnitropolitické problémy a rostoucí závislost na Číně budou představovat zásadní komplikaci pro předání moci v Kremlu. Ruský režim bude naopak mobilizovat domácí podporu a posilovat svoji legitimitu prostřednictvím narativu, že čínsko-americký konflikt je součástí globálního střetu, ve kterém je v sázce ruská suverenita a budoucí mocenské postavení Ruska, které je ohrožováno ze strany Západu. V důsledku bude konflikt využit k dalšímu upevnění moci ruské vládní oligarchie.

Konfrontace mezi USA a Čínou omezí schopnost obou mocností projektovat vliv ve Střední Asii, na Blízkém východě, ale také v částech Evropy. Rusko se pokusí navzdory dopadům konfliktu na vlastní hospodářství využít tohoto oslabení čínského a amerického vlivu k znovuzískání vlivu v těchto oblastech. Rusko může být také povzbuzeno k asertivnějšímu postoji k evropským zemím, zejména ve střední a východní Evropě, ale také vůči kavkazským republikám. Moskva se pokusí zvrátit postupný odklon zemí, jako je Moldavsko či Arménie. V jiných oblastech se pokusí využít vnitropolitického vývoje ve svůj prospěch k narušení vazby na euroatlantické struktury (Gruzie, Černá hora, Severní Makedonie).

Válka na Ukrajině skončí patem a ruští vojáci se vrátí z fronty domů. Tito mladí muži, z nichž část má kriminální minulost, budou mít bojovou zkušenost a řada z nich se vrátí do etnicky neruských republik či dalších periferních oblastí Ruska, které těžce ponesou důsledky prohlubující se ekonomické krize a trvalého zhoršení sociální situace po nevyhrané válce. To povede jak k nárůstu etnického separatismu, tak organizovaného zločinu, které spolu budou prorůstat. Některé periferní oblasti Ruska se de facto dostanou pod kontrolu těchto skupin, které částečně převezmou roli státu. Zejména na Severním Kavkaze se řada propuštěných vojáků zradikalizuje a stane se součástí separatistických islamistických hnutí. Rusko bude muset vynakládat stále více zdrojů na udržování kontroly nad svým územím, což povede k tomu, že slábnoucí ruský stát mocensky vyklidí jižní část postsovětského prostoru, tedy významně oslabí na jižním Kavkaze a ve střední Asii, kde jej nahradí Čína, Turecko a také západní země. Sblížení Moldavska s Podněstřím a Gruzie s Abcházií povede k jejich faktické reintegraci během třicátých let a spolu s Arménií a Ukrajinou se tyto země budou integrovat do euroatlantického prostoru.

Severní Kavkaz se během 30. let dostane mimo kontrolu moskevské vlády, přičemž část území budou ovládat islamisté sdružení v uskupeních typu Emirátu Kavkaz. Čečensko bude de facto nezávislé pod vládou Kadyrova, na jeho území však budou působit i protikadyrovské jednotky složené z čečenských a gruzínských bojovníků, kteří ve válce bojovali na ukrajinské straně, a území jižního Dagestánu bude spravováno tradičními autoritami pragmaticky navázanými na některého z předchozích aktérů, jmenovitě Turecko, Čínu či Západ.

Po neodvratné smrti prezidenta Putina naplno vypukne boj o nástupnictví mezi pragmatickou frakcí preferující narovnání vztahů se Západem a ultranacionalistickou frakcí prosazující obnovení ruského impéria. Rozpory přinesou násilné boje mezi jednotlivými frakcemi a povedou až k občanské válce. V rámci boje o nástupnictví bude zavražděn čečenský prezident Ramzan Kadyrov, což v Čečensku vyústí ve vítězství protikadyrovských sil a Čečensko vyhlásí na Rusku nezávislost, které v této chaotické situaci nebude moskevská vláda schopna zabránit. Čečensko bude promptně uznáno některými státy, např. Gruzií, Ukrajinou, Moldavskem, Tureckem a Polskem. To bude inspirací pro další separatistická hnutí, jak na Kavkaze, tak na Sibiři, která se moskevská vláda bude snažit potlačit silou. To povede jen k dalšímu odporu proti centrální vládě, a to jak mezi demograficky rostoucími menšinami, tak demograficky slábnoucími etnickými Rusy, kteří ponesou tíhu vojenských ztrát. Od Ruska se odtrhnou některé periferní hůře dostupné etnicky neruské subjekty federace, např. Sacha (Jakutsko), Čukotka nebo Tuva.

Aby předešla dalšímu separatismu, slábnoucí centrální vláda přistoupí ve 40. letech k reformě federativního uspořádání, v němž zbývající etnické republiky získají více pravomocí a vzniknou také nové rozsáhlejší etnicky ruské subjekty federace, mj. na Urale nebo Kubáni, ale zejména v asijské části (např. Dálněvýchodní nebo Jenisejská či Západosibiřská republika). Tyto rozsáhlé, avšak vylidňující se oblasti se dostanou mimo kontrolu moskevské vlády a budou se ekonomicky a politicky orientovat na Čínu.