Geoekonomické scénáře

Eskalace geopolitického napětí mezi USA a Čínou v letech 2025 až 2030 povede na straně USA a jejích spojenců k výraznému navýšení investic do technologického rozvoje, zejména v oblastech obnovitelných zdrojů energie a jejich využití, umělé inteligence, kvantových a vesmírných technologií. USA budou vytvářet nové partnerství s tzv. „like-minded“ státy zaměřené na prohloubení spolupráce ve vědě a výzkumu, což přispěje k přenosu inovací a technologickým transferům. USA budou hrát roli centrálního uzlu této sítě partnerství, což upevní jejich roli globálního inovačního a technologického motoru. Rozvoj nových technologií umožní vytvoření nových ekonomických struktur založených na vyšší produktivitě, energeticky méně náročných a využívajících vyšší přidané hodnoty, z čehož budou těžit především Spojené státy. Ve výsledku jim to umožní obnovení jejich schopnosti ovlivňovat nové trendy ve výrobě i ve službách, což povede k posílení normativní role amerického hospodářství ve světě. USA získají na úkor EU a Číny hegemonní postavení při stanovování nových ekonomických a technologických standardů a norem. Akcelerovat bude proces omezování závislosti na Číně, tj. „derisking“ v kombinaci s decouplingem v některých technologických oblastech, který bude propojen s dalším nástupem hospodářských politik a se selektivním protekcionismem. Spojené státy budou do značné míry určovat povahu a rozsah hospodářských a obchodních politik, čímž ovlivní jejich zavádění také v zemích OECD. Většina rychle se rozvíjejících ekonomik globálního jihu bude v implementaci hospodářských politik následovat USA. I když dojde k navýšení investic do technologického rozvoje, USA si zachovají poměrný náskok ve zbrojení před zbytkem světa.

Díky soustředění technologických schopností, a z toho vycházející ekonomické dominance, a většímu zaměření na národní a ekonomickou bezpečnost USA prosadí selektivní reformu klíčových globálních ekonomických institucí. USA budou rovněž ústředním hybatelem vznikajícího systému bilaterálních a plurilaterálních obchodních rámců. Klíčové mezinárodní ekonomické organizace podporující americký leadership, tj. WTO, Světová banka a IMF, budou soutěžit s regionálními obchodními a finančními institucemi. USA prosadí dílčí reformy, které z uvedených organizací učiní rámec pro vznik a působení koalic ochotných zaměřených na koordinaci politik v oblasti obchodu, hospodářských politik a ekonomické bezpečnosti. Spojené státy tím upevní svůj vliv v rámci zemí OECD i vůči zemím globálního Jihu, jako je Indie, Argentina či Indonésie.

Mezinárodní spolupráce v oblasti klimatu, navzdory odstoupení USA od Pařížské dohody po roce 2025, bude selektivně posilována vlivem vedení zemí OECD v čele se Spojenými státy. USA budou nadále investovat do rozvoje vlastních výrobních kapacit a dodavatelských řetězců v oblastech obnovitelných zdrojů, elektromobility, energetických úspor a ukládání energie. Transformace směrem k nízkouhlíkové ekonomice se urychlí a prohloubí. Stále významnější roli v něm bude hrát americký soukromý a technologický sektor, který bude přitahovat příliv kapitálu z Evropy i Asie. USA budou nadále využívat levné energie, zejména plným využitím zásob břidlicového plynu, k zajištění konkurenceschopnosti svého výrobního a technologického sektoru. Postupně však budou přecházet od dodavatelských řetězců postavených na fosilních palivech k rozvoji vlastních či spřátelených „zelených řetězců“.

V letech 2025 až 2035 USA výrazně oslabí dominantní postavení Číny v oblasti dodavatelských řetězců kritických surovin a minerálů, čímž omezí její výhody ve vývoji technologií pro zelenou tranzici a celkovou konkurenceschopnost. Vzhledem k robustnosti stávajících tržních sil bude energetická tranzice spolu s enormními finančními náklady a požadavky na přeformátování trhu, které přináší, vyžadovat silnou centrální autoritu a vysokou míru konsensu, kterou může přinést právě obnovená struktura vztahů nejvyspělejších ekonomik s USA v jejím centru.

V důsledku kombinace technologického zaostávání, pomalé diverzifikace ekonomik, a postupné transformace dodavatelských řetězců směrem k zeleným technologiím dojde k postupnému poklesu významu některých tradičních exportérů energetických surovin a dalších základních komodit, zejména Ruska, ale také zemí v oblasti Perského zálivu či ve Střední Asii. Ve střednědobém horizontu tak budou USA vzhledem k dynamice svého technologického rozvoje a poměrně silnému ekonomickému růstu znovu schopny integrovat periferní oblasti do ekonomických struktur, ve kterých budou mít dominantní postavení. Projeví se to rovněž v restrukturalizaci světového obchodu a klíčových dodavatelských řetězců. Prostřednictvím ekonomických aliancí a snížením závislosti na Číně tak USA posílí svoji centrální roli v globálním hospodářství.

Zároveň ale bude posilovat geoekonomický význam zemí bohatých na kritické suroviny pro zelenou ekonomiku. Zejména africké země, ale také některé latinskoamerické země či státy jako Indonésie, budou těžit z rostoucího zájmu o jejich zdroje. Prostřednictvím protekcionistických opatření na vývoz nezpracovaných komodit a aktivní hospodářskou politikou se některým z nich podaří postupně vybudovat navazující zpracovatelský průmysl, což otevře prostor pro další industrializaci a hospodářský růst. Postavení Číny jako dominantního aktéra v dodavatelských řetězcích kritických nerostných materiálů bude stále významné, ale relativně bude slábnout. Především USA společně se svými spojenci se budou aktivně diverzifikovat.

Ve střednědobém horizontu bude soutěž o technologické prvenství mezi USA a Čínou pokračovat a získá na intenzitě. V některých kritických technologických oblastech vyústí v plné oddělení obou ekonomik. Dominantní přístup USA a jejich spojenců bude snižovat rizika závislosti na Číně a diverzifikovat dodavatelské řetězce, což povede k většímu propojení s ekonomikami středních mocností jako jsou státy Jihovýchodní Asie, vybraných zemí v Latinské Americe, ale také zemí v evropském sousedství (např. Maroko, Turecko). Pozice Číny bude nadále významná, ale s ohledem na strukturální omezení čínské společnosti bude relativně slábnout. Zejména nepříznivý demografický vývoj, na rozdíl od USA, Indie a některých dalších nastupujících mocností, bude klást nové nároky na čínské zdroje a oslabí dynamiku ekonomického rozvoje. Rovněž vnitřní ekonomické tenze a limity přispějí k tomu, že Čína nebude schopna hrát roli nového hegemona a její vliv na globální ekonomické vztahy v porovnání s USA oslabí. V některých oblastech se nicméně mocnosti jako Čína či Indie pokusí stát lídry ve vybraných technologických odvětvích s využitím komparativních výhod, zejména prostřednictvím dumpingových cen, absentující legislativy zaměřené na etické dopady konvergentních technologií (např. biotechnologií, kybernetiky či umělé inteligence).

Celkově ani jedna z nových mocností – Čína, Indie, Brazílie či země ASEAN – nebudou schopny vytvořit alternativní celosvětové ekonomické instituce. Naopak budou nuceny akceptovat existenci a význam ekonomických struktur a institucí, ve kterých budou do konce 21. století hrát klíčovou roli USA. Obnovení hegemonního postavení USA umožní znovu posílení globálních ekonomických institucí, posílení obchodní a technologické spolupráce a vznik globálních standardů. Tím dojde k dosažení vyšší míry celosvětové geopolitické a bezpečnostní stability. Obnovený hegemonní geoekonomický model umožní novou vlnu globalizace a liberalizace mezinárodního obchodu. V jejím rámci budou do světové ekonomiky integrovány některé současné periferní oblasti, zejména prostřednictvím sektoru služeb a s pomocí technologických transferů.

V delším středobodem horizontu se USA podaří nové průlomy v oblasti explorace blízkého vesmíru a s tím spojené dynamické logistiky s recyklačním využitím. Komercionalizace kosmického průmyslu ve středobodem horizontu přinese technologickou převahu USA vůči Číně, Indii, Rusku, Japonsku a Evropě. Aplikace Starlink a postupný přechod na satelitní širokopásmový internet přinese revoluci, která bude mít tržní dopady na konkurenční dodavatele internetového hardwaru, optokomunikačních kabelů a provozovatele signálu v terénu krajinné sféry. Společnosti jako Huawei budou investovat do podobných technologií, ale USA budou mít náskok. Kontrolovaná soustava technosféry a satelitů bude konkurenční a komparativní výhodou, která posílí technologickou hegemonii USA ve světe.

V důsledku rostoucího geopolitického napětí, zejména v kontextu zhoršujících se vztahů mezi Spojenými státy a Čínou, dojde k dalšímu omezení prostoru pro multilaterální ekonomickou spolupráci. Od roku 2030 se tento trend začne projevovat zvětšováním rozdílů mezi na jedné straně modelem ekonomické správy Číny, tj. stranicko-státním kapitalismem, a na straně druhé zemí OECD, tj. tržní model. Vzhledem k zachování částečně autonomní role regionálních ekonomických aktérů, jako ASEAN, ale i Evropské unie, nedojde ke vzniku čistě duální geoekonomické struktury se dvěma centry v podobě USA a Číny. V některých oblastech jako jsou technologické standardy, regulace digitální ekonomiky či nastavení pravidel pro finanční a kapitálové trhy bude nicméně další vývoj směřovat k oddělení (decouplingu) a vzniku paralelních modelů řízení ekonomiky a obchodních vztahů. Postupně se bude prohlubovat tzv. duální globalizace, kde vedle dosavadního mezinárodního systému, kterému tradičně dominují západní ekonomiky a multilaterální instituce typu Světová banka či MMF, budou vznikat systémové či dílčí alternativy utvářené aktivitami Číny, dalšími státy BRICS+ či klíčovými regionálními aktéry.

V oblasti dodavatelsko-odběratelských vztahů, zejména v sektorech zelených technologií, digitálních řešení, farmaceutických látek, či kritických materiálů a surovin pro pokročilou výrobu se budou prohlubovat tendence směřující k autarknímu chování v rámci soupeřících ekonomických modelů. Tyto snahy o soběstačnost a ochranu vlastních zájmů budou vytvářet trvalé napětí a ekonomické konflikty mezi významnými hospodářskými centry. Ty budou mít různou podobu, nicméně bude docházet k častějšímu využití ekonomických sankcí, antidumpingových opatření, selektivnímu uplatňování technologických a jiných standardů, zavádění celních i necelních bariér pro vzájemný obchod. Klíčová ekonomická centra, zejména Čína a USA, budou stále více uplatňovat restriktivní politiky i na třetí strany s cílem zabránit obcházení ochranných mechanismů.

Zintenzivní se rovněž soupeření s cílem posílit ekonomický, tj. nejen geopolitický, vliv v semi-periferních a periferních oblastech. USA, Čína a v menší míře EU, Indie či některé regionální mocnosti budou využívat rozsáhlých infrastrukturních projektů, ale také přímých zahraničních investic (zejména do těžby kritických minerálů) a finančních nástrojů k podpoře politických vazeb, ale také k vytvoření či posílení závislosti příjemců na zdrojových zemích. Semi-periferní či periferní země budou ve stále větší míře využívat vyvažovací strategie ve snaze maximalizovat benefity globálního geoekonomického soupeření, aniž by byly vystaveny rizikům jednostranné ekonomické závislosti na jednom dominantním aktéru.

Vyspělé i rychle se rozvíjející ekonomiky budou ve 30. letech stále více uplatňovat logiku ekonomické bezpečnosti ve snaze minimalizovat rizika ekonomického nátlaku či donucování ze strany rivalů. Následkem diverzifikace dodavatelských řetězců klíčových komodit, ale také v důsledku přesunu části výroby do spřízněných zemí, tj. friend-shoringu, bude docházet k tlaku na růst cen kritických materiálů a surovin, nezbytných pro strojírenství, zpracovatelský či farmaceutický průmysl, ale také vybraných technologií. Vzhledem k tlaku na ekonomickou bezpečnost dojde k růstu životních nákladů, což bude mít dopad na sociální soudržnost, postavení střední třídy či celkové prohloubení politické polarizace a fragmentace společnosti, zejména v případě vyspělých demokracií.

Geoekonomické soupeření se stane dlouhodobou realitou globálních ekonomických vztahů. Současné mezinárodní ekonomické instituce, zejména ty s významným postavením Západu, budou stále obtížněji plnit svoji globální roli. V obchodních vztazích bude dále akcelerovat tendence k utváření regionálních či bilaterálních smluvních rámců pro obchod. Ve světle rostoucího významu regionálních institucí, ve kterých má dominantní vliv ČLR, přistoupí Spojené státy a jeho geopolitičtí spojenci počátkem 30. let k transformaci role WTO, Světové banky i MMF. OSN bude usilovat o vytvoření univerzálního multilaterálního systému globální ekonomické správy, ale ten bude oslabován vznikem do značné míry oddělených a nekompatibilních modelů. Výsledkem může být nejen zpomalení technologického vývoje, ale také rostoucí nejistota na globálním trhu.

Souběžně s postupným přechodem na duální globalizaci divergencí ekonomických modelů, bude docházet k částečné konvergenci, zejména v podobě častějších státních intervencí do ekonomiky, odklonu od volného obchodu a vyšší mírou protekcionismu na straně vyspělých zemí v čele s USA. Projevy tohoto procesu lze vysledovat již v současné době. V následujícím desetiletí budou ve stále větší míře i vyspělé státy přijímat hospodářskou politiku, která bude regulovat dopady globalizace a bude řídit a usměrňovat technologickou transformaci. USA, EU i další vyspělé ekonomiky budou kombinovat prvky volného trhu s principy státního ovlivňování strategických investic a prostředí na kapitálových trzích či v bankovním sektoru. V neposlední řadě bude posilována tendence kombinovat princip volného a globalizovaného obchodu s prvky ekonomického nacionalismu a protekcionismu.

Vedle tendencí k fragmentaci a částečné dualizaci globální ekonomické správy bude sílit ekonomická integrace v rámci regionálních ekonomických a technologických bloků. Duální globalizace západního a východního typu posílí propojení politicko-ekonomických bloků. Zároveň bude pokračovat ekonomická integrace podél Nové hedvábné stezky, a podobné integrační iniciativy se budou objevovat i u dalších členů BRICS, vycházejících z principů posilování propojenosti a prohlubování vazeb mezi regionálními ekonomickými centry. Příkladem takové iniciativy je indický projekt IMEC. Na druhé straně budou konkurovat iniciativy G7, jako například americký projekt Blue Dot Network v Indo-Pacifiku nebo evropský Global Gateway. Státy, které budou cílem těchto iniciativ, se budou snažit, aby nebyly uzavřeny jen do jedné z nich. Budou aplikovat strategii diverzifikace a balancování s cílem maximalizovat výhody a zároveň předcházet riziku vyloučení z investičních plánů jedné či druhé strany v rámci globálního soupeření.

Globální soutěžení povede k fragmentaci současných aliancí a rozpadu multilaterálního systému ekonomické správy. Tento systém bude nahrazen vznikem regionálních ekonomických bloků, které vytvoří stále více oddělené dodavatelské a hodnotové řetězce. Jak ekonomicky vyspělé země OECD, tak rozvíjející se země, včetně států BRICS, budou usilovat o zapojení periferních oblastí do svých sítí dodavatelských a hodnotových řetězců, čímž posílí závislost těchto oblastí na centrálních regionech a zajistí si přístup na jejich trhy, ideálně bez konkurence z globálního prostředí. Centrální oblasti se budou stále více snažit o rigidnější vztahy s méně vyspělými regiony, které se budou řídit logikou „zdroje výměnou za technologické transfery, investice a půjčky“. Na druhé straně periferní oblasti budou usilovat o snížení jednostranné závislosti a využijí geopolitického soupeření velmocí k diverzifikaci svých finančních, obchodních, investičních i technologických vazeb.

Globální geoekonomická soutěž napomůže rozvojovým a rozvíjejícím se oblastem překonat některé strukturální problémy, jako je nedostatek zahraničního kapitálu, nízká úroveň zahraničních investic a přetrvávající závislost na nadnárodních společnostech. Současně však může zakonzervovat některé překážky rozvoje jako jsou absence právního státu, klientelismus a korupce.

Globální dezintegrační tendence budou mít dopad i na snahy o energetickou transformaci, která v mnoha regionech bude zpomalena či zcela zastavena. Na jedné straně bude zelená a technologická transformace urychlována soutěží mezi vyspělými a rostoucími ekonomikami, které se budou snažit zajistit si významné postavení v nových dodavatelských a hodnotových řetězcích (např. v oblasti elektromobility nebo umělé inteligence). Na druhé straně bude úspěch této transformace ohrožen protekcionistickými opatřeními a nerovnými přínosy technologické transformace pro jednotlivé regiony, což může vést k nerovnoměrnému technologickému vývoji. Některé regiony mohou být z velké části vynechány ze zelené a digitální transformace, nebo z ní budou těžit jen minimálně.

V případě eskalace globálního geopolitického napětí bude narůstat riziko odklonu od energetické a zelené transformace. Do roku 2040 by hlavní příčinou mohlo být nezvládnutí sociálních dopadů a neudržitelná polarizace jak v rozvinutých demokraciích, tak v zemích jako Čína či Rusko, které usilují o alternativní světový politický a ekonomický řád. Další rizika mohou plynout z eskalace ekonomických sporů s možností ozbrojeného konfliktu, plného decouplingu ekonomických center a zpomalení transferu klíčových zelených technologií, což by mohlo výrazně zvýšit náklady na energetickou transformaci a vést k jejímu zpomalení či zastavení kvůli obavám z politických a sociálních důsledků.

Světová závislost na elektřině roste a tento trend se bude do roku 2040 prohlubovat (viz např. elektromobilita). Na nutný nárůst podílu obnovitelných zdrojů na světové výrobě elektřiny se v různých regionech vytvářejí různé nové obchodní modely zohledňující fyzikální a obchodní aspekty těchto zdrojů. Integrace stále většího objemu zelené elektřiny je jedním z významných problémů především západních rozvinutých tržních mechanismů. I přes velké množství výzkumných týmů z celého světa a nesmírné řady testovaných možností je však technologie bezdrátového, dlouhodobého, snadno aplikovatelného přenosu a levné ukládání velkých objemů elektřiny dosud nedostupná.

Zásadní technologický průlom v oblasti ukládání energie na střední a dlouhou dobu (tj. v horizontu měsíců a let) ve smyslu spolehlivosti, výkonu, aplikovatelnosti, minimálních ztrát a nízkých nákladů vyvolá celkovou rapidní akceleraci zelené tranzice a zcela rozvrátí současné tržní mechanismy obchodování s elektřinou. V měsících vhodných pro nadvýrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů (větru, vody, slunce) se elektřina uloží na méně vhodné měsíce. Elektrárny si budou konkurovat pouze investičními a provozními náklady při ignoraci stability dodávek, ceny energetických komodit, flexibility, energetické účinnosti, výkonové dostupnosti apod. Obratem se stane většina tradičních zdrojů zcela nekonkurenceschopných (v prvé řadě uhelné, plynové, ale i jaderné elektrárny). Naopak poroste geopolitický a geoekonomický význam států schopných masově produkovat zelenou elektřinu ze slunce, větru a vody (například jižní a subsaharská Afrika, Blízký a Střední východ, Austrálie, Dálný východ či západ USA) a exportovat ji do center spotřeby. Pozornost se přesune z investiční podpory výstavby nových zdrojů na investiční podporu masivní dálkové infrastruktury.

Potenciální snížení nákladů a odstranění technologické nejistoty procesu zvýší rovněž veřejnou podporu procesu a jeho rychlost. Urychlení procesu energetické tranzice zvýší tlak na proměnu ekonomik zemí závislých na vývozu fosilních paliv, promění podobu jejich zapojení do světové ekonomiky a vyvolá v dotčených regionech (Blízký východ, post-sovětský prostor, sever a části sub-saharské Afriky aj.) sociální a ekonomické otřesy. Výsledkem budou změny komparativních výhod jednotlivých ekonomických center a proměna globálních hodnotových řetězců. Vzhledem k obrovskému finančnímu potenciálu takové revoluční změny dojde k intenzivní soutěži o technologické prvenství a souboj o světové trhy. V případě neúspěšné technologické adaptace může dojít k zániku velkých světových energetických firem a vzestupu nových.

Bude-li nositelem příslušné technologické dominance USA či některá ze západních spojeneckých zemí, má tato černá labuť potenciál výrazně přispět ke konsolidaci hegemonního geoekonomického modelu prostřednictvím reforem ekonomické, technologické a klimatické spolupráce. Naopak budou-li nositelem technologické dominance současní vyzyvatelé (především Čína), dojde k nástupu kompetitivního geoekonomického modelu, boje o trhy a ústupu západních technologických firem, technologické špionáže a obecně konfliktního charakteru mezinárodního systému. Technologická tranzice má potenciál eskalovat do technologického souboje vedoucího k rozpadu stávajícího mezinárodního obchodu a nárůstu nacionalismu, vedoucího k rozpadu ekonomik do bloků, a to v obou scénářích. V návaznosti na technologii ukládání elektřiny vzroste totiž skokově už tak vysoká poptávka po vzácných prvcích pro technologii energetické tranzice. Vzniká tak jasná třecí linie, neboť pod fyzickou či politickou kontrolou má většinový podíl v těchto prvcích už nyní Čína.

Pravděpodobně vznikne třecí linie mezi technologicky vyspělými státy na jedné straně a Ruskem na straně druhé, které bude dlouhodobě strádat s ohledem na své politické směřování ohrožení evropské bezpečnosti. Dá se předpokládat, že s ohledem na svoji dlouhodobou technologickou strukturální zaostalost a kvůli své ekonomické vyčerpanosti způsobené napadením Ukrajiny, se nebude Rusko schopné investičně připravit technologickou a energetickou tranzici, jako činí například některé státy Perského zálivu. Tento narůstající rozdíl mezi vyspělými ekonomikami na straně jedné a Ruskem na straně druhé bude neustále zvyšovat pocit ohrožení Ruska a zvyšovat tak riziko vojenské eskalace.

Myšlenka nekonečného ekonomického rozvoje bude ztrácet legitimitu, což postupně prohloubí povědomí o nedostatcích limitů neoliberálního přesvědčení o nekonečném ekonomickém růstu. EU s Japonskem budou stát v čele světové ekologické tranzice tvorbou legislativy, která sníží spotřebu a závislost na stávajících zdrojích energie a nečisté mobility s ohledem na ekologickou stopu, zatímco další regiony světa budou k problematice regulace a spolupráce v této oblasti přistupovat odlišně, od konvergence k zelené tranzici, po model částečného odmítnutí.

Na jedné straně se objeví soustředěná snaha o mezinárodní spolupráci, která se zaměří na zmírnění změny klimatu způsobené znečištěním a emisemi z průmyslových a energetických odvětví. Tato iniciativa se bude projevovat prostřednictvím kolektivních akčních plánů zaměřených na tranzici na udržitelnou a čistou energii, zejména mezi rozvinutými zeměmi. Tyto země budou slaďovat své strategie s cílem vytvořit rámce, které jsou příkladem zavádění ekologických energetických systémů, a předznamenávají tak vizi koordinované globální akce.

Vnitrostátní problémy a ekonomická omezení rozvojových států globálního Jihu, na druhé straně, budou bránit realizaci ekologických přechodů v těchto regionech. Přetrvávající bude rozsáhlá závislost na tradičních, znečišťujících technologiích – jako jsou uhelné elektrárny a spalovací motory. Převážná většina obyvatel těchto států nebude disponovat materiální prostředky, které by přechod usnadnily, zatímco vlády budou selektivně zvažovat náklady na zavádění opatření udržitelnosti. Mezi některými vedoucími představiteli se bude recyklovat narativ: zatímco průmyslově vyspělé západní mocnosti využívaly znečišťující technologie během své koloniální a rozvojové fáze, tyto národy nemají morální právo ukládat ekologické omezení dříve kolonizovaným státům.

Tento rozdíl globální klimatické dilema ve střednědobém horizontu spíše zesílí, než aby ho řešil. Rozvojové rozdíly a ideologické rozpory se prohloubí, což zintenzivní soupeření o prvenství v oblasti pokročilých ekologických technologií. Rozdíly se dále budou prohlubovat, protože autoritářské režimy, především Čína, bude nadále využívat produkci zelených technologií (např. elektromobilita) k posílení svého globálního vlivu, v konkurenčním geoekonomickém modelu. Přestože některé státy budou investovat do udržitelných řešení, nadále využijí staré znečišťující systémy. Spolu s Indií a USA zůstávají tyto mocnosti největšími světovými znečišťovateli, což značí éru, kdy geoekonomickou sféru utváří dualita zelené tranzice a zhoršování životního prostředí. Hegemonický model tuhle dualitu zvýrazní.

Vícekolejnost dopadů na ekologickou a udržitelnou ekonomiku bude provázet úvaha nad platností modelu neoliberální hegemonie. Rozdíly budou růst mezi jádrovými městskými regiony a periferiemi (např. venkov), kde zelená infrastruktura (dobíjecí stanice apod.) bude vznikat se zpožděním. Centra rozvoje zelené tranzitní dopravy technologicky výrazně vzdalovat od periferních regionů, což bude generovat tenze s periferiemi. V krátkodobém horizontu se objeví první trhliny v neoliberálním řádu, které vyvolají ekonomický nacionalismus a geoekonomické konflikty o omezené zdroje. Unipolární svět vedený USA bude čelit výzvám multipolarity a rostoucí merkantilistické politice a neokolonialismu. Klimatické krize bude narušovat dodavatelské řetězce, což bude tlačit vlády k intervenční politice. Obchodní války o vzácné zeminy a čistou energii roztříští ekonomiky, oslabí mezinárodní organizace jako WTO a MMF a nahradí systémy založené na pravidlech geopolitikou řízenou zájmy.

Ve střednědobém horizontu bude vývoj nahrávat vzestupu konkurenčních řádů. Neoliberální nadvláda se bude uchylovat ke konci a bude nahrazena konkurenčními systémy. Do roku 2040 vytvoří USA, Čína, EU a možná i Rusko regionální obchodní bloky, které budou zavádět další cla a řízený obchod, což omezí globální obchod. Vzájemnou závislost nahradí soběstačnost. Vlády prosadí kontrolu nad AI, biotechnologiemi a kvantovými technologiemi apod. (viz Luttwak 1998). Státní kapitalismus, autoritářství nebo hybridní modely zpochybní západní demokraticko-kapitalistický systém a upřednostní řád a státní kontrolu. Regiony bohaté na zdroje, zejména v oblasti energie, vody a potravin, se stanou novým objektem státem-řízených a transnárodních korporací.

V dlouhodobém horizontu se při zelené tranzici vytvoří nový řád, ve kterém neoliberalismus bude nahrazen pragmatickou regionální mocenskou rovnováhou, čímž se jednotný globální řád stane zastaralým. Regionální mocnosti budou vytvářet ad hoc aliance založené na společných ekonomických zájmech. Mohou se objevit hybridní geoekonomické modely, které budou kombinovat státní kontrolu ve strategických odvětvích s tržními mechanismy. Vlády mohou přijmout protekcionistické politiky, univerzální základní příjem a zvýšené intervence, přičemž se globální správa zaměří spíše na řízení katastrofických rizik než na usnadnění obchodu. Klimatická krize nově definuje ekonomiku a upřednostní hospodaření se zdroji a udržitelnost před ziskem. Klíčovou se stane kontrola technologií v oblasti obnovitelných zdrojů energie a klimatu.

Neočekáváný konec neoliberální hegemonie vyvolá vlny geoekonomické konkurence, regionalismu a uvolnění tlaku v oblasti životního prostředí. Pragmatická spojenectví nahradí univerzální zásady a ústřední roli bude hrát geoekonomická strategie (viz Lorot 1999). Přechod vyvolá ale nebude mít jasného nástupce neoliberalismu, protože o dominanci budou soupeřit různé regionální alternativy. Neúspěšná ekologická tranzice bude zpochybňovat kapitalismus, objevovat limity a vyvolávat poptávku po alternativních systémech. Úspěšná tranzice naopak předefinuje kapitalismus tak, aby upřednostňoval udržitelnost. Globální implementace udržitelnosti bude naznačovat konec neoliberalismu se všemi důsledky na mezinárodní politiku a příchod jiného modelu.