Geopolitické scénáře 2050

Hnacími silami transformace směrem ke stabilnímu plurilateralismu budou snaha o zajištění bezpečnosti a hospodářské prosperity. Udržování stávajícího multilaterálního řádu nebude k dosažení těchto cílů vyhovovat žádnému z klíčových aktérů. I mezi hlavními proponenty stávajícího multilaterálního řádu (USA, EU) budou implementovány některé prvky národního kapitalismu, neliberální demokracie a autokracie, které by za stávajícího řádu nebyly možné. To povede k oslabování euro-americké bezpečnostní a ekonomické spolupráce v současné podobě. Začnou být více zdůrazňovány jejich národní zájmy a soustředění se na řešení vlastních problémů. USA a EU budou přistupovat k zajišťování vlastní bezpečnosti transakčně. Jejich relativní mocenské kapacity budou slábnout. Přesto je bude více zájmů spojovat než rozdělovat. Podpora selektivní imigrace založené na kvalifikaci a ochotě se přizpůsobit většinovým společenským normám budou tlumit negativní důsledky demografické pasti vyspělosti. V USA bude faktor selektivní migrace působit silněji než v EU/Evropě.

Neshody ohledně míry liberalizace a (de)globalizace mezinárodního obchodu a diverzifikace dodavatelských řetězců, společně s neschopností klíčových mocností urovnávat lokální konflikty skrze multilaterální platformy zapříčiněná jejich rivalitou, budou hlavními hnacími silami tvorby plurilaterálních uskupení a dohod. S rostoucím vlivem rychle se rozvíjejících ekonomik (např. Čína, Indie, Brazílie) se tradiční multilaterální instituce (např. WTO, OSN) stanou neefektivními při prosazování zájmů jak stávajících, tak i nastupujících velmocí.

Nastupujícím velmocem nebudou vyhovovat existující pravidla a budou usilovat o jejich modifikaci, neboť je budou považovat za svazující pro prosazování svých národních zájmů. Stejný zájem budou mít USA a EU, neboť strategické obavy, jako je nadměrná závislost na určitých zemích při výrobě klíčových komodit (např. polovodičů z Tchaj-wanu, vzácných kovů z Číny), obavy z vlastní deindustiralizace, jež povede k pauperizaci střední třídy a pokroky v automatizaci a robotizaci, jež sníží význam levné pracovní síly, povzbudí bohaté země k přemístění výroby blíže domovu. Všechny tyto faktory dále sníží podporu pro tradiční multilaterální obchodní dohody.   

Mezinárodní spolupráce v rámci plurilaterálního systému bude fungovat na bázi selektivní kooperace mezi státy v oblasti přístupu ke kritickým surovinám, v nastavování závazných standardů pro nové technologie, ale i např. fytosanitárních standardů, ve sdílení technologií dvojího použití, budování vojenské interoperability apod. Nejmarkantněji bude tento plurilaterální přístup možné pozorovat v oblasti Indo-Pacifiku, kde zejména Spojené státy budou koordinovat budování minilaterálních uskupení, sdružených kolem dílčích oblastí spolupráce. Významné místo bude nadále připadat spolupráci v bezpečnostní a vojenské oblasti. 

Ačkoliv se mezinárodní obchod stále více koncentruje do regionálních/partnerských bloků a tedy fragmentuje, k deglobalizaci dojde jen v oblasti strategické výroby a produkce a zemědělství, které je pod silným tlakem lobbistických skupin. Obchod v nestrategických segmentech, kulturní styky a turismus zůstanou velmi globalizované. Flexibilita řádu založeném na plurilateralismu povede k obecně méně stabilním partnerstvím a aliancím, neboť pro menší a středně velké státy nabízí více alternativ k pouhému následování (bandwagoning) mocností. Mezinárodní organizace existují v nezměněném nastavení od roku 2024, ale jejich funkce je omezená – již není aspirace docílit celosvětového konsenzu ohledně nových norem a pravidel, a organizace tak slouží zejména jakoplatforma pro plurilaterální jednání mezi státy a regionálními bloky. V důsledku vede tento proces k relativními otupení hran velmocenského soupeření.

Plurilateralismus v roce 2035 zajišťuje relativně stabilní mezinárodní prostředí, které je de facto založené na komplexní rovnováze moci. Moc je rozptýlena do různých menších či větších uskupení států, které se vzájemně vyvažují a vytvářejí přirozenou rovnováhu mezi státy.

Patová situace na jižní a východní Ukrajině, kdy ani jedna strana konfliktu nedokázala společně se svými partnery vyvinout rozhodující sílu na ukončení konfliktu, zůstává do roku 2035 nevyřešena (sice bez aktivních bojů). To slouží ČLR jako odstrašující příklad, v jehož důsledku nepodniká vojenské kroky k definitivnímu připojení Tchaj-wanu. Dalším důvodem, proč se ČLR neodhodlala k vojenskému řešení tchajwanské otázky je i úspěšný „derisking“ euro-atlantického průmyslu od čínské produkce (tj. snížení závislosti dodavatelských řetězců na ČLR ve vybraných strategických sektorech ekonomiky). Peking kalkuluje, že v důsledku menší závislosti na čínské ekonomice by se evropští partneři ochotněji připojili po bok Washingtonu při obraně ostrova. 

Spojené státy a Evropská unie skrze celní i netarifní bariéry (např. odlišné standardy) ke konci 20. let výrazně omezí dovoz s vyšší přidanou hodnotou (automobily, zelené technologie apod.) z Číny. ČLR se však v té době potýká s vnitřními problémy, zejména s rostoucí nezaměstnaností a nadvýrobou, a tak skrze dumpingové ceny nachází odbytiště ve státech rozvojového světa, kde si zároveň intenzivněji buduje i politický vliv. 

Pokračuje zájem Číny o průnik do rozvíjejících se zemí, neboť Belt and Road Initiative (BRI) nepřinesla očekávané výsledky z hlediska zájmů Pekingu. Pouze některé z participujících zemí se dostaly do dluhové pasti, kdy výměnou za snížení dluhů musely přenechat kontrolu nad strategickými zdroji nebo infrastrukturou Číně, čímž Čína získává větší vliv a kontrolu nad těmito regiony. Mezitím rozvinuté země, které se obávají rostoucího čínského vlivu, mohou vytvářet konkurenční plurilaterální bloky, které těmto zemím nabídnou alternativní obchodní nebo bezpečnostní partnerství.

Rusko bude neúspěšně usilovat o hegemonní postavení v postsovětském prostoru, aby si uchovalo pozici v mezinárodním systému alespoň srovnatelnou s Brazílií nebo Indií. Postsovětský se bude postupně fragmentovat. Část se přikloní k Evropě/EU, část k Rusku a část bude lavírovat mezi ambiciózním Tureckem a Čínou. Ruská pozice v mezinárodním systému bude do roku 2050 trvale slábnout.

V příštích 20-25ti letech bude svět provázet rostoucí rivalita mezi USA a Čínou, která destabilizuje mezinárodní pořádek a povede k hlubokým změnám v geopolitice, ekonomice i vnitřní politice mnoha států. V důsledku této rivality budou univerzální mezinárodní organizace jako OSN postupně oslabovány a nahrazovány partikulárními organizacemi pod vedením buď USA nebo Číny a závislými na těchto mocnostech. Svět se rozdělí do soupeřících geopolitických bloků, které se budou předhánět v boji o kontrolu nad klíčovými nerostnými zdroji, dodavatelskými řetězci a obchodními trasami.

Zvýšené napětí se bude přelévat do mezistátních střetů a občanských konfliktů, do kterých se velmoci zapojí, aby chránily své ekonomické a strategické zájmy. Globální obchod, dříve naděje světového míru, v konečném efektu umožnil Číně obrovský ekonomický vzestup, který se rozhodla využít ke změně světového řádu. Obchod bude stále více „sekuritizován“ - klíčové ekonomické sektory se omezí na obchod uvnitř geopolitických bloků. To povede k oslabení globální ekonomiky, snížení růstu a propadu mezinárodního obchodu, ale současně k rychlému rozvoji vědy a výzkumu v oblasti vojenských technologií. Vysoké výdaje na obranu, klimatické změny a regionální krize způsobené migrací a konflikty povedou k posilování nacionalismu a neliberálních praktik.

Do konce 20. let 21. století bude pokračovat růst napětí mezi velmocemi. Konflikt, který začal ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022, způsobí nejen masivní ekonomické a lidské škody, ale také oslabí evropské státy a jejich schopnost reagovat na globální výzvy. Po změně administrativy v USA v roce 2025, spojené s příchodem politického vedení, které zastává tvrdší postoj vůči Číně, dojde k postupnému oslabení americké vojenské pomoci Ukrajině. Evropa, ačkoliv zůstane ukrajinským spojencem, nebude schopna kompenzovat americké výpadky v podpoře.

Na Ukrajině nastane postupně na bojišti patová situace, protože obě strany budou čelit nedostatku vojáků, munice a techniky. Konflikt skončí uzavřením příměří, které však nebude uspokojivé ani pro Ukrajinu, ani pro Rusko. Napětí bude přetrvávat, stejně jako příležitostné střety na linii kontaktu. Ukrajina, navzdory svému odhodlání, nebude přijata do NATO kvůli obavám z eskalace konfliktu s Ruskem. To se nakonec v důsledku ekonomického propadu a sociálních problémů propadne v době šestého Putinova mandátu v letech 2030-2036 do občanské války, podobné té z let 1917-21, neboť zesílí separatistické ambice severokavkazských, volžsko-uralských a sibiřských národů, regionální separatismus ruských lídrů na Urale, Sibiři i Dálném východě, i politiků usilujících o udržení celistvého Ruska – imperiálních nacionalistů, včetně monarchistů či komunistů.

Mezitím v USA poroste konsenzus o hrozbě vzestupu Číny. To povede k rozsáhlému programu modernizace ozbrojených sil a zvýšení investic do technologií, které mají za cíl omezit čínskou ekonomickou a vojenskou moc. Spojené státy vyvinou tlak na své evropské spojence, aby se více zapojili do boje proti rostoucí čínské hrozbě, což dále prohloubí resentiment vůči americké politice, především kvůli vnímanému „opuštění“ Ukrajiny. Ekonomická stagnace a rostoucí problémy s muslimskou populací stupňující svoje požadavky vyvolají chaos a rozpad EU na dva bloky – západní a východní. V důsledku dalšího zpomalení růstu čínského HDP a ústup USA od podpory Ukrajině vyhodnotí stárnoucí prezident Si jako nutnost i příležitost k rychlému řešení dlouho slibované anexe Tchaj-wanu. Rostoucí napětí v Tchajwanské úžině vyústí v otevřený vojenský konflikt, který se bude zpočátku odehrávat především na moři a ve vzduchu. USA způsobí v první fázi konfliktu Číně značné ztráty, ale obavy z jaderné eskalace zabrání jednoznačnému vojenskému vítězství.

Navzdory očekávání rychlého konfliktu válka mezi USA a Čínou potrvá několik let. Jihočínské moře se stane nebezpečnou zónou, kde bude námořní obchod téměř úplně zastaven. Tchaj-wan jakožto klíčový výrobce polovodičů utrpí masivní škody na své infrastruktuře, což způsobí globální nedostatek pokročilých technologií, včetně čipů nezbytných pro moderní průmysl. Tato blokáda a výpadek tchajwanského průmyslu vyvolají masivní inflaci a nedostatek klíčového zboží, včetně některých léků, což ještě více destabilizuje světovou ekonomiku.

Zatímco USA a Čína budou zaneprázdněny vzájemným konfliktem, Rusko a Írán využijí této příležitosti k zahájení lokálních konfliktů, aby prosadily své zájmy v regionech jako je Blízký východ a východní Evropa. Sabotáže a kybernetické útoky na kritickou infrastrukturu obou velmocí budou způsobovat další škody. Oslabení globálních dodavatelských řetězců bude mít dramatický dopad na životní úroveň, zejména v rozvinutých zemích. Rusko během několika let v důsledku oslabené čínské podpory ekonomicky zkolabuje a ponoří se do devastující občanské války. 

Po několika letech vyčerpávajícího konfliktu mezi USA a Čínou, s masivními ekonomickými ztrátami na obou stranách, dojde k mírovému urovnání. Vyjednávání bude usnadněno změnou vedení v Číně, jejíž ekonomika konfliktem utrpěla a začaly se objevovat masové demonstrace, hrozící opakovat odvěký problém Číny při oslabení centrální moci. Ačkoliv USA vyjdou z konfliktu relativně silnější než Čína, obě strany budou výrazně oslabeny. 

Globální ekonomika se bude potýkat s následky válečného konfliktu po celá desetiletí. Systém mezinárodního obchodu, založený na globálních řetězcích, bude rozbit. Národní ekonomiky se budou více soustředit na soběstačnost a zajištění bezpečnosti dodávek klíčových zdrojů. USA i Čína budou čelit vnitřním krizím, způsobeným ekonomickým úpadkem a rostoucím resentimentem vůči vládám, které nebyly schopny dosáhnout jednoznačného vítězství.

V důsledku konfliktu vzrostou po celém světě neliberální síly. V mnoha státech budou nastoleny autoritářské režimy, které budou reagovat na rostoucí obavy obyvatel z ekonomického kolapsu, nedostatku zboží a bezpečnostních hrozeb. Demokratické principy budou oslabeny, zatímco nacionalistické vlády budou usilovat o posílení kontroly nad ekonomikou a politickými institucemi.

Neschopnost mezinárodního společenství účinně spolupracovat povede k prohloubení klimatických změn. Státy se budou více soustředit na ochranu vlastních zájmů a adaptační opatření, namísto globální spolupráce při řešení klimatických problémů. Svět se stane fragmentovanějším, s blokovými ekonomickými systémy a posílenými regionálními mocenskými centry.

Vývoj ve světě do roku 2050 lze přirovnat ke geopolitickému soupeření Spojených států se Sovětským svazem v druhé polovině 20. století. Obavy z komunismu a rostoucí síla Moskvy v 50. letech vystřídala stagnace a následný úpadek Sovětského svazu od počátku 70. let. Stejný vývoj bude probíhat do poloviny 21. století v souvislosti se soupeřením Spojených států a Číny. Po rapidním vzestupu bude Peking krátkodobě na pomyslném vrcholu své moci v 30. letech, kdy bude i pravděpodobnost otevřeného přímého konfliktu s Washingtonem jako rovnocenným soupeřem (peer competitor) nejvyšší. Již od 40. let ale bude docházet k nezvratné stagnaci a úpadku Číny ve všech relevantních ukazatelích, což povede k obnově dominance Západu nejen co se týče mocenského postavení ale také jako vzoru společensko-ekonomického uspořádání. 

Několik desetiletí otevřené ekonomické spolupráce a integrace na světových trzích poskytlo Číně příležitost nejen rapidně zvýšit životní úroveň svého obyvatelstva ale také vybudovat ekonomickou základnu, která díky své vojensko-průmyslové produkci začala vzbuzovat obavy Západu. Vláda Si Ťin-pchinga bude z této ekonomické síly čerpat do konce 30. let ve svém úsilí přetavit jí do geopolitického vlivu jak budováním námořnictva (blue sea navy), jaderných sil, nebo vojenských základní v cizině. Rostoucí zahraničně-politická asertivita, ekonomická centralizace a politické represe Komunistické strany ale vyvolají dvojí negativní zpětnou vazbu. Na jedné straně bude pokračovat postupné oslabování ekonomických vazeb mezi Západem a Čínou, přičemž toto oslabování vzájemné závislosti se bude prolévat ze strategických odvětví ekonomiky i do těch nestrategických. Z obav před nekalou konkurencí a přílišnou zranitelností Západ postupně obnoví mnohé bariéry v ekonomické spolupráci s Čínou, čímž dosáhne přesměrování dodavatelských řetězců a renesanci vlastního průmyslu ve všech odvětvích.

Na druhé straně, Čína vyčerpá vnitřní potenciál svého ekonomického růstu, což se rychle projeví i na geopolitické rovině. Spoléhání na ekonomickou spolupráci s jinými autokraciemi jako je Rusko nebo Irán nedokáže plně nahradit otevřenou ekonomickou spolupráci se Západem z počátku 21. století. Klíčový partner Rusko se bude desítky let potýkat s izolací v důsledku války na Ukrajině, v které sice Moskva získá nová území, nedokáže však změnit režim v Kyjevě, v důsledku čehož se Rusko identitárně a ideologicky přiblíží diktaturám severokorejského typu. Geopolitické a ekonomické důsledky pro Rusko, a potažmo Čínu, budou katastrofální. Přílišná centralizace, represe a zásahy státu zavedené vládou Si Ťin-pchinga přidusí čínskou společnost. Vláda v Pekingu se nedokáže dostatečně rychle adaptovat na dalekosáhlé změny v ekonomice, společnosti a ve světě, čímž způsobí dlouhodobou stagnaci. Vojenské obsazení Tchaj-wanu se ukáže jako nerealistický scénář a přes četné incidenty a krize se mocenské soupeření s Washingtonem nikdy nepřeleje v přímý otevřený konflikt. Demografická krize a stárnutí populace ještě znásobí vnitřní problémy Číny, která přes četné úspěchy zejména v Africe v 30. letech nedokáže dlouhodobě ekonomicky, vojensky, kulturně ani politicky soupeřit se Západem. 

Stejně tak ruský autarkický model ekonomiky, spoléhání se na spojenectví s ostatníma diktaturami a demografická krize budou znamenat dlouhodobý a nezvratitelný mocenský úpadek Ruska. Peking i Moskva budou schopny udržet si několik málo stabilních geopolitických partnerství nabytých v druhé a třetí dekádě 21. století, ostatní krajiny globálního jihu se však budou postupně vracet k hlubšímu partnerství se Západem. Několik kritických desetiletí pak od konce 30. let vystřídá období postupné obnovy a posílení jak liberálního řádu, tak klíčových norem mezinárodního společenství.

Tento scénář počítá s pokračujícím postupným vzestupem autoritářských tendencí mimo euroatlantický prostor.  Posilování těchto tendencí v Asii, Latinské Americe a Africe bude doprovázeno klesajícím mocenským potenciálem Západu a rostoucí polarizací mezi členskými státy Evropské unie a také uvnitř americké společnosti. Vůdčími státy autoritářského světa budou Peking a Moskva, která se po úspěšném válečném tažení na Ukrajině plně etabluje jako mocenská alternativa vůči Západu. Ruský vojenský úspěch na území sousední Ukrajiny a čínská agresivní politika v oblasti Jihočínského moře mohou být zdrojem inspirace pro další neliberální režimy, které budou přispívat k podrývání jednak liberálních západních režimů a demokratických institucí, které byly Západem vytvořeny.

K vítězství Ruska na Ukrajině přispěje neochota Západu nalézt jednotný postup vůči agresivní politice Kremlu stejně jako klesající ochota USA dále finančně podporovat Ukrajinu, nalézt konsenzus o poválečných bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu bude též politicky komplikovaný a neshody vytvoří dlouhodobější třecí plochy mezi členy NATO. Porážka Ukrajiny ve střednědobém horizontu oslabí mocenské postavení USA, neboť vůdčí země neliberálního světa mohou poukazovat na to, že Západ v čele s USA není schopen efektivně řešit nastalé krize.

Polarizace na evropském kontinentu bude primárně pramenit z odlišných pohledů na klíčová témata evropské/světové politiky. Spory o budoucí uspořádání vztahů mezi EU, Pekingem a Moskvou; společnou migrační politiku; odlišný pohled na ekonomickou transformaci evropského kontinentu; rostoucí pnutí mezi chudým Jihem a bohatým Severem; neshody týkající se případného rozšíření Unie o další státy – tyto klíčové otázky společně s ekonomickým zaostáváním Evropy jako celku budou rozdělovat politické elity a evropské společnosti a nakonec vyústí v rozpad EU v podobě, jakou ji známe. Evropa tak bude mocensky zcela marginalizována.

Podobným dilematům budou čelit také USA, kde bude docházet k polarizaci ve společnosti v důsledku narůstajících migračních tlaků z oblasti Latinské Ameriky a také v důsledku oslabení pozice USA na mezinárodním poli. V rámci americké společnosti se v takovém případě dá očekávat diskuze nad úlohou USA v mezinárodní politice, tj. do jaké míry se má Washington omezovat multilateralismem a zda má intervenovat v oblastech, kde jsou zbytky řádu ohroženy, či zda se má stáhnout do vlastní izolace a budovat kapacity odstrašování proti „nebezpečnému světu“. Tyto diskuse budou dále oslabovat postavení USA v mezinárodní politice a zejména v roli strůjce mezinárodního řádu. S postupným mocenským oslabováním Západu se dá očekávat vzrůstající mocenský potenciál dalších států a organizací (Brazílie, Indie, Čína, Rusko, BRICS, ASEAN, Mercosur).