Scénáře – PS Politické násilí, organizovaný zločin, migrace

V západních zemích během druhé poloviny dvacátých let a ve třicátých letech bude docházet k etablování extrémních politických proudů, a to jak na levicové, tak pravicové části politického spektra, přičemž ty pravicové se stanou součástí konzervativně a nacionalisticky orientovaných vlád. Dojde k výraznému oslabení demokratických principů zejména v oblasti lidských práv a ústavního liberalismu (včetně výrazného oslabování nezávislosti veřejnoprávních médií a vyšší kontroly nad vzdělávacím systémem), ovšem při zachování v zásadě demokratických voleb. V některých zemích dojde k výraznému posílení exekutivy a narušení rovnováhy moci na úkor legislativy a jurisdikce. Exekutiva pak bude prorůstat prostřednictvím klientelismu a korupce s velkým byznysem a organizovaným zločinem, což v některých evropských zemích povede k reálnému state capture a cementaci moci vládních politických stran (např. Slovensko, Maďarsko, Česko, Itálie).

V souvislosti s hrozící eskalací konfliktů na Ukrajině a mezi Čínou a jejím soupeři v Indo-Pacifiku se svět dostane na přelomu dvacátých a třicátých let na trajektorii směřující ke globálnímu konfliktu, kterého se však hlavní aktéři zároveň budou chtít vyvarovat. Napětí mezi nimi se nakonec podaří zmírnit diplomatickými jednáními, nastavením přímých komunikačních kanálů mezi jadernými mocnostmi, a také prostřednictvím faktického uznání zón vlivu jednotlivých mocností. Ve výsledku tak během třicátých let bude zformováno několik regionálních velmocenských bloků, v rámci nichž budou velmoci disponovat „ordering practices“ a podporovat státní struktury jako aktéry držící monopol na použití násilí s cílem minimalizovat moc nestátních teritoriálních aktérů, moderovat konflikty mezi státy nebo různě definovanými (náboženskými, etnickými, genderovými aj.) skupinami a bojovat proti terorismu a násilné kriminalitě, což se s využitím moderních technologií (kamerové systémy, drony, umělá inteligence) bude relativně dařit, a což bude zpětně legitimizovat vládnoucí politické režimy, a to včetně neliberálních západních demokracií. Zmíněný vývoj povede k pokračování zvyšující se přeshraniční mobility lidí, ať už v rámci jednotlivých regionálních velmocenských bloků, tak napříč nimi, a to i navzdory posilujícím restriktivním migračním a azylovým politikám, které budou výsledkem oslabování liberálních prvků napříč aktéry mezinárodní politiky.

Poroste moc Číny a dalších nových velmocí a moc Západu se relativně zmenší, spolu se spřízněnými mocnostmi či bloky, které se budou k Západu přiklánět v důsledku obavy z dominance Číny (např. Indie, Indonésie). Mezinárodní řád si ale zachová základní normativní východiska, včetně respektování principu národní suverenity a základního managementu k řešení mezinárodních konfliktů. Změny ve vnitřní politice západních zemí se projeví na ústupu od důrazu na lidskoprávní agendu k realpolitik a rozvíjení pragmatických spojenectví s cílem zvládání mezinárodní migrace a důsledků klimatických změn, a to včetně externalizace migrace formou dohod s třetími zeměmi, pro které se tato politika stane důležitým zdrojem příjmů, ať už půjde o dohody repatriační, operativní či dohody externalizující řízení o mezinárodní ochraně do těchto třetích zemí.

Byť i v zemích globálního jihu zůstane stát hlavním aktérem udržujícím si monopol na použití násilí, bude pokračovat a prohlubovat se trend oslabování státních struktur a jejich nahrazování nestátními teritoriálními aktéry (teroristickými skupinami, organizovaným zločinem, povstalci, de facto státy), kteří budou přebírat některé funkce tradičně náležející státu. Tento trend vyústí ve vznik rozsáhlých oblastí (zejména v Africe, na Blízkém východě, případně v Latinské Americe) mimo efektivní státní kontrolu. Mezi jádrovými teritorii velmocí či velmocenských bloků, které lze nazvat jako ostrovy neliberální stability, tak vzniknou nestabilní více či méně široké „průlivy“, do nichž budou jednotlivé velmoci či další státní aktéři projektovat svůj vliv prostřednictvím těchto nestátních aktérů, kteří budou hrát důležitou roli i v zástupných konfliktech mezi velmocemi. Zejména do oblastí nestabilních „průlivů“ se budou soustřeďovat negativní fenomény, které budou na ostrovech neliberální stability minimalizovány. Budou sloužit jako zázemí pro organizovaný zločin a terorismus, ponesou zvýšené negativní dopady klimatických změn v důsledku absence adekvátních adaptačních opatření, budou zdrojovými místy pro šíření epidemií apod. V důsledku tak budou silným zdrojem migračních proudů. Jelikož „průlivy“ nestability budou především lokalizovány v Africe, na Blízkém východě a v Latinské Americe, cílovými zeměmi migračních pohybů budou nadále především Evropa a Severní Amerika, a to i díky jejich pokračující ekonomické a sociální vyspělosti. Tato migrace bude pokračujícím zdrojem společenské polarizace, posilování konzervativních a nacionalistických proudů, a také politického násilí v rámci majoritní společnosti a mezi ní a komunitami migrantů. Protože se, mj. prostřednictvím migrace, budou negativní fenomény z těchto nestabilních oblastí přenášet na velmoci a zejména jejich regionální spojence, bude v rámci mezinárodního systému existovat vůle k obnovování státní moci tam, kde se zhroutila a k redukci moci nestátních teritoriálních aktérů, ovšem se střídavými úspěchy.

Hlavními důvody kontestace mezi velmocemi a velmocenskými bloky bude ideologické hledisko (charakter politického režimu, náboženství), ale také snaha kontrolovat důležité obchodní trasy, rybolovné oblasti a oblasti s ložisky surovin nutných pro dekarbonizaci ekonomiky a rozvoj moderních technologií. Adaptace na dopady klimatické změny případně nutnost zvládání epidemických situací si zároveň budou vynucovat značnou míru pragmatické kooperace v rámci mezinárodního systému. To bude přispívat k minimalizaci hrozby globálního válečného konfliktu stejně jako nižšího počtu proxy konfliktů ve světě, což bude mít pozitivní dopad na boj proti terorismu či organizovanému zločinu včetně obchodu s drogami. Tento v zásadě kooperativní přístup v určitých agendách mezinárodní politiky nijak nezmenší snahu velmocí oslabovat své protivníky a zpochybňovat legitimitu jejich politických systémů formou hybridních operací, které najdou živnou půdu mezi politicky či ekonomicky nespokojenou částí obyvatelstva. I evropské země tak nadále budou čelit interferenci cizích mocností, zejména Číny a Ruska.

V západních zemích se po dílčích úspěších ve dvacátých letech a na počátku třicátých let ukáže neschopnost populistických subjektů, které vstoupily do vlád a obsadily i několik vůdčích postů na národní úrovni, dostát stanoveným slibům. Jimi způsobená paralýza Evropské unie způsobí hospodářské problémy, které budou částečně vyřešeny díky pracovní schopnosti migrantů. Pod vlivem vzepětí liberálně demokraticky orientované občanské společnosti dojde k protestům proti populismu a extremismu a objeví se nové středově orientované strany, byť s ideovým pnutím ve vztahu k individuální zodpovědnosti a sociálnímu přerozdělování. Podaří se restartovat lidskoprávní agendu, která sice bude podrobována diskusi obsahu (i ve vztahu k novým technologickým výzvám), ale celkově se zlepší společenské klima a dojde k návratu dominantně konsensuálního vládnutí. Extremisté a populisté nezaniknou, ale budou odsunuti do marginálních pozic, pouze s dílčími a časově omezenými úspěchy v některých substátních regionech s neřešenými problémy. Rozvoj progresivní judikatury bude akceptován rozhodujícími částmi společnostmi i politiky, a to i v zemích, které prošly populistickým obdobím s dlouhodobými negativními dopady. Mediální scéna bude charakterizována pluralitou a současně loajalitou dominantní části k liberálně-demokratickému hodnotovému proudu, včetně mediálních kanálů nových přistěhovaleckých komunit. Část destrukční mediální scény se bude snažit i nadále prosadit, bude však mít omezený počet konzumentů takových médií.

Konfliktní potenciál velmocenského střetu se bude postupně snižovat. Po zamrznutí konfliktu na Ukrajině si ostatní členské státy BRICS vynutí na Rusku podporu reformy Rady bezpečnosti OSN, kterou bude vyžadovat i masivní občanské hnutí na podporu globální spravedlnosti v západních zemních (samozřejmě propojené s globálními strukturami takového hnutí). Jeho projevy občanské neposlušnosti nebudou eskalovat ve výraznější násilné střety. Pro oblast střední Evropy bude změna ruské politiky znamenat i oslabení panslavistických proudů. V důsledku pak v první polovině třicátých let dojde k výrazné reformě OSN, včetně rozšíření RB o klíčové země globálního Jihu (Indie, Brazílie) a s jedním křeslem pro EU (Velká Británie se v kontextu progresivní politiky zbavování se dědictví kolonizace vlastního křesla vzdá, Francie je přenechá EU). V následujících dvou dekádách pak bude uskutečňováno globální vládnutí s respektovanou autoritou OSN a regionálních bezpečnostních organizací. V některých oblastech (Latinská Amerika, Karibik, střední Asie) bude docházet k občasnému zvyšování mezistátního napětí, to však bude tlumeno mocenským tlakem z OSN a na počátku čtyřicátých let bude po úspěšném nasazení multinárodních jednotek při řešení regionální krize ustaven Vojenský štábní výbor OSN dle článku 47 Charty OSN, který v následujícím období zajistí výrazné odzbrojení v globálním rámci, které dále sníží četnost a intenzitu vojenských konfliktů (a to i díky zlepšeným schopnostem satelitní kontroly a AI). Na úrovni OSN se podaří prosadit i obecně akceptovanou a efektivní politiku proti nežádoucí změně klimatu.

Mocenské ambice jednotlivých zemí budou akceptovány, a po výměně staré komunistické garnitury dojde k nástupu reformního politického hnutí v Číně. To nakonec povede k usmíření s Tchaj-wanem a přerodem Číny na obchodní mocnost. Výsledkem globální spolupráce bude i zlepšování sociální a ekonomické situace v zemích globálního Jihu, což povede k oslabení migrace do dříve bohatších zemí severu. Ty naopak budou i v důsledku komplikací v důchodovém systému ekonomicky stagnovat, díky rozvoji volnočasových aktivit (specificky v kyberprostoru pod vlivem rozvoje kvantových počítačů) a omezení práce však nedojde k výraznějším protestům proti vládám. Ve třicátých letech se o násilnou kampaň pokusí skupiny organizovaného zločinu, dříve těžící z migrace, budou však brzy eliminovány bezpečnostními složkami.

I když v některých zemích dojde k vnitrostátním střetům, ty budou zvládány domácími silami. Projevy terorismu budou izolované a zpravidla budou vázány buď na omezené skupinky příznivců historických extremistických ideologií a násilných dezinterpretací náboženské věrouky anebo na nové formy sekt koordinované skrze nové sociální sítě a komunikační platformy kyberprostoru. K útlumu terorismu a násilného extremismu přispějí i zlepšující se schopnosti bezpečnostního aparátu, které budou vybaveny různými formami dohledu nad veřejností (včetně městských aglomerací), např. mikrodrony s kamerovými systémy, okamžitou schopností kamerových a s nimi propojených systémů vyhodnotit kriminální jednání apod. Na eliminaci dílčích projevů terorismu, organizovaného zločinu i závažných projevů obecné kriminality budou intenzivně spolupracovat policejní složky jednotlivých zemí a Interpol bude mít zastřešující roli nad regionálními mezinárodními organizacemi budovanými ve světových regionech po vzoru Europolu. Běžné bude multinárodní složení policejních složek a standardizace vyšetřovacích i sankčních postupů, což rovněž povede k odrazení potenciálních násilných aktérů od páchání jejich činů.

Je rok 2038. Prohlubující se geopolitické soupeření mezi západním světem a “eurasijskou aliancí” Ruska a Číny stvrzenou v roce 2026 novou Smlouvou o věčném přátelství vyvolalo globální krizi v důsledku sekuritizace a přetrhání významných globálních dodavatelských a hodnotových řetězců. Tváří v tvář ruskému imperiálnímu expanzionismu a rusko-čínské hrozbě na “západním okraji” NATO v tichomořské oblasti a v Latinské Americe se utužila transatlantická vazba, která nicméně neodstrašila Rusko a Čínu jako revizionistické aktéry od koordinovaného postupu na obou okrajích eurasijského kontinentu. Paralelní “estonská krize” a čínská blokáda (s ruskou podporou) Tchaj-wanu v roce 2030 dovedly svět na pokraj systémové nukleární války. Ve stupni nejvyšší pohotovosti dochází k náhodnému odpálení ruské mezikontinentální rakety. Ta naštěstí rovněž selhává a dopadá na téměř neosídlené území na dalekém Severu. Možnost jaderné katastrofy vede ke ztlumení napětí a zahájení třístranných strategických rozhovorů. Zejména USA a Čína tlačí na nové politické uspořádání, které by umožnilo restart globální ekonomiky. Jeho součástí je i resuscitovaná WTO, která nyní slouží především k stanovení a vynucování norem ius ad bellum a ius in bello ekonomického válčení. Vyčerpání ruského imperialismu v Evropě je ranou pro legitimitu ruského státu a vede k vnitřnímu pnutí ve vládnoucích kruzích. Vladimir Putin utrpí vlivem stresu a rozčilení z neloajality části establishmentu fatální mrtvici. Výsledkem je politická destabilizace a vlna nestability (nová “Smuta”). Hlavním interventem stabilizujícím situaci se stává Čína, pod jejíž vliv se dostává velká část nově konfederovaného Ruska. Bipolarizace světového řádu má stabilizující důsledky. Mezinárodní spolupráce se na funkcionalistickém principu rozšiřuje do dalších oblastí včetně ambiciózního globálního vesmírného programu a vzniku nového mezinárodního režimu meziplanetárního vládnutí, jehož cílem je tlumit budoucí konflikty při kolonizaci blízkého vesmíru, globálního surovinového režimu s novou mezinárodní organizací a boje proti globálnímu environmentálnímu terorismu., který se stává bezpečnostním fenoménem v důsledku rostoucích, geograficky a sociálně nerovnoměrně rozprostřených dopadů změn klimatu. Evropa zatím nenašla klíč k tomu, aby se stala autonomním strategickým aktérem. Zároveň dostatek bohatství, které nadále vytváří, zabraňuje díky trvajícímu blahobytu velkým politickým zvratům, zejména po utlumení hybridních kampaní cílících na epistemologické základy západních liberálních společností. Umožňuje rovněž členským státům EU finančně podporovat budování státu a moderních ekonomik v Africe, které výrazně restriktivními politikami tlumí neregulérní migraci na evropský kontinent. Neznámou do budoucna zůstává role Indie, nespokojené se svou stávající rolí v novém globálním hierarchickém uspořádání, i potenciál kontinentálního konfliktu v Africe, kde se postupně konsoliduje několik mocenských bloků. EU se proto snaží doprovázet rozvojovou spolupráci posilováním politické a ekonomické integrace pod hlavičkou Africké unie – zatím ale bez větších úspěchů.

Neschopnost čelit neustále rostoucí neregulérní migraci převážně z muslimských zemí, dlouhodobá ekonomická stagnace a kulturní války povedou k rozpadu Evropské unie, jak ji známe dnes. Vnitřní spory a neschopnost států dohodnout se na společných pravidlech povedou k vytvoření dvou soupeřících bloků – „východního“ a “západního” - které se však budou potýkat i s vnitřními rozpory a konflikty. Západní blok bude sestávat z USA, Kanady, evropských států a části Indopacifiku v pásu od Japonska po Nový Zéland, východní pak z Ruska a Číny. NATO sice zůstane formálně zachováno, ale USA se budou soustředit na rostoucí vliv Číny v Indopacifiku, zatímco Rusko se ponoří na konci šestého Putinova mandátu do občanské války, což Evropě ponechá volné pole pro vyřešení vlastních problémů. Nicméně s prohlubující se ekonomickou stagnací a rostoucími společenskými napětími se Evropa vydá cestou hlubokého úpadku.

Muslimské komunity, které se v mnoha částech Evropy etablovaly jako paralelní společnosti inspirované úspěšnými strategiemi občanských hnutí a aktivistů postupně prosazují zavedení prvků práva šaría, především v rodinném právu. V „západním“ bloku EU bude běžné zahalování muslimských žen na veřejnosti, prezentace muslimských symbolů na veřejných budovách i muslimské školy. Vedle politického posilování úspěšnější muslimské komunity však bude růst i kriminalita marginalizovaných minorit koncentrovaných v homogenních muslimských komunitách, což povede k další polarizaci společnosti. Zvyšující se násilí a gangy vytvořené z marginalizovaných skupin způsobí nárůst spontánních domobran, ale i organizovaného zločinu, který tyto situace využije ve svůj prospěch.

Kromě těchto problémů začne Evropa čelit stále častějším teroristickým útokům ze strany radikálních islamistických buněk, které budou cíleně útočit na klíčovou infrastrukturu. V průběhu několika let dojde k útokům na elektrárny, vodárny a komunikační sítě, což povede k rozsáhlým blackoutům a kolapsu základních služeb v mnoha velkých městech. Tyto útoky způsobí chaos a naruší schopnost vlád, resp. policie chránit své občany.

Ve světle těchto událostí se budou protiislámské skupiny radikalizovat a začnou organizovat teroristické útoky proti muslimským komunitám. Tyto skupiny, podporované krajními politickými proudy a částí veřejnosti, která se obává o své kulturní a náboženské hodnoty, budou napadat islámské instituce, školy a náboženské představitele. Organizované protiislámské útoky přerostou v občanskou válku v ulicích, kde budou paramilitární jednotky, složené často z bývalých vojáků, policistů a veteránů z postsovětského prostoru, provádět masové čistky zaměřené na muslimy.

Evropské vlády budou na pokraji kolapsu a bezpečnostní složky nebudou schopny zvládat chaos. V některých státech dojde k vojenským převratům, které budou podporovat lidé z nejrůznějších sociálních skupin, kteří již dvě dekády marně volali pro omezení imigrace. Budou tolerovat i tvrdé zásahy nejen proti islamistickým gangům a milicím, ale i proti muslimským komunitám v ghettech kolem měst. Budou volat po masových deportacích, což se ukáže jako problém, protože muslimské státy svoje soukmenovce odmítnou přijmout. Patová situace povede ke změnám v nových vládách, v nichž se prosadí stoupenci nejtvrdších opatření, které obrátí migraci opačným směrem.

Ostatní země Západu budou sice také vystaveny migračním tlakům, ale ty nebudou primárně z islámského světa. Navíc populace USA, Kanady i Austrálie jsou kulturně jiné než ty evropské a odolnější vůči kulturním odlišnostem. Pokud však bude pokračovat politika “salad bowl” a prosadí se “ghettoizace” se všemi negativními jevy, budou i ony zasaženy podobnými problémy – i když oproti Evropě s časovými prodlevami a nižší intenzitou.

Postupně se etablují nacionalistické autoritářské režimy, které budou přísně regulovat veškeré aspekty života. Tyto režimy, oslabené ekonomickým kolapsem, budou hledat spojence především v Číně. Ta se chopí příležitosti a nasměruje svoje ekonomické aktivity a investice směrem do Evropy. Pro národní socialisty nebude problém najít společnou řeč s komunistickými socialisty. Teprve nyní si lidé uvědomí, že demokracie končí. Někde se postaví na odpor, ale bude pozdě…